Italští skladatelé Ruggero Leoncavallo (1857-1919) a Pietro Mascagni (1863-1945) jsou vedle Pucciniho tvůrci posledního vzepětí klasické opery, verismu, a dalo by se i říci expresionismu (patří sem také Leoš Janáček). Jejich opery vyjadřují nejen mnohdy tíživou realitu lidského života, ale též lidské vášně a jsou silné i silně působivou hudbou.
Vlámským skladatelem di Lassem (1532-1594) se vracíme k počátkům evropské klasické hudby, které později daly vzniknout její univerzalistické, celosvětové jedinečnosti. Lassova moteta a madrigaly typicky v renesančním duchu neprobouzejí silně city, ale „jen“ povznášejí a uklidňují. Dají se poslouchat snad do nekonečna.
Podle mého názoru má Angela Mereklová pravdu, když dokonce hovoří o diskuzních orgiích. Vadí mi zejména u politiků, a to zejména u těch našich. O koronaviru toho vědí stejně málo jako my ostatní, přesto dál hlásají své „pravdy“ a neváhají se kvůli nim hádat. Pouštím se proto hlavně do nich:
Janáček (1854-1928) byl a dodnes je obdivován i odmítán. Já sám ho mám spolu s Beethovenem ze všech skladatelů vážné hudby nejraději, oba zejména pro jejich niternost a ryzost. Oba byli složité povahy, avšak do hudby ze sebe vkládali jen to nejlepší a nejčistší. Přestože si přáli, aby jejich tvorba budila velký ohlas, byli nekompromisní a ani v nejmenším nepolevili hudebnímu populismu. Janáček měl to štěstí, že mohl vycházet z pokladnice naší kultury, z moravské lidové písně.
Polský rodák Chopin ( 1810-1849) je ze všech skladatelů klasické hudby asi neoblíbenější. Jeho hudba má osobitou a silně působící atmosféru a neméně silně působí na city. Jeho klavírních skladeb je velmi mnoho a jsou jedna krásnější než druhá. Po interpretační stránce jsou prubířským kamenem i těch nejlepších světových pianistů.
Arménský skladatel Chačaturjan (1903-1978) si zaslouží mnohem větší pozornost než jaké se mu dostává. Všeobecně známé jsou pouze jeho valčík ze svity Maškaráda a zejména Šavlový tanec:
Odpověď jednomu čtenáři.
Jsme u velikána barokní hudby Händela (1685-1759). Stvořil velké množství nádherné hudby, například Largo z opery Xerxes:
Omlouvám se a napravuji, co jsem opomněl: po Gershwinovi měl následovat německý skladatel Gluck (1714-1787).
Ne každý ví, že původně rakouskou, později německou hymnu složil Haydn (1732-1809), jako jednu z vět svého Císařského kvarteta:
Mezi severoevropskými skladateli vynikli zejména Grieg a Sibelius. V Griegově (1843-1907) tvorbě zase vynikla jeho původně symfonická, na vokální upravená nádherná Solvejžina píseň:
Jazzem a populární hudbou ovlivněného Američana Gershwina (1898-1937) je sice třeba zařadit mezi modernisty, avšak na rozdíl od většiny skladatelů moderní vážné hudby (například Benjamina Brittena)) je ta jeho značně přitažlivá.
Belgicko-francouzský skladatel Franck (1822-1890) dal světu nemalé množství úchvatné hudby, například slavné Panis Angelicus
Jedním z důležitých českých skladatelů je též Zdeněk (Zdenko) Fibich (1850-1900), a to zejména díky svému Poemu. Hraje se v klavírní, houslové, orchestrální i jných verzích:
Nejvýznamnějším anglickým skladatelem klasicé hudby byl vedle Purcella Edward Elgar (1857-1934). Některé jeho skladby se dočkaly velké obliby, například Virelai pro housle a klavír.
