„Spojené státy už nejsou křesťanská země,“ oznámil Barack Obama krátce po nástupu do Bílého domu. Sdělil to v kontextu svého prezidentského slibu Spojené státy „fundamentálně transformovat“.

Tak jo, proč vlastně ne, říkali si mnozí křesťané, máme sekulární stát, a třeba to i posílí náboženskou svobodu. Jenomže jim unikl ten nepatrný rozdíl mezi „státem“ a „zemí“. Země (tedy její občané) přece může zůstat i nadále, jako od svého založení, křesťanská i v sekulárním státě.

Teoreticky. Tedy podle Deklarace nezávislosti, připomínající, že svobody a občanská práva každého jednotlivce pocházejí od Stvořitele. Jenže prakticky to bylo vyhlášením války křesťanství, uvědomělými progresivisty vnímaného jako pramen všeho zla, které kapitalistická imperialistická Západní civilizace napáchala. Z Demokratické strany se ozvaly hlasy označující náboženskou svobodu za „kódová slova pro diskriminaci, netoleranci, rasismus, sexismus, homofobii, islamofobii, křesťanskou nadřazenost a jakoukoli formu netolerance“.

A protože křesťanství vychází z judaismu – a američtí křesťané to tak vnímají - válka se vede i proti němu, jakoby vedlejším proudem. Zpočátku jen proti údajným zločinům Izraele, pak proti samotné jeho existenci, později otevřeně i proti domácím Židům podezřelým z „dvojí loajality“. Kromě těch uvědoměle progresivních, antiizraelských, jako Bernie Sanders nebo George Soros. Ale křesťanství se stalo terčem hlavním, prostě proto, že je mocnější, početnější a v západní civilizaci hlouběji zakořeněné.

Začátkem 21. století do populárně vědecké literatury vtrhla šestice brilantně a velmi čtivě píšících ateistických autorů, většinou vědců: Američané Sam Harris, Daniel Dennett a Victor Stenger, a Britové (pozdějí působící v USA) Richard Dawkins, Christopher Hitchens a A.C.Grayling. Jejich knihy se bleskurychle zařadily mezi největší bestsellery nebeletristické literatury. Brzy si vysloužili pojmenování „Nový ateismus“ (možná podle vzoru „Nové levice“). Bůh je skutečně mrtev, náboženství jsou nebezpečné primitivní iracionální výmysly a pověry, zdroj autoritářského a totalitního myšlení, překážka k racionálnímu poznávání, mrzačení lidského rozumu, a mělo by se vyřadit ze školské výuky. Útok byl veden sice agresivně, ale vědecky a převážně nepoliticky, třebaže jeho bojovníci se většinou hlásili vágně k ideové levici. Posloužil však jako vhodná munice politické levici neomarxistické, jaká už v této chvíli začínala přebírat vedení americké Demokratické strany.

Zde je možná nutné vsunout vysvětlení pojmu „neomarxismus“, a proč se mu tak říká.

Společně marxistické na něm je vnímání světa jako konfliktu skupin „ovládajících“ a „ovládaných“. U staromarxismu to byl konflikt „třídní“, v neomarxismu „identitní“. To může znamenat cokoli od identity etnické a rasové, po sexuální, genderovou nebo kulturní, a vlastně jakoukoli skupinu lidí, kterou si neomarxisté tak či onak identifikují, aniž by taková identifikace nutně odpovídala realitě. Neomarxismus se vzdal strategie revoluční, po zjištění, že revoluční předvoj zvaný proletariát si ekonomicky polepšil tak, že přestal existovat. Novou strategií se stala infiltrace existujících institucí pomocí progresivně přeškolené uvědomělé třídy intelektuálské.

Jako hlavního utlačovatele si neomarxismus identifikoval americký kapitalismus, coby režim bělošský, potažmo křesťanský. V neomarxistické ideologii je tudíž „zlem“ vše a cokoli, co USA kdekoli na světě udělá. „Dobrem“ je pak logicky vše a cokoli, co proti USA bojuje. Podmínkou nastolení „spravedlivého světařádu“ je ne-li úplné zničení, tak porážka a pokoření USA. Nejlépe zevnitř, postupným přebíráním moci. Politicky vyjádřeno, onou Obamovou „fundamentální transformací“.

