Tonoucí se stébla chytá a ODS marně hledá téma, ve kterém by se mohla spojovat s budoucností této země, a tak zkouší vytáhnout alespoň umolousanou kartu minulosti.

Za záminku si vzala skutečnost, že nový Senát si zvolil novou Radu Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), a pustila se do mobilizace před démony bývalého režimu. Tváří se, že je tou poslední hrází, která nás chrání před nějakou „novou totalitou“.

Čouhá z toho křečovitá snaha přeměnit totalitní minulost ve volební téma. Vlastně proč ne? Jedním z témat příštích parlamentních voleb by skutečně mělo být věcné srovnání současnosti s totalitní minulostí. Lidé po tom volají. Přejí si, abychom se zamysleli nad tím, co se stalo s ideály roku 1989, kdy odmítli arogantní koncentraci moci v rukou několika vyvolených.

Nechtěli žít v zemi, ve které je právo jen pro někoho, a ostatní jsou bez šancí. Měli dost ideologické zaslepenosti, dost voleb, které platí, jen když vyhrají „naši“. Zvedal se jim žaludek nad žvásty o lepší budoucnosti v kulisách zaostávání, neschopnosti a bezradnosti. Dejte šaškům rolničky, volalo se na náměstích na ty, kdo předstírali, že jsou vlastníky jediné pravdy.

Nelze zapřít, co tolik lidí stále ještě pamatuje. Bývalý režim své kroky obhajoval aspoň snahou o sociální jistoty. Tanky v roce 68 bohužel smetly reprezentaci, která to chtěla dělat jinak, efektivněji a – možná doopravdy – bez pošlapávání základních svobod. Nyní máme občanskou svobodu a rovnost před zákonem v ústavě, což je bezesporu historickou vymožeností, ale nesmíme připustit, aby se tyto vymoženosti staly obětí nejrůznějších ústrků a zůstalo jen u slov.

Všichni jsme si rovni, ale někomu za těch dvacet let přistály na kontě desítky miliard korun, aniž by bylo zřejmé, co nového za nimi vzniklo. Víme, co bylo zničeno – například všechny velké strojírenské firmy schopné získávat zakázky na dodávky investičních celků na klíč. Jako by největší kus svobody urvali šej -díři, lichváři, majitelé heren, zastaváren, exekutoři, investoři do ubytoven, které svými horentními nájmy privatizují státní příspěvky na bydlení. Mohou se přetrhnout v řečech o trhu, ale jde hlavně o přesměrování miliard z cinknutých veřejných zakázek. Kdo pase pasáky? Proč je roky nemožné prosadit zákaz anonymních akcií nebo zavedení registračních pokladen? To jsou otázky, které křičí.

Výraz „totalita“ v názvu ÚSTR není vědeckým výstupem historiků, ale zadáním pravicových politiků. Byl stanoven zákonem o ÚSTR. Ústav sám pak pojal svůj úkol tak, že nejde o to zkoumat toto období a hledat v něm poučení, aby se česká historie již nikdy neocitla v podobné slepé uličce. Považoval se za jediného povolaného k tomu, aby zákon o zločinnosti komunismu prostě ilustroval a soustředil pozornost jen hodně daleko dozadu.

O seriózní historická studia často zájem nebyl, přístup historiků ke zdrojům byl omezován, námitky vědců odmítány. Za pět let existence se v ÚSTR vyměnilo pět ředitelů a utratilo 800 miliónů korun.

Předchozí Rada ÚSTR byla zvolená Senátem s pravicovou většinou. Tenkrát nikomu nevadilo, že sociálnědemokratická menšina byla „demokraticky“ totálně přehlasována a nezbylo na ni v Radě ÚSTR jediné místo.

Nově zvolený Senát s levicovou většinou naštěstí nepostupoval podle kopíráku a sestavil Radu ÚSTR i se zastoupením těch, koho navrhovala senátní menšina, například paní Kavalírové z Konfederace politických vězňů, která má velmi blízko k ODS, dále člena strany Zelených či kandidátky blízké TOP 09.

Rozumím tomu, že ODS je zoufalá tváří v tvář vládou dlouhodobě neřešené rekordní nezaměstnanosti a hospodářskému poklesu, které jsou jedinými reálnými výsledky toho, co nabízela jako sebevědomý program modernizačních reforem. Tvrdila, že ví, že má řešení, ale nevěděla, jen rozvrátila, co ještě funguje, a vytvořila podmínky pro bezpříkladné zadlužování země. Také její obrazy české minulosti připomínají spíše kulisy, které mají po vzoru knížete Potěmkina zakrýt pohled na skutečnost, kterou je nevábná současnost. A jak už to tak v Čechách bývá, nejvíce s komunismem 24 let po jeho pádu bojují zejména ti, kdo před rokem 1989 jen drželi ústa a krok.

Archívy, vypovídající o zločinech a povaze totalitní minulosti, je třeba digitalizovat a zpřístupnit veřejnosti. A debatu o kvalitě zkoumání naší moderní historie bychom měli přenechat odborníkům a historikům, oprostit se od hysterie a účelového zjednodušování, protože jinak to s ÚSTR dopadne stejně jako s reformami Nečasovy vlády.

Zdroj: Právo (17.4.2013)