Jsme konenčně doma, u našeho všeobecně milovaného Dvořáka. To by nemělo nechat chladným ani toho nejotrlejšího z nás. Například jeho Slovanské tance:
Francouzským skladatelem Debussym (1862-1918) se dostáváme do zasněné, psychicky balzámující impresionistické hudby. Debussy není u nás tak známý, jak by si zasloužil, neboť jde opět o velmi významného skladatele.
Přeji pohodu a krásu.
you tube, hudba: Beethoven Solemnis
Váhal jsem, zda mám u Čajkovského (1840-1893) uvést jeho klavírní koncert a leitmotiv z Labutího jezera, ale rozmyslel jsem si to, protože jsou podle mne (až příliš?) známé. Namísto toho uvádím jeho houslový koncert v bezkonkurenčním podání Davida Oistracha a průřez „operou oper“ (mimo jiné i díky Puškinově literární předloze) Evžena Oněgina. Obojí podle mne vystihují Čajkovského velikost snad ještě lépe.
Nemohu neupozornit též na jeden z nejoblíbenějších i nejuznávanějších houslových koncertů klasické hudby, jehož autorem je německý pozdně romantický skladatel Max Bruch (1838-1920). Věřím, že vás zaujme hned od prvních tónů a nikdy vás neomrzí. Předkládám ho v památném podání Josefa Suka a České filharmonie, pod taktovkou dnes už neprávem pozapomenutého dirigenta Karla Ančerla, který po roce 1968 emigroval. Pod jeho vedením Česká filharmonie zažila nejen „zlatá šedesátá“, ale též zlatá léta své dosavadní existence.
U jednoho ze tří „velkých německých B“, Johannese Brahmse (1833-1897), začnu poněkud zlehka, a to jeho Uherským tancem č. 1, v podání dvou krásných a v současné době snad nejoblíbenějších světových klavíristek Khatie Buniašvili a Yuji Wang. A ta nejkrásnější z nich, Khatiina sestra Gvantsa, také výborná klavíristka, jim otáčí stránky…
O Rusech si můžeme myslet co chceme, avšak to, že zejména před vznikem Sovětského svazu výrazně a kladně ovlivnili evropské umění, jim upřít nemůžeme. Platí to například pro skladatele z období romantismu Alexandra Porfirjeviče Borodina (1833-1887). Z jeho tvorby jsou neznámější orchestrální skladba Ve stepích střední Asie a Polovecké tance, balet z opery Kníže Igor.
Pokračováním u písmene B se dostáváme k (u nás) méně známému, avšak též výjimečnému skladateli Ernestu Blochovi (1880-1959) (neplést si s filosofem Ernstem Blochem). Jeho tvorba byla ovlivněna nejen a mimo jiné svébytnou židovskou lidovou písní, ale též jeho vlastní svébytností. Je sice určena náročnějším posluchačům, je ale překrásná.
Pokud by mi někdo řekl, že největší operní zpěvačkou druhé poloviny minulého století byla Maria Callasová a doložil by to jejím přednesem árie Casta Diva z Belliniho (1801-1835) opery Norma, nemohl bych než mlčet, neboť tady je i podle mne Callasová nedostižná. Její zpěv je výjimečný nejen modulační bohatostí a lehkým tremolem, ale především její výjimečnou, byť kontroverzní osobností.
Ten … Lenin sice vyprodukoval spoustu nevědomých i vědomých nepravd, avšak občas měl i v něčem pravdu, například když tvrdil, že nejsilnější Beethovenovou (1770-1827) klavírní sonátou je Appasionata. Nabízím ji v těžko překonatelném podání amerického klavíristy van Cliburna, plně vystihujícím Beehtovenovu výbušnost i většině ostatních smrtelníků nedostupnou duchovní opravdovost a hloubku. Cliburn byl svého času tak slavný, že se v USA dočkal ovací tisícihlavých davů (podobně jako několik desítek let před ním český houslista Jan Kubelík).
Rád říkám, že klasická hudba je z osmdesáti procent nuda, ale když tě něco osloví, když tě něco chytí za srdce!...