Tohle sice patří do rajonu nějakého pravicového think-tanku jako Institut Václava Klause, který ví nejlíp, kdo tu pravicovou politiku zbabral a mohl by tudíž lépe odhadovat, jak ji zase odbabrat. Ale když se k tomu nemají myslitelé profesionální, možná by nám amatérům stálo za to už teď trochu začít mudrovat, jak by mohla politická pravice vypadat v příštích parlamentních volbách, kdyby se vycházelo z výsledků obecních a senátních. Ty se sice za mizerné voličské účasti nedají brát vážně jako volby, ale třeba bychom z nich mohli vyčíst, kdo je co a jakou má šanci.

Na levici slábnou sociální demokraté i komunisté. Jejich hlasy vesměs přecházejí k babišovské politice „stát je moje firma a živnostníci ji okrádají“ a k zábavnému lidoveckému koktejlu „nilevice-nipravice“ (též zvanému „kam vítr tam plášť“), koktejlu jen prohráblému ale neprotřesenému („stirred but not shaken“), aby jeho jednotlivé ingredience neztratily šanci přizpůsobit nabídku případné změněné poptávce. Skoro by se chtělo říct klidně volme všichni lidovce, protože ať volíme kohokoli, nakonec je stejně najdeme v každé vládě. Na pravici zjevně končí éra TOP, z níž se nakonec vyklubal jen jakýsi politicky korektní fan-club lidově (rozuměj stejně vulgárně jako Zeman) mluvícího aristokrata, levicověji lnoucího než jsme si mysleli. Ukazuje se, že stoupenci této strany, v principu neo-havlisté a pseudo-liberálové (též přezdívaní „pražská kavárna“ a „sluníčkáři“), nejsou tak početní, jak se zdá z rámusu, jaký vydávají v podvědomém tušení, že éra jejich vševědoucnosti končí a stávají se politicky bezprizorní. Proto asi taky tolik hluku pouličního, nahrazujícího regulérní demokratické politické klání.

Do tmy se propadá Úsvit postrádající po odsunu Okamury jedinou zapamatovatelnou osobnost či identifikovatelné politické téma kromě odvaru „okamurovštiny“. Novorozeně Alternativy pro Česko se narodilo mrtvé (že by se jeho přezdívka „apači“ příliš podobala „komančům“?). Zapadly všelijaké ty bloky a antibloky, v nichž už nebylo možné se vyznat, a zaplaťpánbůh. Na jedno procento nedosáhla ani ta hrstka „nicnežnárodovců“. Vyšumují Svobodní, kteří z někdejšího nadějného pokusu o fúzi liberalismu s konzervatismem naskočili na sáně liberalismu a vezou se na nich setrvačným skluzem do říše zapomnění.

Volební masakr pravice přežívají jen dvě: ODS a SPD vykukují nad pětiprocentní hladinu i přes pošramocený reklamní image, s jehož napravováním budou mít hodně práce. ODS se zavedenou přezdívkou „ódesáci“ pořád matně zavání kmotrovstvím a jestli se od něho skutečně oprostila, měla by se možná přezdít na „občáci“, chce-li dát najevo, že je tu konečně opět i pro občany. Zkratka SPD do lidového povědomí dosud nestačila prosáknout, tak si připomeňme, že je to Okamura chrabře přežívající podraz Úsvitu, s nímž si ho mnozí pořád pletou. Protože zkratka vyjadřuje „přímou demokracii“ (jejíž smysl a praxe potřebují ujasnit, než budou voliči vědět, co tu vlastně volí), začněme jim třeba říkat „přímokrati“, aby se nám už s nikým nepletli.

