Milé čtenářky, vážení čtenáři, na základě řady příspěvků do diskuse k některým mým starším příspěvkům do blogu bych se rád věnoval o něco podrobněji tzv. reformě veřejných rozpočtů. Tomáš Sedláček ve svém blogu soudí, že už toho bylo o reformách napsáno dost a dost (má pravdu) a že z toho jde občas hlava kolem (i tady souhlasím). Jinak to ale být nemůže. Alespoň pokud prosazujete ekonomické a sociální změny ve státě s demokratickým režimem. Navržených změn je celá řada, některé jsou tak kontroverzní, že budou vyvolávat diskusi ještě řadu měsíců a možná i let. Topolánkova vláda po delší době přece jen zpracovala svůj domácí úkol na téma reformy a následující text je kritickým průvodcem navrženými změnami.

Pokud bude v tomto komentáři řeč o našich veřejných rozpočtech, je v každém případě dobré začít čísly. A omlouvám se, pokud bude různých číselných údajů více než obvykle, ale pro přesnou argumentaci jsou opravdu hodně důležitá. Jaká je tedy reálná rozpočtová situace?

Česká republika v roce 2006 splnila už třetí rok po sobě cíle v oblasti deficitu veřejných rozpočtů, tak jak o nich hovoří Konvergenční program. Často se setkávám s tím, že i řada ekonomických komentátorů (o některých politicích nemluvě) nerozlišuje mezi Konvergenčním programem a maastrichtskými kriterii pro přijetí společné měny euro. Zmiňovaný Konvergenční program ( zasvěceným známý též pod zkratkou Kopr) je v zásadě individuální plán snižování deficitu veřejných rozpočtů , kterým se řídí Česká republika jako země, jejíž deficit překračuje 3% HDP. Tento plán naše země poprvé předložila v souladu s Paktem stability a růstu v roce 2003 a je pravidelně hodnocen a sledován na úrovni Evropské komise a rady ministrů financí EU. Podobné plány mají i další členské země EU. A znovu pár čísel, tentokrát o tom, jak vypadalo plnění našeho Konvergenčního programu v praxi. Saldo veřejných rozpočtů bylo před vstupem do EU v roce 2002 -6,8% HDP, v roce vstupu 2003 -6,6% HDP. Plán snižování v Kopr 2004: -5,2%, skutečnost -2,9% HDP, v Kopr 2005: -4,7%, skutečnost -3,6%, v Kopr 2006 -3,6%, skutečnost -2,9% ( jedná se o aktuální odhad ČSÚ z jara 2007, k němuž zatím Eurostat neměl výhrady). Česká republika měla v roce 2006 nižší schodek veřejných rozpočtů než Slovensko (-3,4 %), Polsko (-3,9%), Portugalsko (-3,9), Itálie (-4,4), o Maďarsku (-9,2% ) nemluvě.

V uplynulých třech letech rovněž v zásadě stagnoval podíl našeho celkového veřejného dluhu na HDP a v roce 2006 podíl dluhu na HDP mírně poklesl na 30,37% HDP. Průměrná zadluženost v zemích EU 27 je přitom v současné době cca 61,7 % HDP, ve 13 zemích eurozóny se průměrný veřejný dluh pohybuje na úrovni 69% HDP. Pro lepší srovnání ještě uvádím naše nejbližší sousedy: Veřejný dluh Slovenska byl v roce 2006 30,7% HDP, Polska 47 % , Maďarska 66% , Rakouska 62% a Německa 67% (lépe než my je na tom s celkovou zadlužeností například Slovinsko s 27,8% HDP a také všechny tři pobaltské státy). Náš celkový veřejný dluh je v udržitelné situaci, koneckonců mezinárodní agentura Fitch nedávno stvrdila stávající rating České republiky, s konstatováním stabilního výhledu.

Pokud by na jaře 2006 nebyly přijaty (hlasy všech tehdejších parlamentních stran) na základě populistických návrhů poslanců a senátorů z KDU ČSL a ODS (Severa, Julínek, Páralová) návrhy na meziroční zvýšení mandatorních výdajů v rozsahu 0,7 % HDP, Česká republika by s vysokou pravděpodobností splnila konvergenční program i v roce 2007, kdy byl cíl původně stanoven na 3,3% HDP. Více k uvedené parlamentní „rozpočtové nehodě“ najdete v tomto blogu v komentáři Velký úklid aneb pachatelé se vrací na místo činu.


