Během několika podzimních týdnů zažila Británie rychlý spád několika událostí, které by za normálního stavu demokracie měly otřást vládou, státními institucemi a možná celým politickým systémem. Že ničím neotřásly, se dá vysvětlit jen tím, že osud Británie se stal většině jejích občanů lhostejný.

V posledním víkendu října komentátorům většiny deníků a nedělníků vstávaly hrůzou vlasy nad potrvzením něčeho, co už mnozí tušili, ale pokládali do té doby za nedbalost a neschopnost. Blairova novolabouristická vláda od roku 2000 záměrně, ale zastřeně otevřela zemi nekontrolovanému a neomezenému přílivu imigrantů s jedním hlavním záměrem: zlikvidovat poslední zbytky konzervatismu tranformací etnického, kulturního a politického složení obyvatelstva tak, aby už nikdy konzervativci nemohli vládnout. Potvrdil to tehdejší spluautor projevů Tonyho Blaira a Jacka Strawa – hlavního vykonavatele této politiky ve funkci ministra vnitra.

Záměr byl podložen dvěma předpoklady. Jednak většina přistěhovalců volí labouristy, jednak veškeré námitky konzervativců proti přílišné imigraci budou snadno odsouzeny jako xenofobie a rasismus. A také že byly: v následujících letech byli za rasisty označeni William Hague, Ian Duncan Smith a Michael Howard, jen co pronesli slovo imigrace. Všem třem to poškodilo politickou kariéru. Od té doby si už žádný konzervativec netroufl kritizovat nárůst imigrace, dosahující dvou a půl milionu během deseti let.

Jenže labouristé nepočítali, že imigrační politika se jim nakonec vrátí jako bumerang. Ne od umlčených konzervativců, nýbrž od jejich tradiční voličské báze – britské dělnické třídy. Ta je nekontrolovaným a státem dotovaným přílivem imigrace poškozena nejvíc, cítí se oproti imigrantům znevýhodněna a svou tradiční „stranou pracujících“ zrazena a opuštěna. Její úděl – dnes už dlouhodobý a těžko napravitelný – se potrvdil začátkem listopadu zveřejněnými statistikami nezaměstnanosti: Ty oficiální (nezaměstnaní hlásíci se o práci) stoupají ke dvěma milionům. Ty neoficiální (klasifikované jako „práce neschopní“, kteří se už o práci nehlásí a žijí na státní podpoře) tuto číslici zvyšují na odhadovaných a těžko představitelných 7,9 milionů. Tím padá i ten nejzákladnější argument pro imigraci – potřeba vyplnit neobsazená pracovní místa.
Zklamání labouristickou politikou vyjádřilo ve volbách do evropského parlamentu 6,2 procenta většinou tradičně labouristických voličů, kterými mezi oficiální parlamentní strany dvěma europoslanci vstoupila Britská národní strana BNP, obvykle klasifikovaná jako extrémní pravice.

Ještě před deseti lety si pohrávala s idejemi blízkými nacismu, rasismu, popírání holocaustu, násilné repatriace imigrantů. Poslední desetiletí jí šéfuje cambridgeský absolvent Nick Griffin, který ač sám kdysi odsouzen za podněcování rasismu, začíná straně získávat přijatelnější image. Pod jeho vedením BNP vymýtila svou dřívější rasistickou rétoriku a ač se netají tím, že za Brity pokládá jen původní obyvatele těchto ostrovů, ujišťuje, že nemá problém s přistěhovalci, kteří jsou integrovanými občany. Mezi těmi specificky vyzdvihuje Hindy a Síky a hájila především nepálské Ghurky, kteří po několik generací tvořili elitní sbory britské armády, ale jimž labouristická vláda zamítla právo trvalého pobytu. K zlepšenému image BNP přispívá i to, že má i několik židovských členů.

Dnes prosazuje jen repatriaci imigrantů ilegálních, usvědčených zločinců narozených v cizině a imigrantů angažovaných v anti-britské činnosti. Žádá úplné zastavení další imigrace, opětné zvýhodnění občanů před imigranty v zaměstnanosti, v přidělování bytů a v sociální podpoře, vystoupení z EU, zvýhodnění domácího průmyslu před importem. Nic, co by na první pohled prozrazovalo extrémismus, kterým její jméno stále zavání většinové demokraticé veřejnosti. I ta však z jejího náhlého úspěchu viní především politiku labouristické strany.

