Při svých příležitostných úvahách o nové výstavbě a památkové péči v Praze jsem se dosud nevěnoval důležitému tématu veřejného prostoru. Nebudu se v tuto chvíli tímto tématem zabývat ve formě náročnějších obecných úvah o tom, kdo a co tento prostor vytváří a jak by to mělo ideálně vypadat, protože si myslím, že bude užitečnější vyjádřit názor na konkrétní pražské veřejné prostory.


I když bylo za posledních dvacet let opraveno mnoho historických i moderních soukromých domů a veřejných budov a kvalita veřejného prostranství se obecně zlepšila, mnohé důležité veřejné prostory centrální Prahy na svou revitalizaci teprve (a již dlouho) čekají. Návrhy jejich proměn jsou zatím ve fázi projektů či jen úvah. Představují aktuální a otevřená témata. Nad podobou a budoucností takových míst jako je Václavské, Karlovo či Malostranské náměstí bych se proto rád občas na svém blogu zamýšlel. Václavské náměstí se jako první v pořadí přímo nabízí.

O významu tohoto náměstí nezamýšlím psát esej, chci se však podělit o některé své názory na jeho dnešní stav a možnosti zlepšení. Václavské náměstí je klíčové místo mnoha událostí českých dějin a velmi cenný doklad velkorysého urbanistického citu Karla IV. A po celé 20. století také (a možná především) symbol moderního velkoměstského života pražské metropole. Srdce města s funkcionalistickými paláci, biografy, pasážemi, kavárnami, ale i velmi živým rytmem dopravy a množstvím lidí.

Funkci živého středu města si náměstí s okolními pasážemi zachovalo dokonce i za totality, kdy hodně míst v centru charakterizovaly zatažené rolety. Za normalizace ale odtud byly vykázány tramvaje a prostředek náměstí ucpala fádní záhonová úprava, takže zde skoro není místo pro lidi. Byla to chyba. Tramvaje v pražském centru nejsou jen prostředkem rychlého přesunu, přivážejí lidi a jejich energii do míst, kudy jezdí. Zkušenost ukazuje, že vyloučení tramvají má špatný vliv. Kdysi živá Hybernská ulice je bez tramvají dnes jako po vymření, podobně na tom byla i Myslíkova, s nedávným návratem tramvají ale ožila. Václavské náměstí toto zmrazení veřejného prostoru přežilo přeci jen lépe. Koncentrovaly se tu zbytky metropolitního života. Za posledních dvacet let se jistě hodně změnilo k lepšímu, byly opraveny domy a pasáže, ale ve středu města vzniklo také mnoho jiných příležitostí pro zábavu a společenský život. Pražané cítí, že Václavák ztratil svou výlučnost a hodně pokleslo na společenském významu. Lpí na něm pachuť lacinosti. Myslím, že je to důsledek nedobře vyřešeného veřejného prostoru, který jsme zdědili a nebyli schopni jej změnit a zlepšit. Je načase to udělat. Výsledek úspěšné veřejné soutěže na jeho revitalizaci z roku 2005, který se chystá k realizaci, mě přesvědčil, že je to nadějné.

Návrh týmu architektů Cigler-Marani, kteří soutěž vyhráli, pracují se dvěma variantními návrhy, kdy v jednom na náměstí tramvaj vracejí a v druhém s ní nepočítají. Zároveň návrh rozšiřuje chodníky a přidává další stromořadí. V něčem mi připomíná krásné fotografie z konce 19. století, kdy zde bylo několik stromořadí, ale žádné záhony. Život se neodehrával jenom na chodnících, ale po celé ploše náměstí. Vlídný a zároveň monumentální návrh se poučil z historie a vybral z ní to dobré. Rozumně a nedogmaticky. Za socialismu padlo rozhodnutí: Žádné tramvaje, záhonová úprava uprostřed. Plánovači si tehdy mysleli, že tím vytvoří příjemný pobytový prostor. Tento záměr nevyšel. Dnes, když chceme rehabilitovat nějaký veřejný prostor, často uvažujeme podobně mechanicky. Obvykle je základní nápad takový, že se z něj úplně vyženou auta a vytvoří se pěší zóna, do které se pak nastrkají různé artefakty. Takový přístup nestačí. Snadno vede ke zmrtvení daného místa a způsobí dopravní komplikace v okolí.

Pokud se projekt realizuje bez byrokratických kompromisů, přinese Václavskému náměstí novou energii. Více života, metropolitního espritu. Snad bude mít konečně Praha opět svůj bulvár. Jinde jej asi nevytvoříme. Věřím v pozitivní vliv nově pojatého veřejného prostoru na přilehlé obchody a pasáže a celé centrum. Možná zde časem vzniknou i nové skvělé domy, každá doba zde chce mít svoje zastoupení. To je zcela legitimní. Ta dnešní to však má obzvláště obtížné, jako o tom svědčí hojně medializovaný spor o zachování domu na rohu Opletalovy ulice, anebo o novou stavbu na jeho místě. Tento spor se dnes dostal do nové fáze. Uměleckohistorická společnost nedávno podala návrh na prohlášení domu za kulturní památku a ministerstvo kultury zahájilo správní řízení. Jeho výsledek může být dvojí. Buď bude dům prohlášen za památku a bude pak snad i opraven, aby jeho kvality, které mnohým nejsou zřejmé, více vynikly. Nebo prohlášen nebude, a pak je zde šance pro novou stavbu, která snad bude lepší, než návrh, který jsem viděl a o kterém jsem již na svém blogu psal. Na současný dům vyhraněný názor nemám, jeho hodnota pro mě není evidentní, ale vnímám, že někteří odborníci jej oceňují. Proto je dobře, když tyto vleklé spory rozhodne nejvyšší arbitr, ministerstvo kultury jako nezpochybnitelná autorita.

Přesto si musím v souvislosti s děním okolo tohoto domu klást několik znepokojivých otázek: Kde byla Uměleckohistorická společnost před dvěma, třemi, pěti lety? Proč nepodala návrh dříve? Byly hodnoty domu notoricky známé, anebo byly objeveny, až ve chvíli, kdy se objevil návrh nové stavby? Kde byli pracovníci památkové péče, kteří mají za úkol prohlašovat domy za památky? Chápu, že Praha je nesmírně památkově bohatá a že může docházet k novým objevům někde v zastrčené uličce, ale přehlížet tolik let dům na Václavském náměstí, nad tím zůstává můj rozum stát. Je to nedůvěryhodné.

Ať tak či tak, do Václavského náměstí se vrací energie, chuť investovat, tvořit. Prostor má šanci stát se lepším.

Karlovo náměstí na tom tak dobře není. O tomto tématu napíšu někdy příště.