Nových 0,7 % HDP sociálních výdajů je vážný rozpočtový problém, ale není to důvod k rozpočtové hysterii, kterou nyní téměř operetně předvádí současná vláda ( spolu se ztrátou paměti, neboť Nečas i Kalousek o tom, jak tyto dodatečné výdaje vznikaly, ví nejednu intimní podrobnost a jejich hlasovací tlačítka ve Sněmovně by mohla vyprávět). Problém je řešitelný. Při očekávaném pětiprocentním růstu naší ekonomiky v příštím období lze tento nárůst výdajů absorbovat do tří let. Důležitou podmínkou ovšem je, aby vláda prováděla střízlivou a v zásadě úspornou daňovou a rozpočtovou politiku, zejména pokud jde o pořizování nových mandatorních výdajů ale i o další snižování daní.

Topolánkova vláda přichází se změnami, o kterých říká, že sníží daně a zastaví zadlužování. Podívejme se proto, zda navržené změny ve skutečnosti těchto cílů dosahují. Nastane snížení daňové zátěže? Ano, ale v zásadě jen pro podniky a fyzické osoby s příjmy nad osmdesát tisíc korun měsíčně. Lidé s příjmy nad osmdesát tisíc měsíčně jsou vlastně těmi hlavními výherci ve vládní „reformní“ loterii. Současně jim totiž budou limitovány (takzvaně „zastropovány“) odvody na zdravotní a sociální pojištění. Nezbývá než gratulovat, protože na další se už toho tolik nedostalo. U ostatních občanů dojde pouze ke změně formy zdaňování, místo daně z příjmu zaplatí vyšší daň z přidané hodnoty. Do roku 2010 vláda vybere díky vyšší DPH 80 miliard korun, ale na dani z příjmů občanům uleví jen 68 miliard. V roce 2010 tak klesne složená daňová kvóta ze současných 34 procent na cca 33 procent a to pouze díky poklesu daně z příjmů právnických osob. Vláda obětuje až 27 miliard příjmů veřejných rozpočtů v roce 2010 na vrub snížení efektivní sazby u daně z příjmů právnických osob, které není ovšem nijak ekonomicky naléhavé. Naše efektivní sazba zdanění firem je dnes totiž už výrazně jinde, než byla v roce 2004, kdy začalo její rychlejší snižování. Je nyní konkurenceschopná a stejná jako na Slovensku, tj cca 17 procent (Slovensko má nižší nominální sazbu než my, ale širší daňový základ). Okolní země další snížení této daně, jež by nás ohrožovalo, nepřipravují.

Na místě je otázka, proč vláda před snížením firemního zdanění raději neupřednostní fiskální stabilizaci. Ušetřila by si tak navíc řadu zcela kontraproduktivních a diskutabilních škrtů. Zdaleka ne všechny škrty, ale získala by cenný rozpočtový manévrovací prostor. Řešením by podle mého názoru bylo dát do roku 2010 jednoznačnou prioritu pouze snižování deficitu a další snižování daní z příjmu by mělo být odloženo do doby, než se schodek stabilizuje kolem 2% HDP.

Tím se dostávám ke druhému deklarovanému cíli vládních změn, tj. zastavení zadlužování. To je akceptovaný a správný cíl fiskální politiky, ale realita vládních návrhů je bohužel jiná. Podle údajů ministerstva financí bychom měli bez vládních opatření ( tzv. autonomní vývoj) v roce 2010 deficit státního rozpočtu ve výši 98 miliard korun, s vládními reformami to bude „skvělých“ 69 miliard. Tohoto čísla ovšem vláda dosahuje evidentním a dosti jednoduchým účetním trikem. Vládní materiál počítá pro rok 2010 s dosud nikde nespecifikovanými úspornými opatřeními ( tedy nad rámec všech dosud navržených změn zákonů) ve výši 16,8 miliardy korun. Pokud k nim vláda nepřistoupí, což je ve volebním roce skoro jisté, bude nominální deficit státního rozpočtu v roce 2010 84 miliard korun, tedy téměř stejný jako v letech 2006 a 2007.

To je dobré si zapamatovat. Po údajné reformě budeme mít s vysokou mírou jistoty stejný nominální schodek státního rozpočtu jako před ní. Pokud bude vláda opravdu obcím kompenzovat dopady snížení daně z příjmů právnických osob prostřednictvím novely RUD, tak jak to slíbil ministr financí, bude schodek ještě vyšší, cca 89 až 91 miliard.