Podle této poučky a strategie infiltrace se boj proti křesťanství namířil také rovnou do srdce křesťanství. A protože u amerických katolíků, většinou potomků nedávnějšího imigrantského proudu chudých Irů, Italů a Poláků, se předpokládal silnější citový vztah k idejím sociální spravedlnosti, začala progresivistická infiltrace u nich. S cílem, který vyslovila Hillary Clintonová jako „nutnost změnit tradiční myšlení křesťanů“.

V roce 2005 vzniká velká „nezisková, nevládní a nestranická“ organizace zvaná „Catholics in Alliance for the Common Good“ (katolíci ve spojenectví za společné dobro) zkratkou CACG. Její obraz USA je „společnost ovládaná chamtivostí, materialismem a nadměrným individualismem“. Jejím programem je prosazovat „plnost katolické sociální tradice ve veřejném prostoru“. Jejím hlavním finančníkem je George Soros. Jejím hlavním organizátorem je blízký spolupracovník Hillary Clintonové a později šéf její prezidentské kampaně John Podesta. Ten CACG chválí (v emailech odhalených později ve Wikileaks) jako „příklad organizace vytvořené na podporu progresivních katolických hodnot“ a nástroj „infiltrace katolické církve progresivní ideologií k cílům revolučním jako Katolické jaro“. Její hlavní organizační činností je „galvanizovat katolické a křesťanské voliče k podpoře progresivních kandidátů, kauz a zákonů“.

V roce 2008 už uvědomělá většina katolíků (bílých i latinoamerických) volí spolu s ateisty a uvědomělou většinou židovskou Obamu, zatímco republikánovi Romneymu fandí většina neuvědomělých zpátečnických bílých protestantů (těch kapitalistických potomků otrokářů, vykořisťovatelů a rasistů).

Obama svou fundamentální transformaci po celých osm let vykonává tisícovkami dílčích a mnohdy nenápadných exekutivních příkazů a prezidentských proklamací majících váhu zákonů, aniž by prošly parlamentním hlasováním. Vytlačují křesťanství z veřejného prostoru takovýmito výnosy a akcemi:

Na tradičních vánočních pohlednicích Bílého domu se náboženské motivy nahrazují motivy sekulární pohody, včetně třeba domácích psíčků. Mezi ozdoby na vánočním stromku Bílého domu přibývá figurka Mao-cetunga.

Obamou jmenovaný předseda Komise rovných pracovních příležitostí (EEOC) vyhlašuje, že „společnost by neměla tolerovat žádná soukromá přesvědčení, včetně náboženských, která by mohla negativně ovlivňovat rovnoprávnost homosexuálů“. Na základě této politiky je v proslulé kauze soudně stíhán a obchodně zruinován cukrář, který z náboženských důvodů odmítl zakázku na svatební dort pro homosexuální sňatek.

Na seznam teroristických činů se přidává veřejný protest proti potratům, označený za rasisticky motivovaný.

Ruší se dřívějším federálním zákonem předepsaný Národní den modliteb v Bílém domě.

V rozporu s existujícím zákonem o manželství se uděluje zaměstnancům ve státních službách sociální podpora na partnery homosexuálních svazků a armádním kaplanům se povoluje oddávat homosexuální páry.
Federální program péče o děti vylučuje organizace vyslovující přesvědčení, že manželství je svazek muže a ženy.

Ve svých projevech k Díkůvzdání Obama vypouští veškeré zmínky o Bohu. Z památníku Druhé světové války cenzuruje modlitbu presidenta Roosevelta.

Pentagon zakazuje v ozbrojených složkách vyjadřování náboženských preferencí, jestliže to jiným „působí nepohodu“. Snahy o obracení jiných na víru klasifikuje jako trestný čin. Zakazuje vojenskému personálu viditelně ve vojenských prostorech vlastnit Bibli, nebo otevřeně prohlašovat, že manželství je jen svazek muže a ženy.

Zdravotnictví zakazuje zdravotním pracovníkům odmítat výkon potratů a antikoncepce.

Vládní úředníci ve školeních pro vojáky dávají evangelikálské křesťanství a katolictví na seznam „náboženských extrémismů“ vedle Al-Kajdy, Muslimského bratrstva a Hamásu.

