Čím víc ho milovala, tím víc v tom bylo i trpkosti. Její láska onemocněla trpkostí.
xxx
Řekl bych jí: „Nejsi nijak zvlášť hezká ani chytrá, ale je na tobě cosi nádhernýho… vlastně spíš v tobě.“ Ale nehodilo by se to, z mnoha důvodů. A tak jsem se, když jsme se potkali, zmotal říct jí to jenom oklikou: „Vidělas ten film Piano?“ Odpověděla, že ano. Nepatrně jsem se usmál: „Ta ženská, co tam hrála, mně tě hrozně připomínala!“ Usmála se také, a to mě povzbudilo: „Ta ten film udělala…“
„Není těžký vztah navázat, ale udržet!“
„U mě je to spíš naopak, já s něma navazuju kontakty ztuha… teď už je to trochu lepší…“
„Ono je to jedno - ono to nejde, jak to říkal můj otec, s něma ani bez nich!“
„Ale jde! Musí to jít!… To záleží taky hodně na tobě… Ale uznávám, že lehký to není.“
Až na stará kolena překonáš nechuť zaviněnou učiteli, otevřeš Erbenovu Kytici, která byla po celé tvé dětství v knihovně rodičů, nádherné vydání s ilustracemi Antonína Procházky a s věnováním tvého otce: Julience/vánoce 1942/Lukáš, kterou jsi po nich zdědil, protože tvé sestry o ni neprojevily zájem.
Otevřeš ji a přečteš ji jedním dechem
Vyměníte si spolu telefonní čísla, ale nezavoláš jí. Když ti zavolá ona, položíš telefon. Jsi někde jinde; jsi někdo jiný. Tvůj život se neřídí jejími ovčími pravidly a neutvářejí ho promarněné výzvy. Jsi výš.
Na to, že nemáš pravdu, přijdeš až mnohem později, a pouze pokud ti osud přál.