V Británii se za vlády New Labour vyvořil nový politický systém, který škrtí demokracii, začíná se podobat někdejší sovětské nomenklatuře a mohl by snadno sklouznout do režimu podobného fašismu. Vládne mu nová „politická třída“, složená ze všech hlavních parlamentních stran, jejichž politika přestává být odlišná, protože nehájí žádné jiné zájmy než vlastní.

Její příjmy (postupně zvyšované o všelijaká práva na proplácení soukromých výdajů) platí státní pokladna a její příslušníci (až na pár čestných výjimek) nikdy nepůsobili mimo politický sektor. Její organizační financování závisí na spřátelených korporacích a ne na členských příspěvcích, protože členství v hlavních stranách ze scvrklo na deset procent někdejšího počtu. Její síla a počet se nepřetržitě rozšiřuje na „nevládní“ organizace financované z veřejného rozpočtu. Její vládnoucí metodou je „manipulativní populismus“. Její motivací je nenávist ke všem západním tradicím a tradičním institucím a k individuální svobodě. Její slogan se jmenuje „modernizace“ a znamená demontáž tradičních institucí. Její život je izolován od ostatní populace, její vztah k lidem je čistě utilitární, přátelství se staví na prospěchu a s ním padá. Její členové se vzájemně podporují a chrání napříč politickými stranami. Mezi sebe přijímají jen talenty podobně ambiciózní a ideově pružné, většinou rekrutované na univerzitách. Tradiční ideová vyhraněnost, prosazující zájmy té či oné občanské skupiny, je jim cizí a projeví-li se, je na překážku a proto potlačovaná. Jejím projevem je pohrdání tradičními normami jednání stojícími na principu služby veřejnosti, která ji platí. Nejvíce ceněným talentem je schopnost předstírat, zatajovat a lhát, jejímž velmistrem byl Tony Blair.

Netrvalo dlouho a Blairovu charismatickou a vysoce účinnou polodiktaturu začali kopírovat konzervativci a liberálové, pro než se „modernizace“ a „reforma“ staly stejně klíčovými slovy. Dnes se dá mluvit o všech třech stranách jako o „jedné homogenní sociální a ekonomické jednotce“ bez separátních idologií. Skutečná propast už není mezi stranami, nýbrž „mezi hegemonistickou Politickou třídou a vším ostatním občanstvem, které bylo z velké části zbaveno moci“.

Takovýto obraz britské politiky, v níž nová elita nastolila „ostrý konflikt s dlouhodobými institucemi a starodávnými svobodami britského lidu“, nastiňuje britský novinář Peter Oborne, pravidlený sloupkař Daily Mailu, který už hezkou řádku let podrobně sleduje dění v Britském parlamentě, v knize „The Triumph of the Political Class“ (Simon & Schuster UK, London 2007). V britské politice je tato transformace drastičtější a markantnější, neboť demokracie a občanská svoboda bývaly v Británii ze všech evropských demokracií nejlépe zabezpečené strukturou vzájemně se hlídajících po staletí budovaných, spolehlivě fungujících a těžko zkorumpovatelných institucí. Ty se nové politické třídě za poslední desetiletí podařilo zkorumpovat, ochočit, zrušit, oslabit nebo obejít - a neušla tomu jediná. Jejich demisi Oborne podává dramaticky jednu po druhé.

Stranické členské struktury, na jejichž selekci politici záviseli, přestaly být relevantní, naučili se je ovládat a udělat si z nich svůj nástroj. Lukrativnějším zdrojem se staly dary od podnikatelů a finančníků, kterým se výměnou udělují šlechtické tituly a křesla ve Sněmovně lordů a přístup ke státním zakázkám a státnímu financování jejich aktivit.

Ve Sněmovně lordů bylo zrušeno tradiční automatické rodové členství, které jí zaručovalo nezávislost na politických loajalitách a volbách, což z ní činilo pevnou protiváhu proti vládnoucí straně a dávalo každému lordovi možnost hlasovat nadstranicky podle svého svědomí. Na jejich místo jsou vedle finančních dárců (a tradičně i zasloužilých umělců, vědců, biskupů a vrchních soudců) dosazování politici, kteří prohráli parlamentní volby a prostřednictvím Sněmovny lordů se opět dostávají do vlády, aniž by museli čekat na další zvolení. (Vládními ministry podle britské ústavy mohou být jen členové obou komor parlamentu).

