Poslední dva nálezy Ústavního soudu, jimiž na návrh poslanců ČSSD zrušil dva zákony prosazené současnou vládou, vyvolaly zejména u politiků ODS a ministra Kalouska kritiku soudu a volání po změně pravomocí ÚS. Premiér Nečas obvinil místopředsedkyni ÚS E. Wagnerovou z předpojatosti při rozhodování, ministr financí pak nepřímo napadl předsedu ÚS Pavla Rychetského. Nerudné reakce pravicových politiků vůči instituci, kterou Ústava označuje za soudní orgán ochrany ústavnosti, však nejsou na místě.

V případech obou zrušených zákonů totiž vládní většina podlehla pokušení zneužít vyhlášení stavu legislativní nouze k omezení vlivu opozice na legislativní proces. Pro vyhlášení tohoto mimořádného stavu přitom neexistoval žádný zákonem vymezený objektivní důvod. ÚS proto odmítl toto zneužívání parlamentních procedur ze strany parlamentní většiny a zdůraznil význam práv parlamentní opozice pro demokratický zákonodárný proces. Jeho rozhodnutí mělo na chování koalice pozitivní vliv: nové reformní zákony Sněmovna projednává již ve standardním režimu, který umožňuje vést skutečnou parlamentní debatu. Pokud jde o novelu zákona o stavebním spoření, vláda se navíc ještě pokusila obejít ústavní zákaz pravé retroaktivity zákona tím, že snížení státního příspěvku za rok 2010 dosáhla cestou zvláštní, jednorázové zpětné daně ve výši 50 %. To byl velmi průhledný trik a nelze se divit tomu, že při jeho zkoumání u ÚS neobstál. Obě tyto porážky si vláda zavinila sama, svým arogantním chováním na půdě Parlamentu a u stavebního spoření i přijetím legislativního paskvilu (či spíše pokusem o legislativní podvod). Pro ústavní odborníky nebyly nálezy ÚS překvapivé, daly se očekávat i vzhledem k jeho minulým rozhodnutím.

Výtky z nadbíhání ústavních soudců levicové opozici nejsou namístě. Připomínám, že poslanci ČSSD v minulosti v řadě případů u ÚS se svými návrhy neuspěli (naposledy s návrhem na zrušení zdravotnických poplatků) nebo uspěli jen částečně. Ostatně i ČSSD byla zaskočena precedenčním rozhodnutím ÚS o zrušení ústavního zákona o předčasných volbách v roce 2009. Nikdy to ale nebyl důvod k tomu, aby sociální demokraté navrhovali okleštění pravomocí ÚS či dokonce personálně útočili na jednotlivé soudce a vyzývali je k rezignaci.
ÚS je totiž důležitou zárukou demokratického právního státu, která se již desítky let považuje za standardní součást ústavních systémů všech evropských demokratických států. Respekt k ÚS má význam zvláště v naší zemi, v níž demokratický právní stát v letech 1948 - 1989 neexistoval. Právě v zemích, které mají historickou zkušenost s totalitními režimy, jsou striktní dodržování ústavy a respekt k nezávislosti soudní moci obzvláště důležité. Za pikantní pak pokládám skutečnost, že na ÚS útočí často stejní politici, kteří při jiných příležitostech nikdy nezapomenou varovat před „nebezpečím“ návratu komunistické totality.

I rozhodnutí ÚS mohou být samozřejmě legitimně podrobena veřejné kritice. Z úst těch, kdo porušují ústavu, však zní tato kritika nevěrohodně. Premiérova slova směřovaná k ústavním soudcům navíc zavání účelovou politickou kampaní, jejímž cílem je snížit nejprve autoritu jednotlivých soudců a poté i celého ÚS a otevřít tak cestu k omezení jeho pravomocí. Nejlépe asi po vzoru nové maďarské ústavy, prosazené tamní pravicí, v níž je vyloučen ústavní přezkum zákonů majících dopad do státního rozpočtu. Jelikož je ale takovým zákonem v podstatě každý, je tam nyní ÚS jako překážka „pravé cesty“ v podstatě úspěšně odstraněn. Lze ale v takovém případě ještě hovořit o demokracii, založené na vládě práva?
Kvalita každé instituce pochopitelně souvisí s kvalitou lidí, kteří v ní působí. Soudce ÚS podle Ústavy jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. Je proto namístě připomenout fakt, že současné personální složení ÚS vzniklo v době, kdy měly v Senátu rozhodující převahu pravicové politické strany, a že prezidenty, kteří navrhovali současné ústavní soudce, byli V. Havel a zejména V. Klaus (tento bývalý dlouholetý předseda ODS jmenoval 12 z 15 současných ústavních soudců). Nikdo rozumný tak nemůže tvrdit, že ÚS je nějak personálně spojen s ČSSD.
Otázka rozsahu pravomocí ÚS je oprávněnou součástí politické diskuse. Pro ČSSD je však nepředstavitelné podporovat jakoukoli změnu Ústavy nebo zákona o ÚS, která by pravomoci ÚS chtěla omezit jenom proto, že se jeho některá rozhodnutí nelíbí momentální vládní většině. Zákon nebo jeho ustanovení může nyní ÚS zrušit, jen když se pro vysloví alespoň 9 z celkem 15 soudců, tj. dosáhne-li se alespoň 3/5 většiny hlasů všech jeho členů. Tato hranice, kopírující ústavní většinu v Parlamentu, je dostatečnou zárukou legitimity i stability rozhodování ÚS a ČSSD ani zde nevidí rozumný důvod k nějakým změnám.

Kritika pravice vůči ÚS a jeho rozhodnutím ostatně svědčí o poněkud „výběrovém“ přístupu. Jestliže nyní útočí na ÚS kvůli zrušení změn ve stavebním spoření, na jejichž protiústavnosti se však shodlo 11 z 15 ústavních soudců, tedy více než 2/3 většina, měla by si vzpomenout např. i na zmíněný nález ke zdravotnickým poplatkům, jejichž zrušení ÚS zamítl v poměru 8 ku 7. Bere současná vláda ve svých návrzích na zvyšování poplatků argumenty oněch sedmi soudců, kteří považují poplatky za protiústavní, alespoň zčásti na zřetel? Toho jsem si opravdu nevšiml.