V Británii se loni počet důchodců poprvé přehoupl nad počet dětí, o 42 tisíc. (Britským důchodcem je žena nad 60 a muž nad 65, britské dítě končí šestnáctým rokem). Částka vyplácená v důchodech ze státního rozpočtu činí 77 miliard liber ročně, 6,2 procent celonárodního příjmu. Tempem propočítávaným od roku 2001, kdy bylo ještě o milion mladých víc než starých, by tato částka měla do roku 2050 vzrůst na 8 procent. Jen to, podle propočtu britského statistického úřadu, bude muset zvýšit daňovou zátěž až o 10 procentních bodů. V roce 2050 taky budou na každého důchodce pracovat jen dva dospělí. Loni to ještě byli čtyři. Kdysi, když se v Evropě začínal zavádět důchodový systém, to bývalo deset, šestnáct, či víc. Zbytek Evropy už k tomu věkovému „přehoupnutí“ taky nemá daleko.

Nekomentujme, zda je to fair k těm mladým, kteří si po zvýšeném zdanění nebudou moci dovolit ani zpolovice příjemný život, jaký měli jejich rodiče. Či zda pokles jejich životní úrovně nepovede k poklesu porodnosti, kterou za ně nedoženou ani nadržení staříci jako Anthony Quinn plodící ještě v čtyřiaosmdesáti a Dr. Julio Iglesias (zpěvákův rozpustilý tatík) v devadesáti.

Všimněme si naopak tvrzení některých lékařů, že při zdravé životosprávě, radosti ze života, tvůrčí aktivitě, dvou deci červeného vína denně a pravidelném taoistickém sexu (a kdovíčem ještě) by se měl průměrný člověk dožívat ne sedmdesáti, ani osmdesáti, a dokonce ani sta, nýbrž sto dvaceti, v nichž Mojžíš podle biblického záznamu zemřel „v plné mužské síle“. Jestli se nám to zdá dnes utopické, připomeňme si, že před sto lety se zdála utopická ta dnešní osmdesátka a před třemi sty lety i šedesátka. Takže nám nezbývá než vzít na vědomí, že přinejmenším v prosperujících civilizovaných zemích se lidský věk vytrvale prodlužuje a staříky se to tu začíná hemžit.

Proto překvapuje, když politikům nedochází, že důchodci začínají být jejich hlavní voličskou základnou, která bude rozhodovat o všech příštích vládách. Navíc je to základna nejvzdělanější, nejinteligentnější, nejzkušenější a nejméně oblbnutelná. Takže rozum zůstává stát nad pompézním urážlivým gestem, s nímž tato vláda v době, kdy se základní životní výdaje průměrné domácnosti za rok zvedají o víc než tisícovku měsíčně, přidává důchodcům 470 korun a provází to billboardovou stranickou vychloubačnou kampaní, která musela stát víc, než to zvýšení penzí. A korunuje to uzákoněním neomezené imigrace, o níž už ze zkušenosti západoevropských zemí musí vědět, že škodí nejen společenské soudržnosti, systému zdravotnictví, kvalitě vzdělanosti, kultuře života a státní bezpečnosti, nýbrž i samotné ekonomice. (Viz nedávné zjištění britské sněmovny lordů, že imigrace Británii ochuzuje ročně o 2,8 miliard liber.)

Na důchodce je obojí obzvlášť surovým útokem a v příštích volbách si to od nich někdo zatraceně schytá. Vyhraje to u nich ne párstovková almužna, nýbrž možnost udržovat si v stáří důstojnost a duševní zdraví užitečnou prací, kterou nikdo nebude zdaňovat. Ano, čtete dobře, předkládám návrh na zrušení daní ze všech příjmů z jakékoli pracovní doby všem občanům nad 65 let, bez dalšího paušálního zvyšování důchodů. Možná nás překvapí, kolik zkušených, moudrých, vzdělaných, podnikavých, tvořivých, produktivních a svědomitých lidí zaplní všechna ta údajně přebytečná místa a založí nová, kolik vytvoří bohatství a kolik na tom stát ušetří. Jestli se ještě někdy najde prozíravý politik, který by to dokázal alespoň vyzkoušet, než se tato civilizace zhroutí, vzpomeňte si, kde jste to četli poprvé.

Vyšlo v MFD