"Bohu se nelze vyhnout, leda vytvořením prázdnoty." Touto větou vstupuje do současné vášnivé vědecko-učenecké debaty o existenci či neexistenci Boha anglický konzervativní filozof Roger Scruton. Jeho nová kniha Boží tvář (The Face of God) je sbírka přednášek, v nichž zvažuje "následky atheistické kultury, která roste kolem nás". A vnímá je jako problém ne pouze intelektuální, nýbrž i morální," jehož projevem je "odvrácení od Boha". Výsledkem je kultura pokládající víru v Boha za intelektuální a emoční nedospělost. Přitom se ve všech ohledech chová nedospěle tím, že "prchá před okem soudu" do "bohapustého prázdna, které nás konfrontuje, když naše prostředí bylo znetvořeno" (nám by se pro jeho anglické "defaced" hodilo spíš slovo "znetvářeno", čili zbaveno tváře). Znetvořenost či znetvářenost prostředí leží Scrutonovi zvlášť hluboce a palčivě na srdci, jak (v jiných publikacích a televizních programech) sleduje degradaci kvality prostředí, městské architektury a toho, co se dnes pokládá za umění. Postrádá v něm harmonii a krásu, které bývaly smyslem a účelem kultury.

"Před okem soudu se prchá tím, že se vymaže jeho tvář," soudí Scruton a na představě "tváře" jako zobrazení osobna, jedinečna, konkrétna, úctyhodna, přítomna a vzájemna staví svůj do široka rozmáchlý argument nutnosti božské dimenze v lidském životě, má-li lidská evoluce pokračovat k dalšímu vyššímu stádiu a ne degenerovat v bezduché materiálno. Shrnuje atheismus do několika jeho hlavních doktrín: a) vše, co se děje, probíhá v souladu s přírodními zákony, b) tyto zákony jsou "kontingentní", čili takové, jaké jsou, samy o sobě, bez potřeby dalšího vysvětlování, c) všechno, co v kosmu existuje, včetně lidského vědomí a lidské tvořivosti, je evolucí náhodně vzniklý stupeň chemických reakcí atomů, molekul, a proteinů.

Ateistickému pohledu na vesmír a život chybí otázka "proč" - nejen ve smyslu příčinném (doména vědy, která však stále nezjistila příčinu prvotní, čili vzniku z ničeho), ale hlavně ve smyslu důvodovém a účelovém (který hledá náboženství). Proč se evoluce vyvíjí, jak se vyvíjí, proč člověk usiluje o zdokonalování svého vědomí a poznávání, proč existují představy krásy, dobra a dokonalosti. Proč vlastně existuje svět obsahující tvory jako my. Ať se na tyto otázky díváme sebevědečtěji a sebeatheističtěji, na každém kroku narážíme na mystérium "světa, který, i když ponechán sám sobě, produkuje vědomé bytosti schopné hledat důvod a smysl věcí, ne jen jejich příčinu". A jehož všudypřítomnými vlastnostmi jsou racionální vědomí, soudnost, vědomí správna a chybna - a všechny ty další prvky, které nejsou o nic méně úžasné, když si je vysvětlíme náhodným vznikem z jiných stavů bez specifického účelu.

Jak vlastně vzniká náboženská víra a jak se novými zkušenostmi a myšlenkami mění? Evoluční věda na tuto otázku odpovídá potřebou lidské pospolitosti, nutnosti organizovat kmen, národ, kulturu a civilizaci jednotícím společným vnímáním světa, z něhož vychází společný kodex jednání. Scruton to přijímá jako jednu z příčin, ale přidává k ní i prvek solitérní, meditativní, kontemplativní, potřebu přímé osobní komunikace s duchovní dimenzí, s Tvůrcem vesmíru jako přítelem a jako inspirací pro vlastní tvorbu. Z toho Scrutonovi vyplývá, že chápat Boha můžeme lépe komunikací a soudržností s lidmi jako individuálními "tvářemi", které jsou zároveň symbolem "tváře Boží".

Z toho Scruton rozvíjí svoji "teorii tváře" (tváře osoby, tváře světa a tváře Boha) stojící na třech kritických slovech: Já - ty - proč? Tedy otázce, jak se člověk chová k jinému člověku a proč tak či onak. Čili svobody volby v lidských vztazích a s ní souvisejícími vlastnostmi jako touha, odhodlání, vůle k činu, selhání. A motivace, důvody, racionalizace. Otázka "proč" vynáší naše činy ze "světa příčiny a následku" do světa "důvodů a cílů". Tam jsme za svoje činy odpovědní, tam působí a odhalují se naše stavy mysli, záměry a cíle: trápí nás svědomí, vědomí viny, stud a lítost a cítíme se souzeni. Z tohoto duševního trápení pochází "ta velká tužba lidského srdce po ctnosti, bezúhonném životě, životě správně vedeném". Odtud pramení naše "potřeba duchovní obnovy, očisty od přečinů, nových začátků s čistým štítem". Uvědoměním vlastního "já" necháváme do svého světa vstoupit svobodnou vůli.

