Sociální demokracie hodnotí navrhovanou smlouvu o „dluhové brzdě“ realisticky. Ano, je nevyvážená přílišným důrazem na restriktivní opatření. Jistě, čekali jsme, že se jasně přihlásí k regulaci finančních trhů a zejména k potřebě prosadit daň z finančních transakcí.

Zdálo se, že pojmenuje jasného viníka finanční krize. Do problémů se přece propadly i státy jako Španělsko, které zadlužené nebylo, ale vykrvácelo na záchraně bank. Takže to byla nedostatečná regulace finančních trhů, co finančním institucím umožnilo, aby si braly celé státy jako rukojmí a přenášely na ně své neúspěchy a selhání. To všechno je pravda. Přesto považujeme za nezbytné novou smlouvu o rozpočtové unii podpořit, protože je to i „brzda nestability“, která ohrožovala existenci nejen eurozóny, ale i samotné Evropské unie.

Ve skutečnosti jde o kompromis. Pod vlivem evropských sociálních demokratů se podařilo do smlouvy prosadit, že hlavním cílem celého balíku opatření je ekonomický růst a růst zaměstnanosti. Ale napřed se musí odrazit hrozba neúměrného zvyšování nákladů státních dluhů, které mohou zbavit ohrožené země jakékoliv smysluplné budoucnosti.
Základní parametry žádoucího vývoje státních financí členských zemí se až tak nemění. V zásadě se stále držíme (lehce přitvrzených) maastrichtských kritérií, která mají také své slabiny, ale jejich dodržování by v současné situaci znamenalo značné zlepšení. Nejsou to tak neschůdné požadavky, za jaké jsou někdy vydávány.
Česká republika procházela fiskální konsolidací ke konci vlády sociální demokracie a podařilo se jí stáhnout rozpočtový schodek prakticky na nulu, aniž by to ohrozilo rekordní tempa růstu. Tento hospodářský růst byl dokonce výrazně rychlejší než v sousedním Německu či Rakousku. Uvedené snižování schodku jsme neplatili ani rostoucí nezaměstnaností. Ekonomika orientovaná na hospodářský růst prostě dává takové příležitosti.
Největší problém maastrichtských kritérií - vtělených do Paktu stability - však spočíval v tom, že byla prakticky nevynutitelná. Zvlášť když se mezi hříšníky objevovaly i velké státy, včetně sousedního Německa. Navíc sankce v podobě pokuty by ještě vyhrocovaly problém, který se měl řešit.

Projednávaná smlouva o rozpočtovém paktu je v podstatě cestou, jak spory o dodržování paktu přenést na národní úroveň, protože dostanou charakter zákona. Potom je jedno, zda je stát velký, nebo malý, to základní se odehraje v jeho parlamentu a problém se bude řešit v zárodku, při sestavování státního rozpočtu. Jen případná kontrola, zda přijatá pravidla obsahují vše, co bylo dohodnuto, je svěřena Evropskému soudnímu dvoru.
Cesta k další integraci Základní smlouvy, jimiž je Evropská unie ustavena, přitom zůstanou nedotčeny. I z časových důvodů se sáhlo po modelu klasické vícestranné mezinárodní smlouvy. Možná by to chtělo víc, ale nic víc tam prostě není. Žádná daňová harmonizace, žádné další předávání pravomocí do „Bruselu“. Nejen pro republiku, ale ani pro její současnou vládu smlouva nepředstavuje žádný skutečný problém. Veškeré její požadavky jsme schopni splnit a bude jen dobré, když je budou důsledně plnit i ostatní.
Smlouva sama není novým prvkem, ale potvrzuje směřování k další integraci, jak je obsaženo ve smlouvě o EU. Zůstává tedy závazek, který jsme na sebe vzali referendem. Evropská unie je vztahem pro časy dobré i zlé. Bitva o budoucnost se odehrává i v symbolické rovině. Paniku na trhu nejlépe utlumí věrohodné odhodlání k nápravě. Na druhou stranu naše váhání, hra na slabý článek, to snadno prodraží. Komu? Všem. I nám. Vyjádření společné vůle má tedy své praktické důsledky pro společnou prosperitu.
Je pravda, že ke smlouvě je možné přistoupit kdykoliv později.
Pokud však máme výhrady a nejsme u jednacího stolu, ztrácíme kontrolu nad budoucím vývojem. Členy EU zůstáváme, všechno platí, ale naše síla bude na základě směřování Nečasova kabinetu menší.
Právě otázka vlivu na budoucí vývoj vedla ostatní státy, mezi nimi našeho severního souseda Polsko, k účasti na smlouvě. Prostě slabší být nechtějí. Vůbec se jim nedivím.

Zdroj: Lidové noviny, 7.2. 2012