Jejich šéfové v povědomí veřejnosti vypadají takto:

Okamura už tři roky neudělal ani neřekl nic, co by novinářským humoristům dávalo inspiraci přezdívat mu, jako kdysi, „Pitomio“, ani co by liberálové mohli označovat za projev rasismu. Přiřadil se bezpečně ke kontradžihádistické svobodné demokracii čím dál populárnějších pravicových stran, které rasismus (a hlavně antisemitismus) ze svých programů a projevů vymýtily a soustředí se na obranu Evropy před kulturní genocidou: Wilders, Le Penová, rakouští Svobodní, německá AfD, Orbán, Kaczynski.

Fiala neudělal ani neřekl nic, co by komukoli stálo za zapamatování a měl by s něčím zapamatovatelným konečně přijít. Především by měl dát najevo, že osud národa jako součásti helénsko-biblické civilizace a kultury mu není lhostejný a je jednoznačně ochoten se připojit k jeho obraně.

Oba budou muset přibrat do vedení silné osobnosti: Okamura protože je výrazný, Fiala protože je nevýrazný. Oba budou muset být ochotni ke společné koalici, aby dokázali Babiše když už ne porazit, tak přinejmenším přivázat ke konzervativnější politice. Oba budou muset odlákat určité procento nynějších Babišových voličů a možná i politiků. Oba budou muset přesvědčit všechny pravicové voliče, aby přestali plýtvat hlasy na nevolitelné pidistraničky a volili přímokraty, ustojí-li nadávky svých sluníčkovějších přátel, nebo občáky, jsou-li pořád ještě upejpavější. Oba budou muset rozšířit témata na získání živnostníků a malých podnikatelů zrazených Babišem, a na výdělečně činné důchodce nemravně olupované „sociálním pojištěním“, které je už na nic nepojišťuje a je jen další zakuklenou daní. Sociologové už řadu let odhadují, že pracující a podnikající důchodci budu brzy jedním z pilířů evropské ekonomiky. Zde společně s živnostníky se nachází voličská základna možná až 30%.

A oba budou muset vzít na vědomí, že je čeká rok dřiny, už teď, bez odkladu. Šanci na volební úspěch budou mít jen tehdy, dojde-li jim, že co dnes sledujeme v Brexitu a v Trumpovi (a brzy budou následovat další v Rakousku, Itálii, Holandsku a Francii) není nic menšího než zlom politických paradigmat vznikající pokaždé, když hmatatelná realita předhání nastavený ale zkamenělý ideologický rámec a nahrazuje jej novým. Paradigma liberálně-socialistické, zkostnatělé v myšlenkové diktatuře politické korektnosti a orwellovského double-speaku, se drolí a zpod něj se klube na světlo paradigma populisticky-konzervativní. Jinak řečeno, kulantní liberalismus evolvoval v nestydatý oligo-socialismus a cestu zpět k obnově konzervatismu přirozených zákonitostí musí proklestit stejně nestydatý populismus, čili ochota a schopnost vnímat skutečnou vůli skutečného „lidu“ a dávat mu, co žádá. Paradigma, které by ještě mělo šanci zastavit sebevražednou setrvačnost západní civilizace. Které si potřebuje uvědomit, že stojí (předvolebními slovy Trumpovými) „na křižovatce dějin naší civilizace, v momentu účtování, které rozhodne, zda lidé opět získají kontrolu nad svými vládami nebo zda budeme žít v iluzi demokracie ovládané malou hrstkou globalizačních skupin manipulujících systém.“

Ale že staré paradigma se bude zuřivě bránit, vidíme už dnes v podrazech britských euronadšenců proti Brexitu a vzteklých útocích amerických médií, clintonovského establishmentu a sorosovského byznysu proti Trumpovi. Ohrožujeme jejich blahobytné živobytí, kterého se tak snadno nevzdají. Mají k dispozici mocné a dobře financované antidemokratické instituce v EU, všudypřítomné a dobře financované neziskovky a zhypnotizovaná média. Teatrální „Staromák“ byl zatím jen drobný amuse-bouche, ještě ani ne předkrm. Bude jich víc a budou agresivnější.