Jenže svoboda není jen záležitostí onoho "já", nýbrž interpersonální výsledek interakce oné trojice já-ty-proč. Vymyká se kauzalitě, tak jako se jí vymyká lidská osobnost, která není pouhým biologickým následkem předchozích událostí (jak se snaží vysvětit věda), nýbrž fenoménem sui generis, utvářeným také svobodou, odpovědností, důvody k činům, právy, povinnostmi, spravedlností a vinou. Ty všechny dotvářejí každou jednotlivou osobu, jak ji vnímáme: "osobu svobodnou i upadlou, tvora s dědictvím náboženské potřeby". Člověku biologickému, vědou zredukovanému na živočicha bez osobní tváře, je tak dána "tvář zářící do světa předmětů z jiného světa světlem subjektivity".

I tvář Boží má subjektivní jméno "Já Jsem", připomíná Scruton Mojžíšův záznam. I Bůh má subjektivní vidění světa. Bůh je zároveň transcendentní (přesahující tento svět) i imanentní (v tomto světě přítomný). Jeho tvář dlí mezi Izraelity a dohlíží, aby nejen dodržovali jeho přikázání, ale postavili mu i chrám, který je "bodem interakce nadčasovosti s časem". Ale i aby, coby bytosti stvořené k jeho obrazu, pěstovali a respektovali individualitu každého jako centrum vědomí a zdroj tvoření, pestrého jako jsou individuality pestré. Evoluční biologie a neurologie člověka těchto aspektů lidství zbavují. Oživovat se dá uměním, melodiemi, pohádkami, dramatickými příběhy ilustrujícími rozmanitost lidských osobností a inspirujícími nás k napodobování skvělosti. "Ale odeberte náboženství, odeberte filosofii, odeberte ty vznešenější cíle umění a odeberete tím osyčeným lidem možnosti, jak vyjádřit svoji odlišnost. Lidskost, kdysi vzor sebepovznášení, se tak stává vzorem sebesnižování." Biologizace lidství přestává vnímat lidskou tvář jako zobrazení duše, jako lampu svítící do našeho světa subjektem, který je za ní. "Teprve chápáním tváře začínáme vnímat, jak se subjekty projevují ve světě objektů".

"Moje tvář zůstává i ve světě objektů mou jurisdikcí," připomíná Scruton. Tvář má obrovský repertoár výrazů vyjadřujících dušev stavy. Tvář je zároveň prahem, na nějž vstupuje druhá osoba, nabízející partnerství v dialogu. V tváři druhého čteme jeho osobní vlastnosti, jeho tváří řídíme rozhodování, jaký vztah s ním navázat. Ne náhodou se tvář stala tak významným prvkem našeho výtvarného umění. Ne náhodou je naopak žena zahalením tváře vyřazena z veřejného života v patriarchálním islámu. Ne náhodou genocidám předchází degradace subjektů na objekty, očíslovaná těla zbavená jmen a tváří. Úctu k individualitě lidské tváře Scruton vnímá jako "krok k posvátnosti".

Posvátnost tváře Boží a posvátnost tváře lidské se promítá i do posvátnosti "tváře zemské". Totiž do způsobu, jakým se zemí zacházíme, jakou ji utváříme, jaký z ní pro sebe a pro Boha tvoříme domov. Kolik na ní ustavujeme "posvátných míst", jak ctíme její přírodní posvátnosti. Naše ekologické svědomí, které ovládlo představivost tolika lidí, nepochopí, jaká rizika nám hrozí, jestliže nevezmeme na vědomí náboženskou paměť, z níž pramení. Boží vzkaz týkající se posvátných míst byl "vzkazem nám všem, že Bůh bude dlít mezi námi jen když i my zde budeme dlít - a to neznamená zemi konzumovat a promrhávat ji, nýbrž konzervovat a činit ji trvalým svatostánkem, v němž můžeme žít s Bohem bok po boku a tváří v tvář." Před destrukcí naším zredukováním všeho na biologické, materiální, finanční a obchodní kalkulace můžeme planetu zachránit jen "oživením smyslu pro posvátnost, krásu a řád, které na nás kladou požadavek kontemplace, ale ne konzumace". A dávají nám povinnost "chránit tváře před znetvářením a posvátnost před znesvěcením a udržovat věci, které nad námi vyslovují soud a budí svědomí".

"Bůh," uzavírá Scruton, "není hypotéza začlenitelná mezi základní konstanty a zákony kvantové dynamiky. Hledej ho ve světě předmětů a nenajdeš ho, tak jako nenajdeš lidskou svobodu v mozkovém skenu nebo lidskou duši pod mikroskopem."

Psáno pro www.ceskapozice.cz