Spory věda versus náboženství nabývají v publikacích současných vědců, psychologů, filosofů a theologů dramatických rozměrů. Atheistické argumenty vědců jako Richard Dawkins se svým dogmatismem a agresivitou začínají podobat středověkým církvím, zatímco druhé straně se stále nedaří racionálně či „vědecky“ obhájit existenci Boha. Americký filosof a evoluční biolog Daniel C. Dennett se sice řadí pevně do tábora myslitelů atheistických, ale distancuje se od jejich agresivity, ponechává všechny otázky otevřené, přistupuje k víře s pochopením, shovívavostí a humorem a jeho heslem je „provádět větší výzkum“. Bere například na vědomí statistiky naznačující, že věřící, především aktivní členové kongregací, mají menší výskyt některých nemocí, vedou klidnější a spořádanější život a méně trpí depresemi, stresem a pocity beznaděje, bezmocnosti a bezvýchodnosti.

To samo však pro něho není ještě důkazem existence Boha a dokonce ani víry v Boha, nýbrž „víry ve víru“. Ta vědecky dokázaná je, Bůh dokázán není. Čili bere jako vědecky dokázáno, že víra může léčit, ale nedokázáno, že léčbu provádí Bůh, či že by ona léčba měla se samotným Bohem něco společného. I to samo mu však stačí k tomu, aby se distancoval od všelijakých těch dawkinsovských výzev k zákazu náboženství. Místo toho hájí absolutní svobodu myšlení, včetně víry, za předpokladu, že jedna neutlačuje a neumlčuje druhou a že nepředává novým generacím trvání na ignoranci a zabedněnost před širším věděním. Přijímá nejnovější poznatky kvantové fyziky a mechaniky, že hmota jako takové vlastně neexistuje a je určitou formou energie – a že tento poznatek by mohl určitým způsobem ladit s tím, čemu se říká spiritualita.

Dennett hájí všechny typy vědění a bádání s vědomím, že nikdo si nikdy nemůže být jist, co z nastřádaných vědomostí může být v budoucnu k užitku a hájí jejich zachovávání. Rozhodně brojí proti veškerým tendencím vytlačovat a vymazávat z kultury jakékoli její prvky, které by jednou mohly pomoci objasnit otázky dlouho nezodpověditelné. Zásadně však odmítá náboženský argument, že náboženství pojednává o věcech, které jsou racionálně nevysvětlitelné a proti němu namítá, že jsou „nevysvětlitelné prozatím,“ protože k jejich vysvětlení ještě nemáme všechny dostupné informace. A pokouší se „prolomit uhranutí“, jímž také dává své knize titul „Breaking the Spell“. „Náboženství jako přírodní jev“ je její podtitulek.

Nastavuje si v ní vědecký experiment brát náboženství jako součást lidské přirozenosti – přirozenou touhu lidských bytostí po vztahu s někým či něčím, co je vyšší a dokonalejší. Z evoluční perspektivy bere na vědomí, že biblická víra (podobně jako ostatní staré víry) je mezi idejemi „přežívajícím silákem“. A z biologického aspektu bere víru jako mem (ideovou částici) vytvořený lidskou myslí a předávaný z jedné mysli na další. K dalšímu zkoumání náboženství si potřebuje tento jev definovat. Takto:

„Náboženství jsou společenské systémy, jejichž účastníci věří v nadpřirozeného (nebo nadpřirozené) činitele, o jehož (či jejichž) přízeň se musí ucházet.“

Se svým čiperným „větším výzkumem“ se zakousává s gustem do diskrepancí, které v náboženské víry obsahují. Na jedné straně si všímá biblického částečného antropomorfismu Boha, který „vidí, slyší, mluví, vyslyší“, a podobně. Na druhé straně zaznamenává Boha jako „nehmotného, všudypřítomného, vševědoucího, věčného a konajícího nadčasově“. A na třetí straně víru, že tento věčný a nadčasový Bůh „zná, sleduje city a myšlenky a činy, soudí, radí, trestá, odměňuje“ osobně každého jednotlivce a plní jeho tužby vyslovené v modlitbách. Čili upozorňuje na „napětí mezi Bohem jako činitelem a Bohem jako věčnou a neměnnou bytostí“. Ta je podle náboženského výkladu lidskou myslí nepochopitelná.

Tím „uhranutím, které musí být prolomeno“ je pro Dennetta právě ono tabu proti ničím neomezovanému vědeckému zkoumání náboženství jako jednoho z mnoha přírodních jevů. Jinak bychom žili v nebezpečí trvající ignorance, jejíž následky nedokážeme odhadnout. Přesně toto je úkolem filosofů: klást otázky zamlžené ignorancí nebo tabuizací.

