Odlišné funkce levé a pravé části lidského mozku studuje neurologie už přes půl století. Vystopovat vliv rozpolceného mozku na kulturu, politiku a vývoj civilizace však potřebovalo širší kontext odborností a vědomostí, které se poštěstilo nastřádat oxfordskému literárnímu historikovi přeškolenému v psychiatra, s důkladnými znalostmi filosofie a dějin umění. Bezmála pětisetstránková kniha Iaina McGilchrista „Mistr a jeho emisař, Rozdělený mozek a utváření západního světa“ (The Master and His Emissary, The Divided Brain and the Making of the Western World) je nepřetržitou sérií úžasů nad objevy faktů, událostí, jevů a myšlenkových systémů, které jsou v západní civilizaci přímým důsledkem rozpolcenosti mozku. Ta je u západního člověka výraznější než v jiných civilizacích a je příčinou jeho velkolepé a v dějinách nebývalé kreativity střídající se s děsivou ničivostí.

Dvojitý mozek (v němž probíhá více spojů než má celý známý vesmír částic) je systém vzájemně si oponujících prvků a procesů, jejichž protichůdnost umožňuje komplexní vnímání světa a reakce na něj. Obě poloviny se účastní všech mentálních procesů společně a jedna druhou kontrolují, opravují a usměrňují vzájemnou výměnou „názorů“ na každý vjem několikrát za vteřinu. V ideálním stavu spolu harmonicky spolupracují, ale často vyvíjejí konflikt, který hrozí zničit vše, co spolu vytvořily.

McGilchrist tento stav uvádí Nietzscheho povídkou o moudrém vladaři, duchovním mistrovi, jehož popularita si vyžadovala, aby do ovládaných krajů rozesílal pečlivě školené vyslance jeho moudro předávat a v jeho duchu vládnout. Jeho nejchytřejší, nejdůvěrnější, ale i nejctižádostivější vezír jednoho dne začne pokládat sám sebe za mistra a od mistra naučené moudrosti využívá ve svůj prospěch. Mistrem pohrdá, jeho rady ignoruje, jeho trpělivost vnímá jako slabost a usurpuje si jeho moc. Říše moudrého vladaře se proměňuje v tyranii a brzy se hroutí.

Tento starodávný příběh se již nejméně 500 let odehrává v nás, našich mozcích, v historii západní kultury, filosofie, politiky, vědy, náboženství a umění, všímá si McGilchrist. Vzpoury vizírů proti mistrům se v historii dají odpozorovat v opakovaných „seismických přesunech“. V této chvíli se naše civilizace nachází „v rukou vezíra, sice nadaného, ale ambiciózního regionálního byrokrata sledujícího vlastí zájmy“. Mistr, jehož moudro dalo lidu mír a bezpečnost, je svým vizírem „zrazen a odváděn v řetězech“.

Samotný účel rozděleného mozku je evoluční, hádá McGilchrist. Nejen vědomí, nýbrž o stupeň vyšší nadhled nad vlastním myšlením, schopnost vlastní vědomí sledovat. Právě ta povyšuje člověka nad ostatní živočichy. Rozdělení mozku umožňuje přijímat z širého světa pravou polovinou vjemy a informace, ty pak levou polovinou analyzovat, třídit, klasifikovat, pojmenovávat, abstrahovat, depersonalizovat a ideologizovat a takto zpracované je předávat zpět pravé polovině k doladění s prožitou realitou.

