Horší než válka je genocida, píše americký politolog a bývalý harvardský profesor Daniel Jonah Goldhagen, proslulý svou první knihou „Hitlerovi ochotní kati“, v níž dokumentoval podíl statisíců obyčejných Němců, vojáků a policistů na masakrech civilistů, které se do té doby pokládaly téměř výlučně za dílo SS a nacistické partaje. Ve své nejnovější šestisetstránkové knize Horší než válka (Worse than War) s podtitulem „Genocida, eliminacionismus a pokrčující útok na lidstvo“ rozšiřuje svá studia genocid na celou planetu a na celou moderní historii od počátku 20. století. Od vyvraždění afrického kmene Herero v německé Jihozápadní Africe v roce 1904, přes turecké milionové vyvražďování Arménů, nacistické vyvražďování a zotročování „podřadných“ ras a národů, komunistické vyvražďování „nepřátelských tříd“, přes pákistánskou genocidu Bengálců, nigerijské vraždění Biafry, indonéské masakry Číňanů, Pol Potovo vyvražďování městského obyvatelstva a etnik světlejší kůže než měli Rudí Khmérové, po nejnedávnější Rwandu, Bosnu a Darfur. Horší než válka je na nich to, že se často dějí ne jen jako součást mezistátních válečných konfliktů, nýbrž uvnitř téhož státu, i mimo války. Často s pasivním přihlížením světa a v mediálním zatmění. A že součet jejich obětí – stovka milionů – přesahuje počet obětí mezistátních válek.

Pokouší se vystopovat, co mají všechny společného. A za jejich kořen pokládá nastavení mysli, kulturní přípravu a politický program, jimž říká „eliminacionismus“, čili ideu eliminace odlišných etnik, tříd nebo ideových skupin. Hned na začátku knihy čtenáři jen trochu znalému genocidní historie trochu zaskřípe, že začíná Hirošimou a Nagasaki jako obzvlášť ohavným příkladem eliminace spáchané demokratickými Spojenými státy. Skřípe to v tom, že ač v nich šlo nepochybně o hromadnou – a z humanistického hlediska odsouzeníhodnou – vraždu statisíců civilistů, jejím záměrem nebyla likvidace celého etnika, nýbrž bleskurychlé zakončení obranné války proti genocidnímu nepříteli. Ostatní Goldhagenovy příklady genocid už však bez námitek sedí. Společné mají to, že je pohání záměr likvidace celých lidských skupin, často bezbranných a bezmocných, které jsou vnímány jako škodná a v myslích konatelů i pasivních přihlížitelů genocidy zbaveny běžných lidských vlastností. Podmínkou jejich vzniku není jen tyranie diktátorských elit, nýbrž široká indoktrinace lidových mas, na jejichž souhlasu či přinejmenším absenci protestu se může eliminační politika dát do pohybu.

Historickými argumenty boří dosavadní běžné mýty historických, ekonomických či jiných externích příčin genocid a nahrazuje je zjištěním, že všechny genocidy jsou následkem eliminacionistické ideologie, politicko programy, politické vůle, víry v její správnost a svobodného rozhodování jedinců a skupin. Eliminacionismus je myšlenkový proces, jehož je genocida logickým vyvrcholením, jestliže se zavčas nezastaví v počátečních fázích. Těch je pět: transformace (náboženská konverze, politická převýchova, zákaz jazyka a kultury), represe (zbavení rovných práv), vyhánění (deportace, ghetta, lágry), znemožnění reprodukce (např. sterilizace) a fyzická likvidace. Jeho zárodky se dají vystopovat už v používání jazyka ve vztahu k ohrožené lidské skupině (démonizace, degradace, falešná nařčení, atd.) a už v této fázi je třeba jim čelit.

Goldhagen neguje víru v jedinečnost holocaustu tvrzením, že všechny hromadné vraždy jsou si v základních aspektech eleminační ideologie podobné a holocaust byl výjimečný vražednou vědeckou technologií, organizační efektivností, různorodostí vražděných obětí, průměrným počtem mrtvých za dané období a fanatismem, vražednou vášní a intenzitou víry ve správnost konání. Všechny genocidy mohly být odvráceny, kdyby dostatečný počet jednotlivců odmítl je vykonávat. U toho Goldhagen připomíná válečná svědectví jednotlivých Němců, že nikdo k vraždění nebyl žádným rozkazem donucován a všichni velitelé dávali svým podřízeným beztrestnou možnost se ho nezúčastnit, jestliže na to nemají žaludek.

