Odpovídá Benjamin Kuras, převzato z www.euportal.cz

Asi trochu hloupá otázka, ale co říkáte teroristickému útoku v Manchesteru?

Většina Britů ještě donedávna věřila, že se jí daří integrovat jakýsi ten umírněný islám a že se jí ten agresivní islám vyhne. Už rok ale vycházejí průzkumy potvrzující, jak se i ta britská muslimská komunita radikalizuje. Zdálo se, že ten neslavně proslulý útok na autobus a metro v roce 2005 bylo něco výjimečného, po čemž nastal dlouho klid. Letos to „houstne“ a máme tu druhý během pár měsíců – a slibují se další. Pozoruhodná je degenerace angličtiny v pojmenování. Podle policie to byl „terrorist incident“. Slovo „incident“ přece znamená „nehoda“ nebo dokonce „příhoda“. Už to ani nedokážou nazvat „útok“. Čili pořád nejsme v žádném válečném stavu, kterému bychom se měli bránit, už se z nás stávají ovečky jdoucí na halal porážku a nikdo neví, koho ta „nehoda“ postihne příštího. Zda se z toho ještě Britové dokážou probudit, můžeme jen hádat.

Kdo nese odpovědnost (i nepřímou, v přeneseném významu)?

Právně je v demokracii za každý zločin odpovědný, ten, kdo jej páchá. Jenže my jsme dávno zapomněli – nebo ještě možná ani nevzali na vědomí - staré pravidlo pocházející z Talmudu: „Kdo může zlu zabránit a nezabrání, je za ně odpovědný.“

Takže kdo tu nese odpovědnost za „nezabránění zlu“?

Zkusme to odshora. Před několika lety Theresa May, tehdy ve funkci ministryně vnitra, odmítla vydat vstupní víza na několik přednášek dvěma americkým odborníkům na islamizaci a džihád, Robertu Spencerovi a Pamele Geller, kteří mohli mnoha Britům otevřít oči. Prý z bezpečnostních důvodů, že by jejich přítomnost podněcovala komunitní nenávist. Předtím z týchž důvodů zakázala vstup Geertu Wildersovi. A to ve stejné době, kdy po britských mešitách jezdili bez vízových problémů přednášet všelijací cizí imámové kážící nenávist ke všemu západnímu a zakazující místním muslimům se integrovat. Londýnský starosta se proslavil výrokem, že v každém západním velkoměstě si prostě na teroristické útoky musíme zvykat jako na samozřejmost. Demonstrace obránců demokracie před islámem – jaké pořádá skupina Britain First – policie tvrdě potlačuje a aktivisty pravidelně zatýká a tahá k soudu. Nejznámější z policií perzekvovaných aktivistů, Tommy Robinson, byl nedávno už pokolikáté zatčen za klidnou demonstraci proti muslimským pedofilům a proti policejnímu a úřednímu establishmentu, který víc než deset let odmítal je vyšetřovat, aby nebyl obviňován z rasismu. Před nějakým půlrokem byl ke dvěma měsícům vězení odsouzen jeden Angličan za to, že ke dveřím mešity hodil slaninový sendvič. Jako by už islamizace prorostla tak hluboko, že jiné zákony se vztahují na muslimy a jiné na ostatní. Muslimům, kteří by toho chtěli zneužít, to dává signál, že jim to projde.

Jaké očekáváte reakce politiků? Zase všichni budou vyjadřovat solidaritu a říkat, že islám za nic nemůže…?

Ty reakce už jsou tady a stejné bláboly jako při útoku u parlamentu: „Naše srdce je se všemi pozůstalými obětí, není to útok islámský, nýbrž islamistický, znesvěcení slavného náboženství, nesmíme vinit naše hodné muslimy, jejichž naprostá většina je mírumilovná, jako že je mírumilovné celé jejich náboženství, a my všichni společně vydržíme, demokracie a tolerance zvítězí.“

No, a je tu tedy ta kardinální otázka, zda za to islám může...

Někdo tu nedávno citoval tvrzení spisovatele ex-muslima Ibn Warraqa, že tento džihád prý vlastně vznikl hned po druhé světové válce nastolením globalizace podtrhávající stabilitu sekulárních režimů muslimských zemí. A že to tedy zřejmě je celé dílo západního kapitalismu, přesněji jeho globalizátorských agentů. To je nesmysl. Tento džihád, jako všechny džihády před ním, vznikl v 7. století, během dvou staletí dobyl třetinu světa od Indie po Mauretánii – a na čas Španělsko, Balkán a Uhry. Útočil na Evropu po celý středověk až do konce 17. století, kdy byl zahnán na okraj Balkánu. Zastavil se úplně až tehdy, když na něj Evropa místo šavlí vynalezla kulomet. Dnes by jej dokázala opět vyspělejší technologií rozložit za pár měsíců, ale nemá k tomu vůli, protože se pokládá za nehodnou dalšího civilizačního života. Tedy vnímají jen tak její vládnoucí elity, vychované v neomarxistické nenávisti ke všemu západnímu.

