Jeho knihy vynikají nesmírnou precizností a mohly by být učebnicí toho, jak má publicista pracovat s informacemi. A právě tomuto tématu jsem se s Benjaminem Kurasem věnovala a vyptala se ho na zákulisí takové práce. Jeho nová kniha Poslední naděje civilizace je třetí částí trilogie na téma evropského, ale i světového a lidského vývoje, a tak mne často napadala otázka, jestli vůbec v době, kdy psal první díl tušil, že z toho všeho bude trilogie.


První z knih byl Soumrak bílého muže, kterou jste vydal v roce 2012. Ta je výbornou studií toho, jak je civilizovaný běloch v podstatě z mnoha logických důvodů určen k přirozenému vymření… Tušil jste už v tu dobu, že budete psát patrně i další knihy na toto téma?

Vlastně už tehdy jsem si by spíš jistý (než abych jen tušil), že sebevražda – ne jen pasivní úpadek, ale aktivní sebedestrukce západní civilizace intelektuální perverzí dnes zvanou „politická korektnost“ ale identifikovatelnou jako nová, plíživá a zakuklená forma revolučního marxismu, bude setrvačností pokračovat a zůstane tedy tématem, na něž budu muset průběžně zaostřovat. Ale netušil jsem, že to nabere takové tempo. Že to tak rychle na Západě ovládne univerzity, média, kulturu, a nakonec i politiku do takové míry, že klást racionální a praktické otázky se stane trestným činem. Viz nejnovější soudní stíhání nejpopulárnějšího holandského politika za prosté položení otázky, zda by Holandsku neprospělo omezit imigraci prokazatelně statisticky odpovědnou za většinu trestných činů. Nebo strach britských sociálních pracovníků specializovaných na ochranu dětí ověřovat skutečný věk „dětí“ z migrantského tábora v Calais, z nichž většina vypadá nejméně dvacetiletá. Taky jsem si nedokázal představit, že to tak rychle vyroste do tak kataklysmických rozměrů, jaké nastavila kancléřka Merkelová a jaké protlačují západní vládnoucí elity krmené jednak nenávistí k západní civilizaci a individuální a národnostní svobodě, jednak koktejlem dolarů ropných a Sorosových. Ještě před pár lety tempo pádu civilizace i ti největší pesimisté odhadovali na několik desetiletí, dnes už jsou to jen roky. Protože nejde jen o abstraktní události a trendy, ale o konkrétní osoby, které je realizují, čili dramatické postavy, fascinují mě (jsem původním řemeslem dramatik) otázky, co ty spoluvrahy civilizace motivuje. U ropných šejků je to jasné a jednoduché, jedou podle dávné ideologie ovládnutí světa svou nezpochybnitelnou vírou. Mnohem komplikovanější je to u postav jako Obama a Clintonová na čele jeviště nebo Soros v zákulisí.

A k tomu zacházení s informacemi. Jako dramatik jsem se naučil faktické informace dávat do kontextu určitého děje (tragického i komického), určitých dramatických střetů, konfliktů a protikladů. Linii děje, nebo jeho směřování, často musím hádat, nebo po něm pátrat, tápat a skládat z útržkovitých informací, střepů nebo špiček ponořených ledovců. Navazovat je na události předchozí, ale i možné ze statistik vyplývající trendy budoucí a jejich souvislost s idejemi, ideologiemi či plány, s jejich vývojem a směřováním. Včetně varování typu „bude-li tohle takto pokračovat, mohlo by se stát tohle či ono“. Bez těchto souvislostí nedávají fakta žádný smysl a jsou nudná. Ne pokaždé se do těch souvislostí stoprocentně trefím, ale málokdy jsem se zmýlil. Když jsem už v 90. letech upozorňoval na nastavenou totalitní setrvačnost EU, měli mě všichni za blázna. Dnes je spíš blázen někdo, kdo to nastavení nevnímá nebo dokonce popírá.

A že z toho vyšla trilogie? Čtvrtá na toto téma nebude?