Vládní úsporné balíčky nemají jednotící prvek, který by jim dával národohospodářskou logiku. Škrty a vyššími daněmi notně vystrašené domácnosti důchodců ( na ty dopadnou při plánovaných nízkých valorizacích zejména daňové změny velmi tvrdě) a zaměstnanců veřejného sektoru můžou omezit část své spotřeby a tím zpomalit růst naší ekonomiky. Do první poloviny roku 2008 vláda koncentruje výrazné zvyšování nepřímých daní (DPH, spotřební daně, ekologické daně), což nepochybně zvýší inflaci v tomto roce na 3,5 až 4 procenta. Takový vývoj znamená riziko růstu úrokových sazeb a zdražení hypoték.


Pokud se potvrdí informace o tom, že se vláda chystá šetřit ve mzdách učitelů a výdajích na vědu a výzkum, bude to v rozporu se strategickým zájmem České republiky na posílení a udržení dlouhodobé konkurenceschopnosti. V letech 2005-2006 rostly reálné mzdy učitelů vždy o 6%, v roce 2008 hrozí naopak reálný pokles o 2%. Podobně dopadne platově i dalších 450 tisíc zaměstnanců veřejného sektoru. Od roku 2001 přitom mzdy ve veřejném sektoru každoročně i po odečtení inflace rostly.

Velký chaos doprovází záměry vlády na snižování počtu zaměstnanců placených ze státního rozpočtu. Vláda nejprve avizovala odvážné snížení o 40 tisíc a z ministerstva financí „unikly“ dokonce příslušné tabulky s rozpisem po jednotlivých ministerstvech. Nakonec je vše jinak. Během tří let vláda sníží počet míst o 9 tisíc. Vlády vedené ČSSD v rámci úspor snižovaly mnohem výrazněji, v letech 2004-2006 poklesl počet státních zaměstnanců o více než 16 tisíc.

Sociální dávky vláda snižuje bez pozitivního efektu na trh práce a především plošně, zejména rodinám s dětmi. Argument ministra Nečase o boji s černými pasažéry vyznívá jen jako levný marketingový trik. Když koalice ruší přídavky na děti pro pracující nižší střední vrstvy ( rodiny s příjmem mezi dvoj až čtyřnásobkem životního minima, asi 20 procent z celkového množství rodin, které dnes mají na dětské přídavky nárok), může poctivě tvrdit, že právě tohle jsou oni černí pasažéři, kteří mají reformy spravedlivě zaplatit? Na nemocenské chce vláda ušetřit 9 miliard tím, že sníží nemocenské dávky nejvíce lidem s průměrným a nadprůměrným platem. To ale také přece nejsou žádní černí pasažéři. Tuhle logiku škrtů, zaměřenou proti středním vrstvám, které tvrdě pracují a nejsou žádnými příživníky, nechápe myslím vůbec nikdo.

Vláda se podle mého názoru nedokázala rozhodnout, zda dát přednost rozpočtové stabilizaci a pokračování snižování deficitu, či předvolebním populistickým daňovým slibům (ODS zkrátka před volbami slíbila snížení daní, které si naše země nikdy nebude moci dovolit a teď to v celé nahotě vyplývá na povrch, také z tohoto důvodu musel Topolánek vyměnit ministra financí). Výsledný vládní kompromis je proto plný protichůdných tendencí a drží pohromadě jen díky časté aplikaci přístupu „ chytrá horákyně“ (typickým příkladem je světový unikát zdaňování tzv. superhrubé mzdy).

Korekce sociální a hospodářské politiky jsou čas od času nutné. V době vlád vedených ČSSD se jich dělala celá řada, často velmi pragmaticky (např. rozhodnutí o privatizaci bank). Bez těchto korekcí bychom nedosáhli rekordního růstu při nízké inflaci, poklesu nezaměstnanosti, poměrně radikálního snížení přímých daní a nikdy bychom nesplnili ani rozpočtová kriteria konvergenčního programu, tak jak se to povedlo v letech 2004-2006. Jistě se dá najít shoda na tom, že je potřeba odbourat rozpočtové důsledky poslanecké nekázně z jara 2006 a vrátit se na původní trajektorii snižování deficitů. Vláda ale takovou širší shodu vůbec nehledá. Svědčí o tom i fakt, že chce své návrhy předložit v jednom balíku a brání se pozměňujícím návrhům. Před tím, než vláda veřejnosti představila finální podobu reforem, nejednala ani s odbory, ani s opozicí. Místo trpělivé diskuse přichází s experimentem, o němž jsem přesvědčen, že přes všechny líbivé proklamace nepovede ke slibovaným cílům.