Letecká akademie zároveň se zákazy projevů křesťanství zavádí centrum pro pohany, druidy, čaroděje a wiccany, a ruší výuku teorie „spravedlivé války“, protože ji vyučují kaplani a jejím autorem je svatý Augustin.

Úřad pro záležitosti veteránů zakazuje zmínky o Bohu a Ježíšovi v pohřebních obřadech.

Na konci Obamova prezidentství průzkumy náboženské příslušnosti zaznamenávají vzestup počtu osob bez vyznání na čtvrtinu, z předobamovských 16%. Procento lidí označujících se za křesťany klesá za stejnou dobu ze 78 na 71%.

Nejslavnějším vnitropolitickým úspěchem Obamova prezidentství je jeho reforma zdravotnictví z roku 2010, oficiálně zvaná „Affordable Care Act“ (zákon o finančně dostupné péči), přezdívaná „Obamacare“. Ta se však po počátečních velechválách ukazuje být projektem typicky socialistickým, když se u ní postupně zjišují takovéto vady, mnohé z nich porušující předchozí sliby:

Zdražuje pojistné na vyšší částky, než kdy dosud (na konci Obamova prezidenství je dvojnásobné) – a zároveň zužuje výběr dostupných pojištěných zdravotních služeb, takže na některé se musí doplácet.
Zvyšuje mandatorní výdaje (sociální zabezpečení, důchody a zdravotní péče) v tomtéž období o téměř polovinu.

Zvyšuje výdaje na zdravotnictví jako procento HDP, které slibovala snížit.

Omezuje počet schválených pojišťoven, v některých státech na jednu či dvě, čímž potlačuje cenovou konkurenci a znemožňuje snižování zdravotnických nákladů.

Ruší možnost firemního pojištění zaměstnanců.

Expanduje byrokratickou stránku zdravotnické práce, čímž snižuje počet lékařů v pojištěných zařízeních a prodlužuje čekací dobu na péči.

Vnucuje občanům jeden typ pojištění, které však kvůli jeho byrokratizaci nepřijímají všechna zdravotnická zařízení, takže pacientům omezuje svobodnou volbu lékaře, nemocnice nebo léčby – na niž si pak musejí připlácet.

I přes Obamovo tvrzení, že reforma pojistí každého, zůstává téměř desetina občanů nepojištěná, protože si pojistné nemůže dovolit.

Na provoz zdravotního pojištění musí přispívat federální rozpočet, v němž se zdravotnictví stává nejrychleji rostoucí položkou působící bilionový deficit, který se pak hradí z jiných položek, v rozporu se zákonem.

Tak to fungovalo za Obamy a v trochu menší míře to běží dál i za Trumpa, jemuž se zatím nedaří následky Obamovy reformy částečnými úpravami zvrátit.

Zatímco se pokrokoví ateisté těšili, že Obamovo prezidentství promění USA ve vědecky vzdělaný uvědomělý ateistický pokrokový stát, v němž bude jejich nevíra před všemi vírami chráněna a dokonce snad i všechny víry zaniknou, uniklo jim několik pozoruhodných výroků, které Obama vyslovil brzy po tom „nekřesťanském".

„Budoucnost nesmí patřit těm, kdo pomlouvají proroka islámu.“

Podle pravidla „přání otcem myšlenky“ se tyto výroky zametly pod koberec a jako by nebyly. Ale s trochou útlumu médii štědře krmeného nadšení z Obamova prezidentského vítězství se to dalo vnímat jako podprahový vzkaz, v jakou zemi chce Obama Spojené státy fundamentálně transformovat. Většině Američanů to však nedocházelo ani po dalších:

