Ve stejnou dobu, kdy se začal ve Sněmovně projednávat vládní návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti, vydal Český statistický úřad čerstvá čísla o stavu hospodářství na konci loňského roku, ze kterých by mohl vzniknout mylný dojem, že snad v naší zemi zuří válka. Průmyslová produkce v prosinci meziročně klesla o pěkných 11,5 procenta, přestože v minulosti jsme byli zvyklí na dvouciferný růst. Co horšího, stejným tempem nám klesla i hodnota nových zakázek, což nevěstí nic dobrého ani do budoucna. Potvrzuje to i nová prognóza České národní banky, podle níž nás čeká další rok ve znamení hospodářské recese. Jenže Kalouskův státní rozpočet počítá naopak s růstem, takže očekávané rozpočtové příjmy znovu nebudou naplněny.

Prudký pokles průmyslové výroby a raketový vzestup nezaměstnanosti dobře ilustrují, k jakým výsledkům ČR špatné hospodaření Nečasovy vlády vede. Co se stane se státním dluhem, když ekonomika vytrvale klesá? Zmíněný zákon bývá označován také jako „dluhová brzda“, ale spíše působí dojmem, že si tu někdo plete brzdu s plynem. Snižování daní, neschopnost vybrat aspoň ty, které jsou předepsány, plošné škrty, které omezují veřejné investice, soustavný pokles reálných mezd, nebetyčná korupce a zcela demotivující amnestijní beztrestnost pro největší české tuneláře, to všechno zvyšuje dluh a žene státní finance do neřešitelné situace.

Vládu pravice tu máme od podzimu roku 2006 a rozpočtová odpovědnost je její vůbec nejoblíbenější téma. Když roku 2010 nastoupil kabinet Petra Nečase, dal si „dluhovou brzdu“ do vládního programu, ale vzpomněl si na ní nepochopitelně až teď – na konci svého vládnutí. Mezitím nás totiž zadlužoval jako o závod, zatímco schopnost ekonomiky peníze vydělat klesla k nule. Podtrženo, sečteno: Vlády pravice státní dluh ČR zdvojnásobily, ale HDP nevzrostl od roku 2008 ani o korunu. Pravice chce zabránit zadlužování změnou ústavy, ale předloží ji až po 7 letech svého vládnutí, které se věru přebytkovými rozpočty nevyznačovalo – zdaleka nejlepší roční sekera činila 101 miliard korun…

Když posloucháme, jak to představitelé TOPODS komentují, nestačíme se divit. Prý je to v pořádku. Když hospodářství klesá, dluh roste, to je normální. Kdo tedy srazí ekonomiku do poklesu, má vlastně právo na hromadění dluhů. Zdroje všech potíží vidí TOPODS v chování vlád sociální demokracie, za kterých nám ovšem ekonomika pěkně rostla a veřejný dluh roky stagnoval na 28% HDP. To, že jsme předali státní pokladnu s jedním z nejnižších zadlužení v EU a desítkami miliard korun rezerv, to prý nehraje roli. Měli jsme také škrtat a všechno „rozpočtově odpovědně“ dusit - asi aby ČR ten šestiprocentní růst přešel.

Pokud se letos dodrží plánovaný rozpočtový schodek 100 miliard korun, pak jedině za cenu dalších divokých škrtů a výdajů. Znamená to, že vedle oficiálního dluhu znovu poskočí i skrytý dluh, jak se odsouvají další a další nutné neřešené věci do budoucna. Co je však „rozpočtově odpovědného“ na tom, že se všechna náprava odsouvá na období po volbách, kdy už tu – jak všichni pevně doufáme – Nečasova vláda nebude?

Nečasova vláda chce ale škodit i potom. Podle vládního návrhu zákona o „dluhové brzdě“, který už prošel do druhého čtení, mají být nástupci po Nečasově vládě trestáni za hříchy svých předchůdců. Podíl dluhu, který vlády pravice nasekaly, by měl spustit automaticky plošné sankce, jejichž součástí je snížení objemu mezd pro státní sektor, dále povinnost rozpočtových úspor o 3 procenta HDP a řada dalších opatření, k nimž patří i krácení prostředků např. na zdravotní péči. Výsledkem bude, že ekonomika se propadne ještě hlouběji a rozhoří se i sociální konflikty.

Dluhová brzda v podobě, jak ji navrhla vláda, tedy nedává moc smysl, pokud nemá být jen trikem, jak lidem předhodit nové – čti: budoucí - viníky za tu katastrofu. Přitom by stačilo nevymýšlet trakař a připojit se k „fiskálnímu kompaktu“, který vstoupil od letošního roku v platnost v Evropské unii za účasti 25 členských zemi. Nepodepsaly jej jen Británie a ČR. Uvedená evropská smlouva plní nejen funkci „dluhové brzdy“, ale zahrnuje i prvky koordinace hospodářských politik, snahu o obnovu hospodářského růstu a rychlejší dobudování nezbytných unijních institucí.

Aby nedošlo k omylu: ČSSD si nepřeje, aby ČR prolomila veřejný dluh ve výši maximálního limitu 60 procent HDP. Jsme připraveni hledat věcná a rozumná řešení pro omezení dluhu na úroveň, kterou stanovuje i „fiskální kompakt“. Z vládního návrhu ústavního zákona je však zřejmé, že je nedopracovaný a na mnoha místech jde proti ústavě, třeba tím, když Sněmovně nadřazuje jakousi rozpočtovou radu. Chybí k němu zejména konkrétní prováděcí zákon a jako celek stačil zastarat ještě dříve, než byl předložen. V zadlužování země se totiž stala právě Nečasova vláda rekordmanem a zadlužila nás natolik, že by následující vláda prakticky nemohla už udělat vůbec nic. Rovněž prohlášení Petra Nečase, že už nehodlá zvyšovat žádné daně, ukazuje, že obětí jeho pokusů na lidech mají být nadále veřejné služby a občané s nižšími příjmy.

Má-li u „ústavní pojistky proti zadlužování“ jít jen o to, jak rekordní státní dluh hodit na někoho, kdo přijde po Nečasovi, je to zcela nepřijatelné.