Eliminacionističtí vůdci jsou téměř bez výjimky „radikální antipluralisté a utopičtí vizionáři usilující o homogennost a jednotu“. Než mohou dát vražednou mašinérii do chodu, musí „oslovovat aspirace, touhy, strachy, nenávisti, závisti a představy záhodna a nezbytna sdílené mnohými dalšími“. S jejich pomocí pak vytvářejí „vražedné nebo eliminacionistické instituce“ vychovávající a školící masové vrahy věrné ideologii, věřící ve správnost zabíjení nežádoucích a vyčleněných, vraždící ochotně, vědomě, brutálně, nenávistně, bezcitně, s hrdostí na své dílo a s vírou, že na svých obětech vykonávají zasloužený trest. Koncentrační tábory jsou jejich nástrojem k vyčleňování nežádoucích a přípravou na jejich likvidaci. Kromě aktivních pachatelů si musí vytvořit davy pasivních sympatizantů, kteří s likvidací nežádoucích souhlasí a nedokáží zorganizovat protesty nebo odboj. Pro všechny vytvářejí „kulturní homogenizaci“ destrukcí nežádoucích kulturních institucí, artefaktů a symbolů. Příklady a projevy těchto prvků a vlastností eliminačních režimů Goldhagen podrobně dokumentuje na většině jednotlivých známých genocid.

Z dokumentovaných ostudných mezinárodních reakcí na nedávné genocidy zvýrazňuje příklad Rwandy, kde Francie, která měla za ni mezinárodní odpovědnost, odmítla zasáhnout (z kulturního a lingvistického důvodu) proti frankofonním Hutu vraždícím téměř milion nefrankofonních Tutsi. Generální tajemník OSN Kofi Annan výslovně zakázal jednotkám OSN na záchranu Tutsiů zasáhnout a tento zákaz nikdy neodvolal. Vraždění Tutsiů skončilo teprve tehdy, když jejich armáda z Ugandy bojůvky Hutu porazila, bez pomoci mezinárodních institucí. Jejich nečinnost se opakovala, když sudánští Arabové masakrovali černé Sudánce v Darfúru.

V moderní historii masové vraždy postihly dvě třetiny obyvatelstva planety. Aby se dalším genocidám dalo zabránit, Godhagen doporučuje nevnímat je jako patologii či mentální úchylku, ale jako logickou součást antipluralitní politiky. „Eliminacionistická politika je stejně jako politika války politikou záměrných činů s politickými záměry a výsledky, jimiž je přerozdělení moci.“ Svět potřebuje víc disentu. Světové instituce musejí dávat hlasitěji najevo, že hromadné vrahy budou neúprosně stíhat a trestat. Musejí identifikovat eliminacionismus v jeho ranných fázích (jazykových, ideologických a kulturních) a znemožňovat jejich růst do genocidních dimenzí. Sledovat vývoj fanaticky totalitních antipluralistických režimů (jakými je dnes nejakutněji politický islám, jemuž Goldhagen ke konci věnuje celou kapitolu) a zveřejňovat jejich činy. Zahájit „mocnou antieliminacionistickou debatu a kampaň“. Hromadné vrahy nazývat hromadnými vrahy, ne „kulturními či etnickými zvláštnostmi“, jak má dnes ve zvyku politická korektnost. Konkretizovat národnost a ideologickou či náboženskou příslušnost vrahů i jejich obětí. Zaznamenávat fakta, zkoumat příčiny, identifikovat cíle. Konkretizovat, co vrahy k vraždění motivuje.

A místo zkorumpované OSN, v níž stále větší vliv získávají totalitní a vražedné státy, založit mezinárodní strukturu, která by poskytovala instituční a politickou ochranu základních lidských práv a právo na disent, znemožnila dobývání a podmaňování cizích území, odmítala uznávat tyranské režimy jako legitimní reprezentace svých zemí a nasazovala na ně sankce. A pěstovat mezinárodní antigenocidní politiku, která by měla tři stupně: prevence, intervence a justice.

Nepochybně záhodné. Ale proveditelné jak? Jak zabránit tomu, že by taková struktura opět přešla pod kontrolu eliminacionistů jako OSN? Jak v takové struktuře komu zachutná moc? Kdo ji bude před zneužitím moci chránit? Jakými metodami? Jak neopakovat katastrofální pokusy o vnucování demokracie zemím, kde demokratické volby znamenají trvalý přesun moci do rukou eliminacionistů a růst nenávisti ke svobodě, demokracii a pluralismu a tím posílení eliminacionistických choutek?

Škoda: od tak skvěle dokumentujícího, informujícího a argumentujícího politologa by čtenář mohl mít právo čekat něco víc, než na co by přišel sám. Což nijak nedegraduje jeho obrovskou erudici pečlivého studia tohoto bolestivého aspektu moderní historie, která se stále opakuje a nepochybně bude opakovat dál.

Psáno pro www.ceskapozice.cz