Jak vlastně Manchester vypadá z hlediska muslimské imigrace? Jsou tam no-go zóny či vysoká kriminalita?

Podobně jako Londýn, s asi 16 procenty celkové populace. Stejně jako v Londýně je soustředěná do některých čtvrtí, které vypadají jako Karáčí. Čili nepatří mezi ta nejislámštější města, jako třeba Luton nebo Bradford s více než 30%.

Vy, když jezdíte do Anglie, a pobýváte, nezačínáte se pomalu bát tam jezdit? Jak to tam je z hlediska bezpečnosti? Ve své přednášce v Parlamentu jste uvedl, že některá města a čtvrti už jsou okupována islámem… Na představení knihy Pohřbívání svobody jste mluvil o tom, jak i místo, kde v Anglii bydlíte, se islamizuje. Jsou v Británii ještě bezpečná místa?

Je to pořád můj domov více než polovinu mého života. V Londýně to riziko prostě s sebou nesete, pokaždé když vstoupíte do metra nebo jdete do kina, ale chlácholíte se tím, že počet zabitých v teroristických útocích je zlomek počtu z automobilových nehod nebo úmrtí způsobených chybnou diagnózou nebo špatnou hygienou britských nemocnic nebo farmaky, které do vás doktoři ládují hlava nehlava, když jim to dovolíte. Stoprocentně bezpečný je anglický venkov. Když sednete v Londýně na jižní vlakovou linku a vystoupíte kdekoli za letištěm Gatwick, jste ve staré „bílé“ Anglii, kde potkáte jen hrstku stoprocentně „anglifikovaných“ indických restauratérů a taxikářů a početnější skupinky polských řemeslníků. Takový třeba Chichester na jižním pobřeží je téměř stoprocentně bílý a jeho hlavními body jsou středověká katedrála a několik divadel. V době, kdy se můžete uživit jako soukromníci prací z domova přes počítač, stále víc Angličanů emigruje z měst na venkov.

Londýn je Londonistánem stále více?

Za deset let se jeho muslimská populace zdvojnásobila.

Pokud se nemýlím, tak jste vícekrát vyjádřil skepsi v tom smyslu, že už se Británie nemůže před islamizací zachránit a že se stane muslimskou. Skutečně už neexistuje naděje?

Demografický trend a stav národní mysli velkou naději nedává.

Ve své knize Jak zabít civilizaci z roku 2011 píšete, že v Británii podle listu The Times a The Daily Mail, roste počet muslimů desetinásobně oproti původní, politicky nekorektně řečeno, bílé britské populaci, která nyní zajišťuje jen třetinu všech novorozenců. Je to stále stejné? Lze tedy očekávat, že etničtí Britové budou minoritou do roku 2050?

Přesné počty a procenta už nesleduji, ale je jasné, že muslimských dětí se rodí několikanásobně víc než domorodých britských, ať už v rodinách křesťanských, židovských nebo ateistických. Přispívá k tomu mimo jiné politická korektnost genderových pestrostí a sexuálních preferencí, snadnost antikoncepce a potratů. Ty jsou u muslimů stále dost nepopulární.

Ve své knížce Pohřbívání svobody píšete o tom, jak neomarxismus a protibělošský rasismus vládne na amerických univerzitách. Jak jsou na tom z hlediska multikulturalismu a islamizace britské univerzity?

Už se taky ozývají studentské výzvy ke zbourání soch historických britských „rasistů“jako Rhodes nebo Livingstone, sílí akce protiizraelské, zákazy přednášek „pravicových“ bělochů. Takové hysterie jako v Americe to však ještě nedosáhlo.
Jaké je v Británii veřejné mínění? Když před 50 lety konzervativec Enoch Powell varoval v souvislosti s imigrací o „řekách krve“, dle průzkumů veřejného mínění s ním souhlasila drtivá většina Britů. Jak se nyní dívají Britové na migraci a islám? Neprobudí Brity a západoevropany už nic?
Rád bych někde nějakou naději viděl, ale nedaří se mně.

Co teď máme dělat my, Češi?

Máte na to přesný recept v mé loňské knížce Poslední naděje civilizace, věnuji tomu celou závěrečnou kapitolu. Inspirovat se Orbánem, udržet pohromadě Visegrád 4, islámskou migraci nepustit dovnitř, třebas vystoupit ze Schengenu nebo bude-li nutné i z EU. Zahodit do kanálu neomarxistickou politickou korektnost, uvědomit si, že totalitních režimů jsme už zažili dost a další nepotřebujeme. Že navíc tento totalitní režim by byl nesvrhnutelný, tak jako byl nesvrhnutelný ve většině zemi, které kdy okupoval. A náruživě se věnovat studiu evropské civilizace, poslechu klasické hudby, požitku z jejího výtvarného umění a architektury, čtení její velkolepé literatury, oživit hrdost na její úspěchy a krásu jejího umění, a pak si prostě říct, že tohle si nemůžeme nechat vzít. A užívat si běžných radostí života, dokud ještě smíme.