Předseda ČSSD Jiří Paroubek zveřejnil svou představu možného posílení daňové progrese, se kterou se zcela neztotožňuji. V sociální demokracii se o tomto tématu vede vnitřní odborná diskuse, která přirozeně zahrnuje i jiná možná alternativní řešení, než je to, o němž hovořil předseda ČSSD. Myslím si ale především, že na definici počtu pásem, rozsahu pásem a výše jednotlivých sazeb u daně z příjmů je na jaře 2008 ve skutečnosti ještě dostatek času. Šance na změnu či korekci současné daňové politiky ( šité nespravedlivě na míru jen těm nejbohatším) bude ve skutečnosti až po parlamentních volbách v roce 2010.

Dříve , než se vrhneme na bezesporu atraktivní konkrétní daňové propočty, musí si ČSSD ujasnit, jakou chce dělat daňovou politiku a jak ji zasadí do celkové koncepce své hospodářské a rozpočtové vize pro období po roce 2010, pro případ, že vyhraje volby a sestaví vládu.

Jsem přesvědčen, že prioritou naší rozpočtové politiky by v letech 2010 až 2014 mělo být vyrovnání veřejných rozpočtů při udržení solidního tempa hospodářského růstu a současně příprava na přijetí společné evropské měny. Tomuto cíli by pak měla napomoci i konkrétní daňová politika.

Pokud chceme vyrovnat veřejné rozpočty, musíme skoncovat s neproduktivním a rozpočtově riskantním daňovým populismem, který předváděla a předvádí ODS. Snížení rozpočtového schodku musí na pár let dostat jednoznačnou přednost před snižováním celkového daňového zatížení. Cesta k posílení konkurenceschopnosti naší ekonomiky vede jinudy než přes fiskálně vyčerpávající spirálu mezinárodní daňové soutěže. Dlouhodobý úspěch zaručí naší zemi pouze efektivnější investice do vzdělání, podpora vědy a výzkumu, snížení administrativní zátěže, pružný pracovní trh a sociální stabilita. V porovnání s těmito klíčovými prioritami není sazba daně z příjmu fyzických osob zase tak dramaticky důležitá.

Nelze ji ale pominout při úvahách o spravedlnosti, sociální soudržnosti a motivaci lidí k vlastní ekonomické aktivitě.

Je jasné, že změny v dani z příjmů, jež prosadila Topolánkova vláda zrychlí sociální diferenciaci v české společnosti. Jak rychlý bude tento pohyb, v němž se od středních vrstev velmi viditelně oddělí vrstva těch „superbohatých“ velkoryse osvobozených od břemena daňové solidarity, ukážou až analýzy situace jednotlivých sociálních skupin na konci tohoto volebního období.

Je také zřejmé, že jedna sazba daně ze „super hrubé“ mzdy je podvod, který umožňuje vládě tvrdit, že faktické 23 procentní zdanění příjmů jednotlivce je formálně 15 procent.

Stále více lidí také chápe, že celou Topolánkovu daňovou rošádu zaplatí střední a nižší příjmové skupiny prostřednictvím dramaticky zvýšených nepřímých daní. To vše přispívá k tomu, že je vládní daňová reforma vnímána jako nespravedlivá. Velká část občanů je navíc (navzdory intenzivní masáži některých médií) trvale ztotožněna s principem, že bohatší mají platit vyšší daně ( i prostřednictvím vyšších sazeb).

To vše představuje pro ČSSD dostatečně silnou výzvu k tomu, aby představila vlastní reformu daně z příjmu. Uvnitř ČSSD je dnes už poměrně široká shoda na tom, že by mělo dojít k demontáži stávajícího systému zdaňování „super hrubé“ mzdy a také na tom, že by měla být posílena daňová solidarita vyšších příjmových kategorií obyvatel s těmi ostatními. Hovoříme o posílení daňové progrese.

Je ale velmi důležité, aby se rozumná idea posílení daňové progrese nestala strašákem, jehož prostřednictvím bude sociální demokracie zbytečně a nespravedlivě diskreditována u ekonomicky aktivních středně příjmových skupin obyvatel. ČSSD bude nepochybně podsouváno, že útočí na úspěšné příslušníky středních vrstev, že je chce demotivovat vyšším zdaněním. A to je nesmysl. Protože naším cílem není a nebude zvýšení daně z příjmů pro nízko a středně příjmové skupiny.

Uvažované zvýšení daňové progrese bychom podle mého názoru neměli v žádném případě cílit na ty, kdo vydělávají ( sami, či s partnerem v domácnosti) méně než pětinásobek průměrné mzdy.

Ke zvýšení daňové progrese u nejvyšších příjmových kategorií může vést několik cest. Chci zmínit dvě , které si lze představit poměrně jednoduše. První cestou je návrat ke zdanění hrubé mzdy v rámci několika (2 až 5) pásem a sazeb daně z příjmu s tím, že pro 90- 95 % obyvatel budou sazby nově nastaveny tak, aby nebyly vyšší než současná sazba 23%.

Druhou možností je cesta, kterou se zčásti vydala slovenská strana SMER- sociální demokracie. Ta po volbách zachovala jednu sazbu daně z příjmů fyzických osob, omezila však účinek slev na dani pro nejvyšší příjmové kategorie.

Myslím, že v probíhající diskusi uvnitř naší nejsilnější opoziční strany by měly být zváženy minimálně obě tyto varianty.