Kulinární sumit
Polévka z bílého chřestu a lanýžů. Keganijský krab. Pěna z mandlového oleje a zelených oliv. Kukuřice plněná kaviárem. Uzený mořský ježek. Cibulky zimních lilií. Kyótské hovězí šabu-šabu v mořských řasách kelp s chřestem a sezamovým krémem. Plátkovaný tuňák s avokádem, sojovým aspikem a bylinkou šiso. A vy si možná říkáte, že už musím být gaga, když zde místo politického komentáře píšu Pravicovou kuchařku. Než o tom rozhodnete s konečnou platností, ještě prosím pár jídel vydržte.
Mořská lilie s růžovým mořským úhořem s octově sojovou omáčkou. Vařená kreveta s octovým aspikem. Grilovaný úhoř v lopuchovém listě. Smažená pepřená ryba goby se sladkou sojovou omáčkou. Krabí bisque. Ryba „bighand thornyhead“ grilovaná v soli s octovou a pepřovou omáčkou. Mléčné jehňátko s aromatickými bylinkami, hořčicí a černými lanýži s omáčkou z jehněčího vývaru a oleje z piniových oříšků.
To jsou tak ty nejzajímavější kulinární klenoty z čtyřiadvaceti jídel podávaných 7. července v hotelu Windsdor u jezera Toya v městě Toyako na ostrově Hokkaidó v šesti chodech k „pracovnímu“ obědu a v dalších osmi chodech k zaslouženě odpočinkové večeři pro pracovním obědem vyčerpané státníky zemí G8 a jejich chotě. Na závěr (veřejnosti podrobněji nepopsaný, zřejmě výrobním tajemstvím obestřený) „G8 Fantasy Desert“. Na přípravě hostiny se podílelo šedesát nejslavnějších japonských kuchařů a jeden francouzský a japonská vláda se pracně snažila „předvést to nejlepší, co tento ostrov dává“. Uspořádání sumitu G8 stálo 280 milionů eur z bezedné kapsy toho nejbohatšího člověka na planetě, jímž je daňový poplatník.
Téma večeře bylo „požehnání země a moře“. Téma samotného summitu, znamenitě s touto hostinou ladící, bylo řešení sílící světové potravinové krize. A aby velká osmička nenechala svět na pochybách, že to myslí vážně, přizvala si na jednání i premiéry několika z těch nejhladovějších afrických zemí jako Ethiopie, Tanzanie a Senegal. Pro ty ale už japonským pořadatelům pozvání na oběd a večeři nezbylo, nejspíš aby je zbytečně nerozmazlovali. Mimořádně geniální projev pověstné japonské kindrštůbe a taktu.
Taky mimořádně taktní od Gordona Browna, který ještě na londýnském letišti před odletem novinářům vyprávěl, jak je nutné, aby se zvýšila „globální nabídka potravin a snížila nadbytečná poptávka“ a aby Britové „snížili mrhání potravinami“. Ale že tento celosvětový problém se tak jako tak nevyřeší na jednom setkání, vysvětlil za něho po odletu už jen mluvčí jeho kanceláře.
A bodejť by se vyřešil, vždyť jeho řešení není zdaleka tak zajímavé – a vůbec už ne tak důležité – jako vývoj světového kulinárního umění.
Máme na to taky dobrou tradici. Kam se G8 hrabe na slavnou tříměsíční žranici kardinálů v roce 1549 při volbě nového papeže, v době, kdy italský venkov vařil polévky z trávy a města byla poseta mrtvolami vyhladovělých. Kardinálové byli podle vatikánského volebního řádu zavřeni, dokud nového papeže nezvolí. A protože jim vařil s padesáti pomocníky geniální vatikánský kuchař Bartolomeo Scappi, s volbou nespěchali a prožírali se tisícovkou jeho slavných receptů. Ony se ty recepty proslavily vlastně právě díky této žranici, kterou pak Scappi popsal v mohutné knize, jež se stala první pořádnou italskou kuchařkou.