Tetralogie zní blbě, to už by se rovnou mohlo jít na pětidílný Pentateuch jako Mojžíš. Jenže ten je na téma „Pámbíček a jeho příběhy“. Tak velké téma už nikdo nevymyslí. Ale vlastně mně na trilogii vychází víc témat. Když jsem psal Tao sexu, nejprve jako sloupky pro Xantypu, taky jsem netušil, že se z toho časem vyklubou ještě Ciao sexu a Mao sexu. Když jsme psal Nebýt Golema, tedy analýzu díla rabína Loewa, čili cosi jako „zábavný judaismus pro laiky“ – nenapadlo mě, že v tom už jsou kořeny dalších dvou knížek Zakázané ovoce vědění („zábavná Bible“) a Žít všemi údy („zábavný Talmud“). Taky mě nenapadlo, že Jak přežít padouchy později zplodí Bláhové snění o světě bez padouchů. Takže tam možná ještě chybí třetí „padouchologický“ díl do trilogie. Vida, možná jsme tady přišli na další námět.

Jak se vůbec dělá struktura takové knihy? Píšete si ji jako osnovu? Vaše knihy jsou založené na studiích, citacích, je z nich znát, že neustále musíte sledovat dění kolem sebe a vycházíte ze zahraničních a často u nás i nesnadno dostupných zdrojů? Nebo vše vzniká za pochodu a píšete chvílemi naslepo bez pevné struktury?

Sleduji zdroje téměř výlučně zahraniční, ty české jsou ostatně řídkým odvarem toho, co se ten či onen novinář dozví ze zahraničních. Tedy pokud jde o celosvětové dění, ne to domácí žabomyší, do něhož moc nevrtám, je spíš fraškovité než komediální. Trávím 2-3 hodiny denně na internetový stránkách anglických francouzských a italských. Čtu hodně publikací historických, filosofických, psychologických, ekonomických a teologických, a dělám si poznámky použitelné k tomu, co zrovna píšu, nebo se psát chystám, nebo bych někdy psát mohl. Postupně mně z nich vzniká jakási ne úplně každému hned viditelná, ale pro mě cítitelná šňůra spojující výchozí bod knihy s koncem nebo závěrem, k němuž by měla nebo logicky mohla dospět. Třeba u Soumraku bílého muže tím výchozím bodem je Kiplingova báseň „Břímě bílého muže“ vyjadřující vrcholné sebevědomí západní civilizace a její nepostradatelnost pro zbytek světa a psaná okolo roku 1900. Koncem je ztráto tohoto sebevědomí a s ním i pudu sebezáchovy v naší době. Na tu šňůru pak „věsím“ fakta, informace, události, citáty, dohady, filozofické postuláty, generující jednu sebedestruktivní událost za druhou, v jejich reálné časové posloupnosti a logickém navazování jedné na druhou. Zde tedy jsou to první světová válka, komunismus, nacismus, dekompozice klasických forem umění, druhá světová válka, vyčerpání vítězné demokracie a s ní postupná ztráta schopnosti bránit se plíživé demontáži klasických západních hodnot filozofy jako Sartre, Derrida nebo Marcuse, jejich psychologické vmanipulování západních intelektuálů do pocitů viny, víry ve všeobecné zlo Západu a kapitalismu, nenávisti ke všemu západnímu a obdivu ke všemu cizímu, do té doby Západem „utlačovanému a vykořisťovanému“.

Jak shromažďujete ty informace. Třídíte si je… uchováváte je v hlavě… píšete, zakládáte, máte v počítači… ptám se, protože to je obrovské množství informací, jejichž zpracování si umím představit snad jen tak, že je máte minimálně v hrubé podobě v hlavě…

Všechny vámi zmíněné metody, triky a kejkle. Mezitím samozřejmě jednotlivé aktuální informace zpracovávám do článků – jako třeba můj pravidelný týdenní sloupek a občasný delší článek v Reflexu – což je tím jednak zachované a jednak zaplacené. Některé z nich pak použiji znovu do nějaké knihy. Takže se dá říct, že leccos prodávám dvakrát, neboť z jednoho prodeje se na českém literárně-mediálním trhu dá těžko uživit. Na tento trik jsem obzvlášť pyšný, dává mně to iluzi úspěšného podnikatele. Je to jako třeba malíři a sochaři nadělají spoustu počátečních kreseb a náčrtů, než se pustí do hlavního díla. Tyto nákresy pak samy o sobě mají určitou uměleckou a tedy i tržní hodnotu. Ale nejdůležitější je mít tu jasnou šňůru. Pak se čtení každého nového zdroje urychluje tím, že automaticky cítíte, které pasáže číst podrobně a které jen přelétávat, než narazíte na další podrobnou. To mimochodem doporučoval už Komenský: studovat se záměrem použít jako inspiraci k vlastnímu psaní nebo s cílem naučenou látku vyučovat. Samozřejmě ne všechny moje články se týkají tématu současně rozepsané knihy, ale všechny ukládám, pro případ, že by se z nich jednoho dne vyklubalo nějaké téma, které mě ještě nenapadlo.