„Nejsladší zvuk, který znám, je muslimské svolávání k modlitbě.“
„Islám má hrdou tradici tolerance.“
„Amerika není a nikdy nebude ve válce s islámem.“
„Po celé dějiny islám prokazoval slovy i činy možnosti náboženské tolerance a rasové rovnoprávnosti.“
„Pokládám za svou povinnost jako prezident Spojených států bojovat proti negativním stereotypům islámu, kdekoli se objeví“.
„Vyjádříme naše hluboké uznání islámské víře, která za ta staletí toho udělala tolik pro utváření světa – včetně mé vlasti.“
Po zrušení všelijakých křesťanských oslav v Bílém domě Obama zavádí oslavy Ramadánu večeří „Iftar“ pro zvané muslimy a přeje jim „požehnaný měsíc“.
Pitvatelé Obamových projevů takových islamofilních výroků sestavili několik desítek. Klenotem je tento, vyslovený několikrát:
„Islám byl vždy součástí Ameriky.“
A aby to neznělo jen tak stroze, přibarvil to tímto:
„Viděli jsme výsledky generací muslimských imigrantů – farmářů a továrních dělníků, pomáhajících s pokládáním železnic a stavbě našich měst, muslimských vynálezců, kteří pomohli vystavět naše nejvyšší mrakodrapy a pomohli odemknout tajemství našeho vesmíru.“

Nenašel se jediný historik, který by si troufl namítnout, že jediní muslimové, kteří se mohli podílet na stavění čehokoli byli z oné asi desetiny afrických otroků islámského vyznání, v době staveb už konvertovaní na křesťanství a svobodní. První muslimští vynálezci začali do Ameriky přicházet až od konce 20. století. Těm Obama umožnil přístup k moci prostřednictvím muslimských organizací se statusem charit osvobozených od daní, čili oklikou financovaných z federálního rozpočtu. Je jich několik desítek a nejaktivnější z nich je Council on American-Islamic Relations (CAIR), který sídlí ve Washingtonu a má pobočky po celých Spojených státech. Řídí politický aktivismus amerických muslimů, se znatelně radikální islamistickou agendou, s kontakty na Muslimské bratrstvo a Hamás. Některé islámské země jej označují za teroristickou organizaci. Za její organizační a finanční podpory se během Obamova osmiletého prezidentství 2008-2016 zdvojnásobuje počet mešit na 2 600.

Logicky se nabízí otázka, jak progresivní ateistická ideologie fantazírující o sociální spravedlnosti dokáže navázat spojenectví s tím nejretrogresivnějším náboženstvím stojícím na tom nejnespravedlivějším sociálním systému, jakým jsou zákony šaria. Ještě víc nás může mást, jak toto spojenectví dokážou podpořit progresivní identitní skupiny, na něž se v islámských zákonech vztahuje trest smrti (jako LGBT nebo radikální feministky).

Odpověď na ni je jednodušší, než by se při prvním zamyšlení a podivení zdálo. Společný nepřítel. Tím je západní kapitalismus, bělošská civilizační dominance, anticko-biblická kultura a její superiorita, vnímaná jako arogance. K té v posledních desetiletích progresivisté přiřazují i Izrael, dříve vnímaný jako identita západní civilizací perzekvovaná, nyní jeden z jejích nejagresivnějších výběžků, perzekvující perzekvované. Vedle antisemitismu pravicového, vnímajícího Židy jako strůjce komunismu, se rodí antisemitismus levicový, navazující na antisemitismus komunistický, který Židy vnímal naopak jako autory vykořisťovatelského kapitalismu. Ten dnes přejímá antižidovskou (a taky anitkřesťanskou) nenávist svého nového spojence islámu, která je o čtrnáct staletí starší, zkušenější a osvědčenější. Dvě nenávisti se spojují v jednu společnou a útočí na západní civilizaci zvenčí i zevnitř.

Jak těsně už jsou ve Spojených státech propojeny, se ukáže po překvapivém volebním vítězství Donalda Trumpa, které na americkou politickou scénu zapůsobí jako odvalený kámen, pod nímž se odhalí hektické hemžení červů, škvorů, brouků, žížal, stonožek a pišišvorů, do té doby pod povrchem neviditelných. Progresivisticko-islámská aliance se ukáže být tak prorostlá nejen do médií a univerzit, ale už i státních struktur, že bude znemožňovat hladké vládnutí a používat všech možných podpásových triků ke zvrácení volebního výsledku a svržení legálně zvoleného prezidenta. A ukáže nám, před jak velkým nebezpečím Tumpovo zvolení Spojené státy a západní civilizaci zachránilo. Zůstává otázka, zda to není jen záchrana dočasná.

Pokračování příště.

Převzato z Playboye