V dolní sněmovně ihned po nástupu Blair zkrátil debatní čas „otázek premiérovi“ a vládní politická rozhodnutí se místo tradiční parlamentní debaty začala oznamovat rovnou prostřednictvím „informačních úniků“ vyvoleným levicovým novinářům. Tím se vytvořila souhra s vybranými médii hraničící se spiknutím falšovat informace podle přání vlády, kterou Oborne nazývá „klientelistická žurnalistika“. Blairův tiskový sekretář Alastair Campbell byl k tomuto účelu povýšen na jednoho ze tří nejvlivnějších lidí v kabinetu, s úlohou přikazovat ministrům, co a jak mají říkat. Pohrdání parlamentem dával Blair najevo svou mizernou účastí ve sněmovně, která jednu dobu poklesla až na deset procent parlamentního času (oproti, pro srovnání, třiceti procentům Thatcherové a mnohem většímu času předchozích premiérů). Hlavním sdělovatelem (ale i spolutvůrcem) Blairovy politiky se stal jeho tiskový konzultant, levicový novinář Alastair Campbell, který rozhodoval o tom, co se kdy kterému vyvolenému novináři oznámí a režíroval Blairova tisková prohlášení. Parlamentní činitelé, jejichž úkolem bylo dohlížet na korektní chování poslanců, byli za Blaira znevažováni, veřejně pomlouváni a nakonec donuceni odstoupit a nahrazováni novými, loajálnějšími, chování poslanců hájícími.

Klasická, efektivní a nestranná státní administrativa (Civil Service), budovaná po několik staletí z kvalitních a vysoce vzdělaných nadstranických osobností, přestala být relevantní v procesu vykonávání vládní politiky a na její místa Blair dosadil na každé jednotlivé ministerstvo vlastní poradce, kteří byli ve výkonném procesu nadřazeni státním úředníkům. Mnohé tradičně státními úředníky vykonávané úkoly začal zadávat vybraným soukromým manažerským firmám, které svižněji a poslušněji vykonávaly jeho instrukce. Tím několikanásobně zvýšil státní výdaje. Za vlád „starých elit“ za každou chybu svého ministerstva přebíral morální odpovědnost ministr a demise ministrů byly časté. Dnes to za ministry odskáčí státní úředníci a demise podávají oni.

Nejmarkantnější změny hned po nástupu New Labour zavedl ministr financí Gordon Brown, který přestal zadávat úkoly státním úředníkům a řídil ministerstvo a státní finance téměř výlučně prostřednictvím malé bezpodmínečně loajální skupinky, kterou si na ministerstvo přivedl zvenčí. Svá rozhodnutí nekonzultoval s vládním kabinetem, kterému na jeho schůzích dával otevřeně najevo pohrdání. Na ministerstvu zahraničí Robin Cook demontoval zavedenou úřednickou strukturu a nahradil ji svými známými. Jednu dobu dokonce chtěl svou milenku nasadit do významné funkce, než mu to Blair zakázal jako aroganci přece jen trochu okázalou. Místo kariérních diplomatů k mezinárodnímu vyjednávání Blair často používal svého osobního finančního manažera, bývalého hudebního producenta, který pro stranu dokázal sehnat velké fondy a byl za to povýšen na lorda. Blairovi se také podařilo vytvořit společné zájmy s tajnými službami, jejichž špičky se staly součástí politické třídy.

Soudnictví a výkon spravedlnosti za Blairovy vlády zažily zrušení poroty u některých trestných činů, mediální útoky na soudce soudící jinak než si vláda přála, narušení sedm set let starých osobních svobod „habeas corpus“ podle nichž nesmí být nikdo držen ve vazbě bez okamžité obžaloby, prodloužení povolené vazby z osmačtyřiceti hodin na několik týdnů, povolení policejního vstupu do soukromí bez zatykače a to i s použitím násilí, zavádění stovek nových zákonů a tím „trestných činů“ do takové míry, že si žádný občan není zcela jist svými právy.

Plánům New Labour na odstranění monarchie zabránily jen masivní projevy sympatií při pohřbu královny matky a svatbě prince Karla. Blairova žena Cherie (která se často chovala, jako by byla členem vlády) nikdy před královnou nesnížila tradiční úklonou a vůči korunnímu princi Blair přestal zachovávat zdvořilostní protokol. Při pohřbu Diany nestoudně „ukradl“ královně hlavní roli, když pronesl sentimentálně srdcervoucí rozloučení s „naší lidovou princeznou“, s podprahově antimonarchistickým podtextem. A veřejné pohrdání monarchií projevil ministr zahraničí Jack Straw, když několikrát Blaira nazval „hlavou státu“.

Oborne nakonec klade palčivou otázku: odhodlá se Cameron, jestliže vyhraje volby, tuto politickou třídu svrhnout, nebo je v ní sám už tak hluboce zakotven, že se stane jen „další manifestací této klamné, zkorumpované a antidemokratické metodologie“?

Vyšlo v týdeníku EURO