Premiér začíná podléhat pokušení válcovat společnost většinou 118 hlasů v Poslanecké sněmovně. Nejprve začal s opozicí a nyní pokračuje válcováním odborů. Vrací se tak do starých kolejí Topolánkova a Julínkova autistického stylu vládnutí. Provokuje k silnějšímu odporu, rozděluje společnost.

Krátce po volbách do Poslanecké sněmovny zde existovala jistá šance na zlepšení dialogu mezi vládou a opozicí. Petr Nečas, který byl prezidentem republiky pověřen sestavením vlády, ačkoliv jeho ODS ztratila 15% a byla hlavním poraženým voleb, mluvil o zlepšení politické kultury, o tom, že by představitel nejsilnější strany – ČSSD, mohl obsadit symbolickou pozici předsedy dolní komory Parlamentu, o nutnosti hledat shodu s opozicí na zásadních dlouhodobých změnách tj. u penzí a ve zdravotnictví.

Znělo to velmi hezky, ale byl jsem od počátku k podobným prohlášením poněkud skeptický. Zejména proto, že Petr Nečas byl loajálním členem Topolánkova kabinetu, který dialog s opozicí nevedl, vsadil na politickou korupci přeběhlíků a válcování opozice čistě matematickou většinou jednoho či dvou hlasů. Nikdy jsem si nevšiml, že by se Nečas vůči tomuto stylu komunikace s opozicí veřejně ohradil. Jestliže nový Petr Nečas po volbách signalizoval změnu k lepšímu, bylo nutno počkat na to, zda praktické kroky koalice tyto náznaky zlepšení politické kultury potvrdí.

Bohužel nepotvrdily. Koalice obsadila funkci předsedy Poslanecké sněmovny, opozici přidělila ty nejméně významné výbory či komise, koalice zamítá mechanicky všechny opoziční návrhy zákonů. Jednání o zásadních koncepčních změnách neprobíhají, vláda je ale fakticky realizuje svými nepromyšlenými plošnými škrty.

Většina 118 hlasů je, jak se zdá, příliš velké pokušení pro temné stránky povah Nečase a Kalouska.

Nyní dochází na sociální partnery. Nečasova vláda začala realizovat plošné snižování platů zaměstnanců veřejného sektoru a zásadní reformu tarifních platů bez dohody se sociálními partnery. Odbory postavila před hotovou věc, všechna jednání byla čistě formální, vládní představitelé nebyli schopni žádného, ani dílčího kompromisu. Stačí se podívat na web ČMKOS.

Demonstraci 40 tisíc zaměstnanců veřejného sektoru si tak Nečasova vláda doslova vynutila. Zaměstnance vyprovokovala. Svou arogancí, neschopností jednat, urážlivými výroky a „ořezávání sádla“. To, že k demonstraci vůbec muselo dojít, je prvním selháním Nečase jako premiéra, který má odpovědnost i za udržení sociálního smíru. To, že byla tarifní reforma odbytá a amatérská, přitom dokládalo dokonce i stanovisko legislativní rady vlády.

Bohužel, jak se zdá, koaliční vláda se nepoučila. Místo toho, aby od nepromyšlené tarifní reformy odstoupila, chystá se odbory podvést. Vymýšlí způsob, jak jinou metodou dosáhnout téhož cíle, tarifní tabulky sice formálně zachovat, ale vytvořit dálnici k jejich masovému obcházení. Nečas se tak chystá vysmát všem 40 tisícům demonstrujících, i těm, které zastupovali. Může si to dovolit, má většinu 118 poslanců ve sněmovně. Ale neměl by být předseda vlády premiérem tak trochu celé země? Neměl by mít v sobě schopnost naslouchat také těm, kdo vládní strany kritizují? Kdo vládní strany nevolili, ale jsou daňovými poplatníky a občany?

Pokud lidé z ČMKOS začínají hovořit o možnosti generální stávky, je to především selhání premiéra Nečase. Naše odbory patří v evropském kontextu k těm umírněným, nehrozí a nedemonstrují ani často, ani zbytečně. Vždy spoléhaly na mechanismy, jež se vytvořily už v polovině devadesátých let – vyjednávání a sociální dialog. Pokud bude tyto mechanismy respektovat i vláda Petra Nečase, stávky a demonstrace nebudou nutné. 118 hlasy lze na nějakou dobu válcovat opozici, nelze jimi ale umlčet celou zemi.

Petr Nečas by se neměl pouštět do války s odbory, je čas usednout za jednací stůl, odložit změny tarifních platů ve veřejném sektoru a trpělivě o nich vyjednávat. Na všech úpravách zákoníku práce by vláda měla nejprve hledat shodu se sociálními partnery. Totéž se týká i nového zákona o dani z příjmů. Jinak bude stejně neúspěšným premiérem, jako jeho předchůdce Mirek Topolánek.