Snad ještě v žádných jiných volbách nepropadlo tolik pravicových hlasů. Navíc tak jasně viditelných. A odevzdaných konkrétním stranám s poměrně známými, populárními a politicky nezkorumpovanými osobnostmi skýtajícími naději, že zdegenerovaná česká politika by se ještě dala změnit v něco slušnějšího, fairovějšího, průhlednějšího a chraňpánbůh i volební sliby plnícího. Pravicově demokratických stran je v té nepřehledné třicítce tolik, že jejich součet odevzdaných hlasů (mně vychází okolo 13 procent) by mohl českou demokracii postavit na pevný pravicový základ.

Nebýt té jedné typicky české maličkosti, oněch pověstných kohoutů na vlastních smetištích: Každá z těchto stran je přesvědčená, že ona je ta jediná, která má ten správný recept. A tak se mezi sebou popraly o tytéž voliče a zaručili jim všem promarněný hlas.

Z těchto voleb vzešlo několik pozoruhodných zjištění o stavu politického cítění Čechů:

1. Nejsou zdaleka tak levicoví, rovnostářští a po jistotě toužící, jak nám často politologové tvrdí.

2. Sedmdesáti dvěma procentům národa je lhostejné, kdo a jak jim vládne.

3. Opozice proti předávání pravomocí Bruselu prostřednictvím Lisabonské smlouvy má u českých voličů podporu 6,5 procent volících, což jsou asi 2 procenta všech voličů. (Pro euroskeptiky včetně prezidenta zjištění bolestivé, ale neodvratné).

4. Z čehož aritmeticky vychází, že 98 procent národa si přeje, nebo přinejmenším mu nevadí, aby o jejich životě z 90 procent rozhodoval Brusel, protože to pokládají za menší zlo než politiku domácí.

5. Volby tedy byly (a od nynějška asi už vždy budou) vlastně jeně o tom, komu svěřit rozhodování oněch zbývajících deseti procent, případně zmírňování dopadu oněch devadesáti z Bruselu.

6. Pouhých třináct procent volících (asi 5 procent všech voličů) bylo ochotno riskovat promarněný hlas pro svoje přesvědčení, že na ten malý prostor, který Čechům k samovládnutí zbude, by se měli dosadit lidé, od nichž se dá očekávat jakés takés dodržování slušného chování, volebních slibů, fair play a ochrana zájmů občanů.

Ty hlavní v součtu jsou: Evropská demokratická strana (2.88), Věci veřejné (2.40), Starostové (2.28), SNK (1.66), Svobodní (1.26), Pravý Blok (1.0). Plus všelijací ti desetinoprocentní demokraté, liberálové, humanisté, royalisté, soukromníci a balbínisté. Ti všichni kdyby si zredukovali všechny svoje programy na desítku srozumitelných bodů, které mají společné, dohodli se na společném postupu, dali do jedné kádě všechny ty státní dotace, které od jednoho procenta nahoru dostali a vytáhli spolu do solidní kampaně, měli by šanci k těm třinácti procentům už zaručeným přidat dosud neznámé procento z těch nevolících dvaasedmdesáti, kterým by tím vrátili naději na nepromarněný hlas.
Utopie, já vím. Ale kromě této varianty mají pravicoví voliči na vybranou už jen dvě:

1. Vzdát se nápadu, že česká politika se ještě dá transformovat a odevzdat všechy hlasy ODS a KDU, čímž by alespoň zabránili vítězství socialismu.

2. Věnovat se místo politiky transcendentnu (dokud nás nepohltí všudypřítomné materiálno), vydělávání peněz (dokud nám je všechny Brusel s Prahou dohromady neukradnou na daních), sexu (dokud nám to jde a máme s kým) a jídlu (dokud nám na ně po zdanění zbudou peníze).