Láska má zítra svátek. Jmenuje se Svatý Valentin a původně se slavil 2. května, než jej nějaká asexuální církevní autorita přeložila na 14. únor, do tuhé zimy, kdy si láska, celá zkřehlá, netroufá provozovat se v parcích a na lukách. Jak to vím, vysvětlím za chvilku, potřebuje to špetku detektivní literární vědy.

Svátek patří ne jednomu, nýbrž hned třem Valentinům, kteří za to nemohou, protože byli popraveni za něco jiného, než za lásku. Totiž za protistátní podvratnou činnost zvanou křesťanství, v době, kdy křesťanství ještě nebylo státním náboženstvím popravujícím za jinou podvratnou činnost. Jeden byl popraven v Římě, druhý v Terni a třetí někde v Africe, každý jindy. Trojjediného svatého z nich udělala církev ve středověku a na patrona lásky ho pak povýšil v Anglii básník Chaucer, na poptávku tehdejšího literárního trhu, který si vyžadoval romantiku, lásku, rytířství a princezničkovství. Těmito středověkými veršíky:

For this was on seynt Volantynys day
Whan euery bryd comyth there to chese his make.

(Neb bylo to v den Svatého Valentina
Kdy každý pták si přichází volit do páru)

Čteme-li je pozorně, neunikne nám, že páření ptáků se neděje uprostřed února a že tedy Chaucer musel oslavovat Valentina někdy jindy. Čechy bude zajímat, že tuto báseň, zvanou Sněm ptáků, Chaucer napsal k prvnímu výročí zasnoubení dvanáctiletého Richarda II s třináctiletou Annou Českou. To bylo 2. května 1381, na tehdejšího Valentina, podle čtvrtého Valentina, tentokrát z Janova. Zda byl ten přeřazen k těm ostatním na únor ze zlomyslnosti k milencům nebo z touhy vnést do února trochu tepla, už bylo lhostejné jeho únorovým oslavovatelům od 19. století, kdy svátek vypukl na plné pecky v Británii. Odtamtud přeskočil do Ameriky, která z něho udělala velký byznys, v němž se prodá nejvíc květin a jen o chlup míň pohlednic než vánočně-novoročních. Americká Greeting Card Association má z poštovních statistik spočítáno, že celosvětově se každý rok odešle přes jednu miliardu „valentinek“, tedy kartiček potištěných specificky valentinskou gratulací se srdíčkem.

Co je velký byznys v Americe, se dříve či později stane dobrým byznysem v Evropě. Zde propukl Valentin hned po skončení 2. světové války v té části, kterou osvobodili západní Spojenci. Byl to tedy svátek lásky imperialistické, místo něhož se v druhé části Evropy zavedl svátek lásky socialistické zvaný Mezinárodní den žen. Ten nastolil tradici přízně můžu k ženám, aniž by recipročně požadoval přízeň žen k mužům. Tím také zavinil, že po pádu železné opony si české ženy Valentina zavedly jako další vítanou příležitost – vedle vánoc, velikonoc, svých narozenin, svých jmenin, prvního jarního dne, prvního máje, prvního letního dne, výročí prvního setkání, výročí prvního pomilování, výročí svatby, výročí rozvodu a MDŽ (chybějící si doplňte) – k napomínání mužů, že už jim opět zapomněli k čemusi blahopřát.

Stálo by za to někdy provést statistiku kolik českých mužů už dostalo na Valentina vynadáno, že neposlali „valentinku“ ani poštou, ani e-mailem, ani telefonicky. S dovětky typu zklamals mě, zranils mě, nemyslíš na mě. Vsadil bych se, že podobnou výčitku od českého muže nikdy nedostala žádná česká žena. A měly by přitom dostat vynadáno všechny. Ony si tu anglosaskou tradici totiž obrátily naruby, podle té staré dobré české pohádky o líbezné prinezničce, jejíž lásku musí chrabrý rytíř dobývat. A protože českým rytířem je český Honza, ani nemukl a dal si to líbit.

Ale, chlapi, tady je na čase se bouřit. V imperialismu totiž valentinky posílají ženy mužům. Potvrdí vám to statistika výše uvedené Greeting Card Association, že valentinky z 85 procent kupují ženy. (Těch zbývajících patnáct procent jsou pravděpodobně většinou homosexuálové.) Ona ta tradice totiž pochází z toho středověkého šátečku, který princezna rytíři hodí, aby mu projevila přízeň, obdiv, toužení, náznak lásky nebo vděk. Jinak řečeno, aby se ona připomněla jemu, ne aby on musel pamatovat na ni.

Valentin je svátkem lásky vzájemné a oboustranné a vychází z principu, že milující lidé neuvádějí jeden druhého do situací, které by v jednom vzbuzovaly pocit viny, nehodnosti a neadekvátnosti a druhému poskytovaly příležitost k výčitkám, kritikám a napomínání. Obojí - pocit viny i výčitky - jsou břemena, která kladou na lásku obrovskou tíhu. Opravdická vzájemná láska opravdicky milující ženě nedovolí uvádět svého opravdicky milovaného muže do trapné situace, v níž by jí mohl způsobit nepohodu tím, že zapomene na něco, co by jí udělalo radost. Proto svatého Valentina rozjíždí ona tím, že mu posílá valentinku zavčas před Valentinem, aby mu dala čas se jí valentinsky ozvat a lhát, že na ni pořád myslí. V Anglii se v takové valentince píše:

„Will you be my Valentine?“, což by se do češtiny přeložilo asi „ne abys ty troubo zapomněl mně popřát Valentina“. Dělávají to třebas i svobodné ženy a dívky, které se takto chtějí s někým blíž seznámit, a Valentin je k tomu příležitost oslavující ženskou vstřícnost, aniž by se ženy cítily trapně. Mužům je pak zakázáno je do trapného pocitu uvést, a tak chtějí-li se z toho vyvléknout, musí to udělat zatraceně elegantně. Třeba takto:
„Jsem poctěn a zarmoucen, že už tě někdo předběhl, co za rok?“ v naději, že do roka holka zapomene. Muž, který roli Valentina přijme, odpoví párem veršíčků na lásku s rýmy jako mlaská, bandaska a Nebraska. Nebo jí přinese kytku a láhev vína, zatímco ona připraví znamenitou večeři. Jestliže jdou na večeři ven, platí zásada sdílené úhrady (láska vzájemná), i kdyby on byl milionář a ona učitelka v mateřské školce, nebo naopak. Oba se snaží, aby ten společný večer byl plný laskavosti a hezkých zážitků, bez výčitek a napomínání a aby láska (či alespoň laskavost) proudila oboustranně a vyrovnaně. Já jsem za celých svých čtyřicet let v Anglii jiný výklad Valentina nezaznamenal. Tak jim tu zdvojnásobeninu MDŽ, chlapi, netrpme. Mohla by nás všechny přijít draho.

Vyšlo v časopise Xantypa