Po třech měsících už měli ostatní církevní hodnostáři volebních kardinálů plné zuby, Scappiho žranici jim odebrali a nařídili, ať si kromě erární vody a chleba vaří z vlastních zdrojů. Nový papež byl zvolen do dvou dnů. A tak to ve Vatikánu zůstalo. Že by dobrý nápad i pro politiky?
Vyšlo v MfD 15. 7. 2008
Mořská lilie s růžovým mořským úhořem s octově sojovou omáčkou. Vařená kreveta s octovým aspikem. Grilovaný úhoř v lopuchovém listě. Smažená pepřená ryba goby se sladkou sojovou omáčkou. Krabí bisque. Ryba „bighand thornyhead“ grilovaná v soli s octovou a pepřovou omáčkou. Mléčné jehňátko s aromatickými bylinkami, hořčicí a černými lanýži s omáčkou z jehněčího vývaru a oleje z piniových oříšků.
To jsou tak ty nejzajímavější kulinární klenoty z čtyřiadvaceti jídel podávaných 7. července v hotelu Windsdor u jezera Toya v městě Toyako na ostrově Hokkaidó v šesti chodech k „pracovnímu“ obědu a v dalších osmi chodech k zaslouženě odpočinkové večeři pro pracovním obědem vyčerpané státníky zemí G8 a jejich chotě. Na závěr (veřejnosti podrobněji nepopsaný, zřejmě výrobním tajemstvím obestřený) „G8 Fantasy Desert“. Na přípravě hostiny se podílelo šedesát nejslavnějších japonských kuchařů a jeden francouzský a japonská vláda se pracně snažila „předvést to nejlepší, co tento ostrov dává“. Uspořádání sumitu G8 stálo 280 milionů eur z bezedné kapsy toho nejbohatšího člověka na planetě, jímž je daňový poplatník.
Téma večeře bylo „požehnání země a moře“. Téma samotného summitu, znamenitě s touto hostinou ladící, bylo řešení sílící světové potravinové krize. A aby velká osmička nenechala svět na pochybách, že to myslí vážně, přizvala si na jednání i premiéry několika z těch nejhladovějších afrických zemí jako Ethiopie, Tanzanie a Senegal. Pro ty ale už japonským pořadatelům pozvání na oběd a večeři nezbylo, nejspíš aby je zbytečně nerozmazlovali. Mimořádně geniální projev pověstné japonské kindrštůbe a taktu.
Taky mimořádně taktní od Gordona Browna, který ještě na londýnském letišti před odletem novinářům vyprávěl, jak je nutné, aby se zvýšila „globální nabídka potravin a snížila nadbytečná poptávka“ a aby Britové „snížili mrhání potravinami“. Ale že tento celosvětový problém se tak jako tak nevyřeší na jednom setkání, vysvětlil za něho po odletu už jen mluvčí jeho kanceláře.
A bodejť by se vyřešil, vždyť jeho řešení není zdaleka tak zajímavé – a vůbec už ne tak důležité – jako vývoj světového kulinárního umění.
Máme na to taky dobrou tradici. Kam se G8 hrabe na slavnou tříměsíční žranici kardinálů v roce 1549 při volbě nového papeže, v době, kdy italský venkov vařil polévky z trávy a města byla poseta mrtvolami vyhladovělých. Kardinálové byli podle vatikánského volebního řádu zavřeni, dokud nového papeže nezvolí. A protože jim vařil s padesáti pomocníky geniální vatikánský kuchař Bartolomeo Scappi, s volbou nespěchali a prožírali se tisícovkou jeho slavných receptů. Ony se ty recepty proslavily vlastně právě díky této žranici, kterou pak Scappi popsal v mohutné knize, jež se stala první pořádnou italskou kuchařkou.
Po třech měsících už měli ostatní církevní hodnostáři volebních kardinálů plné zuby, Scappiho žranici jim odebrali a nařídili, ať si kromě erární vody a chleba vaří z vlastních zdrojů. Nový papež byl zvolen do dvou dnů. A tak to ve Vatikánu zůstalo. Že by dobrý nápad i pro politiky?
Vyšlo v MfD 15. 7. 2008