Pravý mozek žije, vnímá, představuje si a tvoří, levý mozek vysvětluje, racionalizuje a reifikuje (vnímá bytosti jako věci). Pravý mozek sleduje svět v širokém obraze se všemi souvislostmi, v pohybu a vývoji, levý mozek zaostřuje na zúžené detaily mimo kontext. Pravý mozek myslí osobně a v příbězích, levý mozek neosobně a v kategoriích. Pravý mozek si libuje ve zkoumání neznáma, nových věcí a souvislostí, levý mozek zážitky redukuje do kategorií a klasifikací známých, zavedených, snadno srozumitelných a vměstnatelných do doktrín a dogmat. Pravý mozek se baví nesrovnalostmi, paradoxy a nedořešenými situacemi bez potřeby jasných odpovědí a soudů, levý mozek si potřebuje okamžitě vjemy dělit na správné a chybné, pravdy a bludy. Pravý mozek je tvůrce, levý mozek je správce a byrokrat. Pravý mozek je otevřený do světa, levý mozek je zaměřený na sebe a svoje detailní úkoly, aniž by znal jejich účel a kontext. Pravý mozek je dobrodruh a objevovatel, levý mozek je pedant a byrokrat. Pravý mozek je novým vjemům, pohledům a nápadům otevřený bujarý demokrat, levý mozek je sešněrovaný ukázňovatel s totalitními sklony. Pravý mozek zvídá po nových informacích, levý mozek je zapracovává do starých známých rámců. Pravý mozek integruje, levý mozek tříští. Pravý mozek prezentuje realitu, levý mozek re-prezentuje své představy o realitě. Myšlení pravého mozku je zkušenostní a zážitkové, myšlení levého mozku ideové a ideologické. Pravý mozek žongluje s metaforami, levý mozek vypiplává definice a redukuje metafory na klišé. Pravý mozek pracuje zdravým (selským) rozumem, levý mozek intelektualizovanou „racionalitou“. Pravý mozek se dokáže realitou unášet (inspirovat) a baží po vědění, levý mozek realitu potřebuje ovládat a baží po moci.

Jeden bez druhého se neobejdou, vzájemně se doplňují. Pravý mozek získává celý obraz, ale nevnímá všechny detaily. Levý mozek mu detaily podrobně, efektivně a pilně zpracovává každý zvlášť a vrací ke konečnému rozhodnutí, jak zapadají do celkové reality, co znamenají a jak s nimi pracovat. Pravý mozek bdí, střeží, brouzdá realitou a skenuje čerstvé osobní zážitky, levý mozek je třídí na neosobní informace. Pravý mozek je intuitivní, levý mozek konceptuální. Pravý mozek vládne s pokorou, zvědavostí a vědomím nevědomosti, levý s arogancí a s ignorancí své ignorance.

Metaforické myšlení pravého mozku je, to, co jej činí mistrem. Metafora, vysvětluje McGilchrist, je vyšší stupeň vědomí než abstrakce a explicita. Není jen reflexí minulých událostí, nýbrž i prostředkem k něčemu „vpravdě novému“, na rozdíl od pouhých „novot“. „Když metafora žije v mysli, dokáže generovat nové myšlenky a chápání – je kognitivně reálná a aktivní“. Všechno chápání, ať už nás či okolního světa, závisí na volbě správné metafory. Explicitní zpracování metafory (funkce levého mozku) nás vrací ke starému známému a znemožňuje nám učit se nové.

Účinné fungování celého mozku však závisí na tom, že pravému mozku se po odevzdání všech informací ponechává konečné rozhodovací právo a levý mozek se jeho rozhodnutími řídí. Proto musí levý mozek svoje pilné detailní bádání předávat zpět ke konečnému soudu a rozhodování pravého. A tam je právě ten háček: on to ten levý mozek přestává dělat, hraje si na mistra, své informace mu nevrací, věří nejen, že se bez něho obejde, nýbrž i že je to tak správně, pravdu má on a mistr se mýlil.

McGilchrist nás pak na třech stech stranách provází oslnivě erudovaným výkladem konkrétních událostí, osob a děl západní historie, filosofie, politiky, literatury, hudby a výtvarného umění, který se čte s požitkem a napětím čtenáře detektivek. Kdo či co v dávných i modernějších dějinách má zásluhy na tom či onom tvůrčím posunu, kdo či co je původcem naší ničivosti. Která obohacující historická událost byla výsledkem nadvlády pravého mozku, která ničivá událost se dá přičíst rebelii levého.

