Konečně jsem na to přišel. Je to proto, že poslanci bez rozdílu politické příslušnosti po dvaceti letech kapitalismu a čtyřech letech mojí Pravicové kuchařky v týdeníku Euro jedí pořád levicově. V parlamentních stravovnách je česká politická elita bezohledně týrána tak poutavými cenami, že je k nim kulinárně připoutaná. V které pražské restauraci dostanete polévku za 8 korun, salát za 7, smaženou rybu za 59, kuřecí prsa za 64?

Normální smrtelník si představuje, že za tyto ceny se vládcové země v těch parlamentních kuloárech cpou v luxusním historickém prostředí luxusními lahůdkami, jako jejich kolegové v parlamentě londýnském, pařížském a římském. Objev, že tomu tak není, je jednou z nejpřekvapivějších událostí mé gastrožurnalistické kariéry. Návštěva poslanecké restaurace (stravovny?) je jako cestování časem zpět do osmdesátých let. Jídelní lístek hýří vynalézavostí socialistické poetiky: Kuřecí kapsa Mušketýr. Kuřecí steak Casanova. Kuřecí směs Barona Prášila. Měšec starého mnicha. Kovářova směs. Medailonky starého tuláka. Divotvorný hrnec. Miska pepka námořníka (vážně s malým p).

No dobře, podobné literární klenoty najdete tu a tam ještě někde i Na Růžku v Uničově. Ale vsadím se, že nikde nikdo nikdy nedokázal přetrumfnout parlamentní „Kanimůřin mls“ sestávající ze špaget, cibule, česneku, smetany, nivy, mandlí a eidamu. Chybí už jen hořčice a kečup, které zase ale najdete společně se smetanou, pórkem, cibulí, žampiony a vepřovou panenkou v těch Medajloncích starého tuláka.

Jak je možné, že elitě národa už jen při čtení jídelníčku neběhá mráz po zádech a nechá si to líbit? Že tam neuspořádá za naše peníze pravicový převrat? A jestliže ji to dodnes nenapadlo (nebo si netroufla, protože hospodský je pán?), jak můžeme od ní očekávat pravicový přístup k čemukoli jinému?

No, a až ji to někdy napadne a troufne si, třeba se začne i zamýšlet na tím, jak zase změnit vztah člověka a jídla tak (půjčuji si slogan italského gastrofilozofa Carla Petriniho), „abychom my jedli jídlo, ne aby jídlo jedlo nás“. A že nás jídlo doslova požírá, se už dnes můžeme dočíst ve stovkách publikací, z nichž jsem si oblíbil „Diet For a Dead Planet“ čili Dieta pro mrtvou planetu od Američana Christophera D. Cooka. Z té si budeme občas citovat, abychom začali konečně vnímat, co s námi, naším zdravím a našimi životy výrobci potravin provádějí. Zatím jako chuťovku tuto větičku:

„Každý den agrobusiness vyžaduje nové oběti: farmáři jsou vymazáváni z krajiny, aby se už nikdy nevrátili, místní a regionální značkoví potravináři a prodejny jsou vysávány čím dál většími korporacemi, patentovaná semínka geneticky modifikovaných rostlin se větrem snášejí na sousední pole a ničí udržitelné biologické alternativy. Ztrácíme kontrolu nad ´absolutním počátkem´ života.“

Poslanci leví, praví, zelení, duhoví i bezbarví: začněte prosím vnímat, co jíte. Jak se to vypěstovalo, co v tom je přidáno, odkud se to dovezlo. Proč se sežene čím dál míň produktů domácích, proč mizí tolik různých druhů plodin a omezuje se na čím dál menší volby? Ví třeba někdo, jaká odrůda (z těch kdysi běžných osmi) jsou „konzumní brambory“? Až vás, vůdcové národa, někdy napadne, že byste se ještě někdy včas chtěli najíst opravdového jídla, než přestane existovat úplně, zde máte od Pravicové kuchařky nástin české zemědělské politiky, která konzervuje pestrost života, rozšiřuje výběr nabídky a tím i svobodu volby a vytváří podnikatelské a pracovní příležitosti pro velký počet lidí.

1. Neprodané produkty českých farmářů rozdat českým chudým, kterých s krizí, nezaměstnaností a růstem dluhu přibývá. Vybírat na ně speciální existující granty EU, jichž například Francie umí využít stonásobněji víc než Česko. (Není lepší neprodané mléko darovat školám, školkám, nemocnicím a hospicům místo vylévání do polí?).

2. Převést vlastnictví a správu státních zemědělských pozemků na obce, podle historického katastrálního dělení. Nechat je na nich hospodařit nebo je pronajímat místním farmářům a potravinářům a podporovat jejich distribuci. Samozřejmě nebude možné se vyhnout korupci i na obecní úrovni, ale bude to alespoň korupce férověji a skromněji rozdělená mezi více lidí menšími a lépe hlídatelnými korupčními částkami než dnešní miliardová korupce hrstky mocných mafiánů. A něco těm obcím v kasičce přece jen zůstane.

3. Vynalézat alternativní způsoby potravinové distribuce konkurující supermarketům (místní trhy, přímý rozvoz spotřebitelům, restauracím, atd.)

4. V současné zemědělské politice EU využít všech výhod a grantů, aby potraviny dovážené z Holandska nebyly levnější než ty pěstované za humny. Zrušení současné zemědělské politiky EU odložit někdy do budoucna, až EU zkrachuje nebo se z Francouzů stanou altruisté.

Výsledek? Snížení nadvýroby donutí supermarkety platit farmářům vyšší výkupní ceny ze svých 40% marží. A rozšíření alternativních prodejů vytvoří cenovou konkurenci, která supermarketům znemožní zvyšovat ceny spotřebitelům. Že supermarkety zchudnou nebo jich i pár zkrachuje? Smůla.

Vyšlo v týdeníku EURO