Chanuka oslavuje světlo. Totéž, ač trochu jiným způsobem, dělají Vánoce. Ti světlalační Židé, kteří rádi slaví obojí a mají z toho šimravý pocit viny, jistě uvítají ujištění, že nikde v rabínských zákonech neexistuje zákaz nosit si domů stromek a věšet na něj baňky. Je to povolení mnohem víc košer, než ono stejně populární ale spornější, že Žid smí jíst vepřové jen v čínské restauraci.

Zatímco sedm svící menory připomíná sedm fází tvoření fyzického světa, chanukové číslo osm je symbolem věčnosti a nekonečnosti, vyšší duchovní sféry a tvorby zázraků. Poučením z chanukového příběhu vzpoury makabejských je dnešní izraelské přísloví, „aby mohl být Žid realista, musí pracovat na zázracích.“

Chanuka oslavuje světlo vnesené do tmy. Na rozdíl od šábesu, který oslavuje světlo pokračující ze dne, čili umělé světlo prodlužující přirozené světlo do přirozeného setmění. Proto se šábesové svíčky zapalují před setměním, chanukové po setmění.

Světlo vnesené do tmy symbolizuje tvorbu. Umělé světlo prodlužující přirozené světlo symbolizuje kontinuitu. Kontinuita je údržbou tvorby minulé, pokračováním tvorby přítomné a přípravou tvorby budoucí. Světlem vneseným do tmy také začíná tvoření světa, který je do té doby, slovy Tóry, tohu vavohu – beztvarost a chaos. První biblické přikázání „Budiž světlo“ je rozsvícením existence do tmy neexistence. Vdechnutí tvaru a řádu do beztvarosti a chaosu. Probuzení vědomí ze spánku nevědomí.

Tvoření světla – a následně všeho užitečného - má podle Tóry tři fáze: budiž – bylo – a viděl, že to je dobré. Nápad – provedení – schválení. Nápad, který není proveden, jako by nebyl. Provedení, které není schválené – čili není někomu k užitku – není tvorbou, nýbrž bezúčelným šmrdláním. Slovy upáleného renesančního kacíře Giordana Bruna „činnost, která nevede k tvoření užitečných věcí, se Bohu protiví“.

V našem dnešním světě takových činností přibývá čím dál víc. Jsou tu jen díky tomu, že probíhají zatměně, zacloněně nebo zamlženě. Když se nechají provozovat ve tmě, bují a stává se z nich tmářství. I toho je dnes svět plný. Když si na ně posvítíme, ukážou se nám v celé své zbytečnosti a škodlivosti. „Tma temní, když se do ní nesvítí“, chceme-li si parafrázovat rčení z Talmudu (a od Edmunda Burkea) že „zlu k vítězství stačí, když dobří lidé nedělají nic“. Chceme-li k tomu vysvětlení vědecké, dá nám je Druhý zákon termodynamiky, podle něhož organizovaný systém, do něhož přestává proudit energie, se rozpadá v chaos. Ne náhodou se proto tma ztotožňuje se zlem a světlo s dobrem.

V následujícím verši Tóry vidíme Tvůrce vesmíru „oddělit světlo od tmy“. Rozlišovat užitečné od neužitečného, správné od nesprávného, dobro od zla. Na této schopnosti rozlišení stojí všechny úspěchy naší civilizace, někdy označované jako judeo-křesťanská. Ta se dostává do krize pokaždé, když tuto rozlišovací schopnost ztrácí nebo se jí zříká. V jedné z takových krizí se nachází dnes. Způsobila si ji sama zamlžováním významu, nepřesností myšlení, nejasností cílů, nepojmenováním věcí jejich pravými jmény. Přestává si svítit a přijímá zatmění jako přirozený stav světa. Odměňuje padouchy a trestá poctivce. Zvýhodňuje pachatele nad jejich oběťmi.

Nechává svoje mysli okupovat vetřelci, kteří – jako řečtí okupanti v Judeji – se jí snaží vymazat z paměti tradice, principy a direktivy, které ji činí tvořivější a laskavější než všechny civilizace jiné. Přijímá naruby obrácené myšlení jako přirozené podle proroctví George Orwella a perzekvuje ty, kdo se ještě snaží vidět reálně a myslet racionálně.

O něco málo optimističtější prorok jménem Izajáš nás povzbuzuje, že svět na tom bude líp, když mu budeme svítit. Buďte světlem národům, nám říká. Třikrát. Křesťanům totéž přikazuje Nový zákon čtyřikrát.

Abychom tento příkaz mohli plnit, máme si těmi světly připomínat třeba takovéto rady talmudických rabínů, poučené revoltou makabejských partyzánů a vítězstvím nad okupanty.

Uč se rozeznávat mezi světlem a tmou, dobrem a zlem, správným a chybným, noblesním a křupanským, posvátným a vulgárním.
Vždy usiluj o posílení světla a dobra.
Bez ohledu na hustotu, sílu a šíři myšlenkové temnoty, sviť ze všech sil a objasňuj zatmělé, i když je temnota v přesile.
Žij tak, abys po sobě zanechal svůj svět světlejší, než jsi ho našel.

Renesanční židovský světlonoš, italský lékař a historik Azaria dei Rossi, se ve svém historickém spise Me´or Eynaim – doslova „světlem očí“ čili asi přesněji „osvícený pohled“ řídil pravidlem „přijímej světlo odkudkoli, i kdyby osvětlovalo tvou vlastní tmu“. Ne náhodou se nám renesance jeví světlejší než předchozí středověk. Rossi a jeho renesanční italští židovští současníci za to dostávali vynadáno od svých méně renesančních souvěrců, jako sám náš veliký Rabín Loew, který ho obvinil ze znevažování starých rabínů a nechápání skrytého významu jejich zdánlivě nepochopitelných výroků.

Jenže oni právě ti talmudičtí rabíni, bádající po obecném praktickém moudru, spíš než potvrzování nějaké doktríny, radili „přebírat moudro, kdekoli je najdete.“ Proto se my nemusíme zdráhat ocitovat si kousek našeho vlastního osvíceného Komenského:

Světlo je prapůvodní tvůrčí energie, z níž se odvozují všechny ostatní. Proces lidského tvoření se rovná vnášení světla do tmy, osvětlování a objasňování věcí. Všude, kam se nedostane světlo, vládne tma, všude, odkud světlo ustupuje, tma se vrací. Ale tma se světla bojí a prchá před ním. Světlo je lékem proti tmě. Proto musíme všude světlem nahrazovat tmu, neboť jak oko touží po světle, tak lidský duch sám od sebe touží po poznání pravdy.


A vypůjčit kousek této modlitby od Františka z Assisi:

Kde se chybuje, vnášejme pravdu.
Kde se pochybuje, vnášejme víru.
Kde se zoufá, vnášejme naději.
Kde se truchlí, vnášejme radost.
Kde je slepota, vnášejme zrak.
Kde je tma, vnášejme světlo.


Někdo by mohl namítnout, že světlo taky dělá Lucifer. Podle rabínského judaismu však žádný takový padlý anděl – matně zmíněný v Izajášovi jménem hejlel znamenajícím též hvězdu Jitřenku - neexistuje a je jen symbolem světla namířeného úmyslně nám do očí, které místo osvícení oslňuje a oslepuje, abychom tmu neviděli a mysleli si, že není. Toto světlo poznáme podle toho, že sebe sama povyšuje nad věci, které by mělo osvětlovat, a žádá za to naši úctu, poslušnost a peněženku.

A před tím se udržujme ve střehu.

Vyšlo na serveru Neviditelný pes