Jak se vůbec podle Vás vyhodnocuje důvěryhodnost informace, kterou najdete na internetu? Podle čeho bychom se měli řídit – abychom nenaletěli či neztráceli zdravý úsudek?

Bohužel jsme dnes na internet z velké části odkázáni, protože mainstreamová média jsou ve všech západních zemích svázaná politicko-korektní cenzurou. Dnes například můžeme sledovat nastavenost amerických medií proti Trumpovi a pro Clintonovou: vytahování nesmyslných případů „ošahávání“ na jedné straně, zamlčování lží, politických nedbalostí, chamtivosti po penězích ropných šejků, přímou odpovědnosti za smrt velvyslance v Libyi, nepřímou odpovědnost za šíření terorismu, vyhrožování Putinovi kybernetickou válkou, na straně druhé. Takže musíme pečlivě třídit, srovnávat, ověřovat několik zdrojů, znát jejich dosavadní spolehlivost, ale také se řídit racionálnem, logikou, kontextem, souvislostmi. Ale taky jistými morálními principy, na nichž naše civilizace stojí – pro začátek alespoň Mojžíšovým Desaterem. A neposledně – opravovat chyby, jakmile je zjistíme, omluvit se, jestliže musíme, a nezamuchlávat je do lží.

Jistě už máte nějaké ohlasy na své knihy, na první, druhou Jak zabít civilizaci, i na tu třetí Poslední naděje civilizace. Je v těch ohlasech cítit nějaký vývoj, například že čtenáři chápou hlubší souvislosti stále lépe?

Chápou, a doufám, že je to částečně díky tomu, že v těchto knihách podrobně vysvětluji, co se vlastně děje, z čeho to vychází, jak to probíhá, jak se nás to týká, jak daleko už je vývoj téměř nezvratitelný v zemích jako Francie, Německo nebo Švédsko, případně jak se tomu dá ještě zabránit alespoň v částech Evropy. Ohlasů dostávám dost, všechny pozitivní, občas nějaké nedůvěřivé ale seriózně žádající odkaz na prameny. Je to pro mě velkým povzbuzením – a možná i zadostiučiněním. Hájit se proti lživým útokům je únavné a kontraproduktivní, kromě snad toho, že mně to občas pomůže vytříbit některý argument k lepší srozumitelnosti a obhájitelnosti. Není to tak dávno, co jsem dostával většinu negativních, sprostých i výhružných.

Určitě jste mnohými jinými autory citován, a to jak v běžných médiích, tak možná i v knihách. Těší Vás to? Případně sledujete jejich názory, které rozvíjí v podstatě na těch Vašich?

Nejvíc mě baví, když někdo mocnější než já pronese jako svůj vlastní nápad nebo návrh, který jsem někde zveřejnil předtím. Tetelil jsem se štěstím, když konečně po několika letech mého upozorňování na totalitu EU, v podstatě slovo od slova ode mě převzal Václav Klaus “jako první“ – a pak o mně jakýsi novinář napsal, že „Klausovi odčítám od úst“. Nebo Miloš Zeman přednášející letos na mezinárodním fóru svůj originální nápad migračních center na řeckých ostrovech, který jsem napsal už před 2 roky ve dvou článcích a v knize Jak zabít civilizaci. A velkou radost mám z toho, jak se dnes v Česku otevřeně na eurounijní, migrační a islamizační témata diskutuje nejen na internetu, ale i v hlavních médiích a kolik lidí dnes argumentuje ostřeji a troufaleji než jsem to ještě před pár lety dělal já. Možná jsem to byl já, kdo jim k tomu dodal odvahu, a už na to zapomněli. Ale připadám si dnes mezi všemi těmi „extrémisty“ téměř umírněný.

Děkuju za ten úžasný rozhovor a jednu větu vám beru z úst – vždycky všechno budu studovat a přijímat s tím, že danou věc hodlám rozebírat dál, jako bych ji chtěla vyučovat. Vždyť jen díky tomu se všechno nové rozvíjí a díky tomu vznikají návazné a nové myšlenky!

(Rozhovor s Renatou Petříčkovou pro e-magazín Kultura21.cz)