Náboženství je přirozený jev v tom smyslu, že je to jev lidský, sestávající z přirozených prvků jako události, dějiny, organismy, předměty, struktury, vzory, které se řídí přírodními zákony. Má tak velký význam v lidské evoluci, že je (píše Dennett) až trestuhodné, jak málo skutečných vědeckých informací o ní máme. Jedním z překvapivých objevů moderní psychologie, připomíná Dennett, je „jak je snadné ignorovat vlastní ignoranci“.

Náboženství je nesmírně nákladná věc a aby něco tak drahého mohlo vzniknout, musí těm, kdo do něho investují, nabízet nějakou protihodnotu. Náboženská hypotéza, zestručněná ad absurdum, praví, že „Bůh stvořil vesmír, abychom my prošli evolucí k lásce k Bohu“. Pak je vědecky na místě zkoumat, jak taková evoluce proběhla a k čemu. Možná skutečným smyslem náboženství od počátku bylo ne vystopovat existenci nadpřírodní bytosti, nýbrž samotná praxe víry, která člověka trénuje v určité sebekázni, ohleduplnosti a tvořivosti. Čili smyslem je “hledání“, víc než „nacházení“. Dalším aspektem je, čemu Dennet říká „kulturní symbiont“, čili kulturní rámec tmelící určitou lidskou pospolitost (jakým je třeba také jazyk). Třetím aspektem náboženské evoluce mohla být i „sexuální selekce“: v tom smyslu, že náboženství vychovává k rodinné soudržnosti a ženy proto volí muže, kteří takovou soudržnost mohou zaručit.

Dennett bere v úvahu i aspekty monetární. Cui bono, čili kdo co náboženstvím získává. A nachází tři možné odpovědi:

A. Každý jednotlivý člen náboženské obce, jejíž existence činí život bezpečnější, harmoničtější a efektivnější.
B. Elita, která ovládá systém jako špička pyramidy ve svůj prospěch.
C. Pospolitosti jako celky, společenská nebo politická seskupení, na úkor jiných celků.

Z náboženských struktur lze vypozorovat, že jsou z velké části „designed“ a málo
ponechávají náhodnému vývoji. Všechny stojí na víře v nadpřirozenou událost, která se přihodila nějakým předkům, jejichž příběh se traduje z generace na generaci. Na několika desítkách stran kapitoly „Kořeny náboženství“ Dennett sleduje základní mýty několika náboženství, vývoj šamanství, kněžství a proroctví – které samy o sobě přijímá jako kulturní dědictví hodné zachování. Účinnost či neúčinnost modlitby dokumentuje citovanou anekdotou, jakými celou svou knihu zábavně prokládá:

„Papež se tradičně každé velikonoce modlí za mír a nikdy ho neodradí, že jeho modlitby nikdy neměly žádný účinek. Co mu asi tak při tom běží hlavou, když je pořád odmítán? Že mu Bůh dělá samé naschvály?“

Funkce organizovaného náboženství pak identifikuje takto: Chlácholit nás v utrpení a tlumit strach ze smrti. Vysvětlovat věci jinak nevysvětlitelné. Povzbuzovat skupinovou spolupráci ve střetu s nehodami a nepřáteli. Pěstovat pečovatelství (o druhé, o planetu, o kulturu). Mít smysl pro týmovou spolupráci. Toužit po sebezlepšování a zlepšování společnosti

Jenže, pokračuje Dennett, náboženství není to jediný způsob chlácholení, vysvětlování, povzbuzování a pěstování, a i kdyby byl, není ještě důkazem existence Boha. Je jen důkazem, že samotná víra může mít blahodárné evoluční účinky. Zároveň však obsahuje prvky destruktivní, které s projeví pokaždé, když jedná víra dostane výlučnou moc nad jinými. Ale vnímá všechny víry jako obrovskou studnicí dramat a podnětů k přemýšlení. Proto doporučuje ze všech náboženství sestavit nabídkový seznam, v němž by si každý mohl vybírat, co se mu na tom či onom náboženství líbí nejvíc. Říká mu „Buyer´s Guide to Religions“, čili „Nabídka různých náboženství na prodej“.

Smysl náboženství shrnuje do malého citátu ze sbírky chasidských moudrostí:

„Bůh stvořil člověka, protože miluje příběhy.“

Psáno pro www.ceskapozice.cz