Těch hlavních „seismických přesunů“ je několik. Náhlá exploze pravého mozku a intuitivní tvořivosti nastala v Řecku začátkem 6. století př.n.l. realistickým zobrazováním individuální tváře s poznatelnými výrazy emocí a individualistickou poezií bohatou na metafory. Ta přinutila k prudké evoluci i mozek levý, který přivedl na svět analytickou filosofii, kodifikaci zákonů, klasifikaci anatomie. Po určitou dobu se obě části mozku zdokonalovaly více méně vyrovnaně. Následnou rebelii levého mozku McGilchrist spojuje s řeckým písmem, a to dvěma jeho aspekty. Jednak přechod z písma „sylabického“ (psaného bez samohlásek jako okolní jazyky hebrejština nebo féničtina) na „fonetické“ (včetně samohlásek). Tím se oslabila nutnost (pravomozkové) představivosti a chápání slov v kontextu a posílilo (levomozkové) analytické zaměření na detail. A jednak přechod z původního směru psaní pravolevého, přes nejprve „volské orání“ (řádka pravolevá následovaná „levopravou“ atd.) na konečné psaní zleva doprava. To se ustálilo okolo 4. století př.kr. Informace sdělované písmem se začaly vstřebávat levým mozkem místo pravým.

Rebelie levého mozku nad pravým pak ovládla Řecko, Řím a celý křesťanský scholastický dogmatický středověk. Pravý mozek opět explodoval v renesanci, vědecké a technické revoluci a anglosaském osvícenství, zatímco osvícenství francouzské jej nechalo opět požrat mozkem levým. Pravý se na krátko opět probudil romantismem. Levý mozek pak pohltil i tvořivou vědu a v dnešní době i ji - a s ní celou západní filosofii a politiku - proměňuje v další dogmatickou tyranii potírající individualitu, imaginaci, kontextuální nadhled, kreativitu a svobodný běh myšlení a vnímání reality. Svět totálně ovládaný levým mozkem bude podle McGilchristovy vize vypadat přibližně takto:

Ztráta širšího obrazu a nadhledu a jejich nahrazení úzce zaostřeným omezeným, ale detailním a nesouvislým viděním světa. Sílící specializace a „technikalizace“ vědění. Náhrada vědění záplavou informací bez rozlišení hodnot. Nedůvěra ve vědění, expertízu a moudrost získané přímými zkušenostmi a neúcta k praktickým dovednostem. Ztráta soudnosti, vyměněné za posedlost titěrnostmi. Technologizace jako prostředek manipulace a ovládání světa, provázená byrokratizací jako systémem abstrakce a kontroly. Mechanické vnímání života, vnímání bytostí jako předmětů. Ztráta schopnosti zachovávat si jedinečnou osobnost. Fragmentace a vnímání společnosti jako souhrn náhodně dohromady naházených a vzájemně nesouvisejících odcizených osob, pro něž hlavní hodnotou a smyslem je užitkovost. Zaostření na hmotné věci na úkor živých osob. Odosobnění lidských vztahů. Exploatace místo kooperace. Individuality „vyžehlené do kategorií“ (sociální, etnické, profesní, genderové, apod.). Nahrazení důvěry paranoiou mezi lidmi, skupinami a mezi vládou a ovládanými. Vlády usilující o totální kontrolu. Posílená touha po moci a kontrole nad druhými. Rozumnost nahrazená „racionalitou“, kdy se samotný pojem rozumnosti stává nesrozumitelný. Ztráta vhledu, empatie a flexibility spojená s neochotou přijímat odpovědnost. Nedostatek vůle k sebeovládání a sebemotivaci, nahrazený chamtivostí a touhou manipulovat druhé. Neschopnost úžasu a vnímání kouzelnosti. Ztráta smyslu pro paradox a volnost interpretace, nahrazená explicitností vyjadřovanou čím dál podrobnějšími zákony, zjednodušeným a abstraktizujícím jazykem, nemelodickou hudbou zredukovanou na rytmus. Ideje, ideologie a dogmata vítězící nad zážitky a zkušenostmi. Zánik tradic jako nepotřebného balastu. Iluze sebejistoty umrtvující touhu po novém poznávání.

Mnozí si možná řeknou, že k tomu už nemáme moc daleko.

Psáno pro www.ceskapozice.cz