Pár dní předtím, než byly zveřeněny informace o imigrační politice labouristické vlády, televize BBC pozvala Griffina do pravidelného diskusního fóra, v němž ho chtěla předvést se všemi trapnostmi, jaké se dají od pravicového extrémisty očekávat. Sezvala si k tomu obecenstvo z osmdesáti procent barevné, které se do Griffina pustilo tak zostra, že z něho před rekordním počtem televizních diváků udělalo mučedníka a poskytlo mu příležitost zablýsknout se větou: „V Londýně už proběhla etnická čistka.“ Druhý den BNP přijala tři tisíce nových členů a průzkumy ukazovaly více než dvacetiprocentní sympatie s BNP, vesměs na úkor Labour.

Pár týdnů na to dostala labouristická vláda další mediální ránu, když vyšlo najevo, že v době, kdy v Afghánistánu a Iráku prudce roste počet mrtvých a raněných britských vojáků následkem nedostatečného vybavení, si úředníci ministerstva obrany vyplácejí prémie „za dobrý výkon“. Některé z nich byly vyšší než roční plat vojáka a jejich celková částka mohla armádě koupit zoufale potřebné vrtulníky.

Labouristickou stranu už před katastrofální porážkou v příštích volbách může zachránit jen zázrak. A tak se zvědavě čekalo, s jakým vítězným nápadem se konečně vytasí konzervativci. Referendum o Lisabonské smlouvě, které Cameron před dvěma roky skálopevně slíbil? To padlo pár minut po české „agonizující kapitulaci“ (jak Klausovu podpisu začali říkat komentátoři) Cameronovým přiznáním, že „boj proti Lisabonské smlouvě jsme prohráli“. A Cameronova následně slíbená „repatriace pravomocí z Bruselu“? Ta se odbyla ujištěním, že každé „další předávání pravomocí Bruselu“ bude podléhat referendu a chystanému zákonu o suverenitě. Ještě Cameron nedomluvil a už ho komentátoři upozorňovali, že mluví nesmysly, neboť veškeré předávání pravomocí je už Lisabonskou smlouvou vykonáno.

Nějaké ryze konzervativní překvapení alespoň pro domácí politiku? Oznámení, že konzervativní strana do voleb postaví stejný počet žen jako mužů. Nějaká opatření na omezení imigrace a návrat nezaměstnaných Britů do práce? Na zvýšení gramotnosti britských školáků? Na vyřešení finanční krize? Ani nápad. K čemu nám vlastně ta konzervativní strana je, když se od labouristické liší jenom barvou kravaty, táží se komentátoři.

A tak do voleb na jaře příštího roku se tím karty hodně rozmíchávají. New Labour má všechny šance zmizet v propadlišti, jak si zaslouží. Hodně jejích hlasů asi převezme BNP, jako jediná strana nabízející konkrétní řešení imigrace. S programem vystoupení z EU má ještě šanci dostat se do westminsterského parlamentu Strana nezávislosti Spojeného království UKIP. Konzervativní strana asi přece jen volby vyhraje zuby skřípající většinou volící nejmenší zlo. Ale bude to už konzervatismus purpurový, prosáklý blairismem, bruselismem, multikulturalismem a politicku korektností.

Čím dál víc Britů bezmocně přihlíží, jak se jim pod rukama roztéká demokracie, svoboda, suverenita, národní identita a soudržnost, za které umírali jejich otcové a dědové. Na obzoru se začínají rýsovat tři nové totality, kterým se demokracie těžko ubrání a které se nakonec budou muset porvat mezi sebou: Rostoucí moc bruselské byrokracie, militantní islám a zatím ještě jen mírně fašistoidní extrémní pravice. Tak už ostatně vypadá celá západní Evropa.

Takže Čechům začínajícím truchlit nad zánikem svého suverénního státu, alespoň tato útěcha: Tentokrát jsme v tom všichni až po uši spolu – od Galway Bay po Čiernou pri Čope.

Vyšlo v týdeníku EURO