Vládě se s podporou koaličních poslanců podařilo v Poslanecké sněmovně prosadit do dalšího projednávání novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění. Tato tzv. zdravotnická reforma, ušitá ministrem Hegerem podle volebního programu TOP 09, nespočívá jen ve zvýšení poplatku za ústavní péči v nemocnicích, lázních a v dětských léčebnách z 60 na 100 Kč.

Její podstatou je zavedení dvou kategorií úhrad zdravotní péče z veřejného pojištění, tedy v rozdělení péče na „základní variantu“ a „ekonomicky náročnější variantu“. „Ekonomicky náročnější“ má být ta péče, která „nesplňuje požadavek pro účelné a hospodárné vynakládání zdrojů veřejného zdravotního pojištění“. Jak se tato péče odliší od té základní? Podle návrhu tak, že bude takto označena vyhláškou Ministerstva zdravotnictví.

Podle vládního návrhu zákona má tato „reforma“ fungovat tak, že před poskytnutím zdravotní péče má zdravotnické zařízení pojištěnci nabídnout poskytnutí zdravotní péče v základní nebo v „ekonomicky náročnější variantě“, včetně cenového rozdílu. Ceník dražší péče si bude sestavovat každé zdravotnické zařízení samo. Pacient má mít „právo“ vybrat si variantu zdravotní péče a zdravotnické zařízení má do jeho zdravotnické dokumentace zaznamenat, že mu bylo nabídnuto poskytnutí zdravotní péče v obou variantách. Součástí záznamu má být i vyslovení souhlasu pacienta s poskytnutím zdravotní péče v té či oné variantě a se zaplacením částky ve výši rozdílu mezi základní a dražší variantou. Takto vyslovený souhlas má podepsat pacient i ošetřující lékař.

Většina občanů se již jistě nemůžeme dočkat okamžiku, až se tyto návrhy stanou realitou a budou mít „právo“ připlatit si z vlastní kapsy lepší zdravotní péči, přestože si platí zdravotní pojištění. Tedy pokud jim ještě něco zbude po zvýšení DPH, zdvojnásobení poplatků za odpad či po platbách školného nebo odvodu na důchodové připojištění.

Vše to má ale jednu „drobnou“ vadu: při plánování těchto světlých (leč krajně nerovných) zítřků našeho zdravotnictví konstruktéři „reformy“ opět zapomněli na Listinu základní práv a svobod. Ta stanoví, že „občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“. Zhodnocení souladu návrhu zákona s ústavním pořádkem, který je jeho předkladatel povinen v důvodové zprávě provést, odbyla vláda jedinou větou: „Předkládaný návrh zákona je plně v souladu s ústavním pořádkem ČR.“ Tedy ani slovo o citovaném článku Listiny a o mezinárodních smlouvách zavazujících ČR.

Pokud vládní koalice hodlá silou svých 115 hlasů prosadit tento záměr, rozdělující zdravotní péči na tu pro chudé a pro bohaté, nezbude opozici nic jiného, než nechat takový zákon prověřit před Ústavním soudem. Už nyní bych ale doporučoval vládním poslancům začíst se do nálezů tohoto soudu. Např. již před 15 lety Ústavní soud zrušil veškeré zákonné normy i podzákonné předpisy, podle nichž byl stanoven rozsah bezplatné zdravotní péče hrazené z veřejného pojištění až nařízením vlády a vyhláškami ministerstva. V odůvodnění nálezu uvedl: „Definovat zákonné vymezení obsahu a rozsahu podmínek a způsob poskytování práva občana na bezplatnou zdravotní péči je možné jen zákonem. Této povinnosti se nemůže zákonodárce zbavit tím, že zplnomocní orgán moci výkonné k vydání právních norem nižší právní síly než zákon, které by určovaly meze těchto základních práv a svobod.“
V nálezu z roku 2003, jímž Ústavní soud zamítl návrh pravicových poslanců na zrušení ustanovení zákona, které zakazovalo zdravotnickému zařízení přijmout od pojištěnce úhradu za poskytnutí zdravotní péče hrazené z pojištění (toto ustanovení pak bylo ze zákona vypuštěno na návrh Topolánkovy vlády při zavedení regulačních poplatků), soud konstatoval „v souladu s ústavními principy vývojový trend veřejné zdravotní péče ve směru kvalitní, plnohodnotné a účinné péče na základě rovného postavení všech pojištěnců“ a dále uvedl: „Z ústavních i zákonných principů nelze tuto péči dělit na jakousi základní, "levnější", ale méně vhodnou a méně účinnou, a na nadstandardní, "dražší", ale vhodnější a účinnější. Rozdíl mezi standardní a nadstandardní péčí nesmí spočívat v rozdílech ve vhodnosti a účinnosti léčby. Zákon neupravuje, jakou zdravotní péči může lékař, resp. zdravotnické zařízení poskytovat, ale jakou musí v obecném zájmu poskytovat, aby všichni pojištěnci měli stejnou měrou nárok na taková ošetření a léčby, jež odpovídají objektivně zjištěným potřebám a požadavkům náležité úrovně a lékařské etiky. Vývojová orientace zdravotnictví, podložená zákony, je tedy založena nikoli na přesunu "lepších" úkonů zdravotní péče z bezplatné péče do sféry pojištěnci přímo hrazené, ale naopak ve směru zlepšování úkonů poskytovaných bezplatně z veřejného zdravotního pojištění. Toto pojetí odpovídá i mezinárodním konvencím, jako je Úmluva o lidských právech a biomedicíně, i doporučením, např. Doporučení Výboru ministrů členským státům Rady Evropy, jež bylo schváleno 10. 10. 2001. Výbor ministrů přitom zdůraznil, že čl. 3 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně vyžaduje, aby subjekty uzavírající smlouvy o zdravotní péči zajistily rovnou dostupnost ke zdravotní péči patřičné kvality. Ústavní soud dodává, že i čl. 4 této Úmluvy stanoví povinnost, jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví ... provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy.“

Nechme se překvapit, zda si tentokrát alespoň vládní poslanci něco z rozhodnutí Ústavního soudu přečtou, když už to neudělal ministr Heger, ani legislativní rada vlády (existuje ještě vůbec nějaká?) a ani Nečasova vláda samotná. Mohou si tak ušetřit nepříjemné překvapení, pokud Senát takto zpackanou reformu mimo jiné i z ústavních důvodů zamítne či pokud bude opozicí podána příslušná ústavní stížnost.