V následujícím článku píšeme o strachu, protože se domníváme, že z něho pramení většina nedorozumění a nepříjemných situací, které ovlivňují učitelské povolání a žákovo učení.

Ráno dítě přemýšlí: Jak to dneska udělám, abych nemusel jít do školy, píšeme test z přírodovědy a navíc jsem včera nenapsal domácí úkol z češtiny. - “Mami, mě bolí bříško!”

Proč se dětem nechce do školy? Jaké k tomu mají důvody? - “Nechci jít do školy, protože budu zkoušený nebo budeme psát test; nebudu něco vědět a dostanu špatnou známku; přibyde mi puntík nebo poznámka. Bojím se, že paní učitelka bude křičet a všichni se mi budou smát. Mamka s taťkou se pak budou zlobit a já nebudu moct jít ven nebo nebudu moct hrát Minecraft; ...” Jde tedy o strach dítěte? Strach z chyby, neúspěchu, nepříjemné reakce okolí?

Školní realita
● ve sborovně prvního stupně u stolu: “To jsem mu to dneska nandala, dostal 3 pětky během jedné hodiny! To jsem zvědavá, co s tím udělá. Tak se snad už konečně začne učit.”

● během vyučování: “Co jsem ti řekla!” “Co si to dovoluješ!” “To snad nemyslíte vážně!” “To vás doma nenaučili poslouchat?!”

● situace druháčka v polovině září:
- poznámka v notýsku: “Dobrý den, Pepík neustále něco nemá, zapomíná. Byla bych ráda, kdyby začal plnit školní povinnosti se vším všudy. Pokud se situace nezmění, udělím mu napomenutí třídního učitele.”
- zároveň zápis v žákovské knížce: “Nedonesený domácí úkol - 5”
- při návštěvě rodiče Pepíka ve škole, učitelka říká: “Pepík je jediný, který pořád zapomíná. To já mu jen tak vyhrožuju. Potřebuju ho donutit, aby byl jako všichni ostatní.”

Z pohledu pedagogické psychologie patří k nejdůležitějším podmínkám pro učení pozitivní bezpečné prostředí, které má učitel svým přístupem vytvářet a podporovat. Pokud dítě ve škole zažívá podobné nepříjemné situace, které v něm strach vyvolávají, jsou tyto podmínky pro jeho učení zajištěny? No, nejsou. Když učitelé používají mocenský přístup k žákům, hledají jejich chyby, křičí, vyhrožují, přikazují, moralizují apod., nemohou pak podporovat rozvoj pozitivního bezpečného prostředí.

Co vede učitele k tomuto jednání? Jako každý, i učitel chce být ve své práci úspěšný, tedy dobrý. Definice dobrého učitele však neexistuje, a proto si do ní každý doplňuje své vlastní proměnné. Někdo chce prezentovat svou práci před veřejností, před vedením školy nebo před rodiči. Pro jiného je úspěch to, že jsou děti “v lati”, plní si své povinnosti a dodržují pokyny učitele hned napoprvé. Pro dalšího to může znamenat, že se děti do školy těší a mají chuť se učit. Může to ale také být obecné povědomí o učiteli, že je přísný a naučí. Měřítkem úspěšnosti v učitelském povolání pak tedy mohou být relativně měřitelné výstupy, jako jsou dobré známky žáků, úspěšnost při celoplošném testování, úspěšnost v přijímacích zkouškách či umístění na školních olympiádách, ale také výstupy neměřitelné (například chuť žáků se učit). V případě, že žáci nesplňují učitelovu představu o úspěšnosti, učitel se pak může obávat, že pozici úspěšného učitele nezíská, nebo o ni přijde. Tyto své obavy a strach učitelé vyjadřují například tímto způsobem: “Co když přijde inspekce!?”, “Co řeknou rodiče? Půjdou si na mě stěžovat.”, “Co řeknou na druhém stupni, až je předám?”

Velmi často má učitel zároveň pocit, že ho v jeho práci tlačí čas. Přeci to musí všechno stihnout: “Rodiče zaplatili pracovní sešity, tak musíme vyplnit všechna cvičení.”, “Nemůžu s dětmi dělat zajímavé projekty, protože musím odučit to, co je v osnovách.” nebo “Na emoce není ve škole čas, protože bych nestihl probrat všechnu látku.” Co to ale znamená stihnout odučit nebo probrat látku? Odvykládat, přimět dítě, aby se to doma naučilo, otestovat, oznámkovat? Jaká je v tomto případě úloha školy? Zadávat práci, kontrolovat a testovat?

Školní realita
● rozhovor rodiče a dítěte: “Co jste dělali dneska na angličtině?” - “Nejdřív zkoušela, pak jsme dostali pracovní list, a co jsme nestihli, máme udělat doma a naučit se to na příště, budeme psát test.”
● průběh hodiny: test/zkoušení/opakování - výklad učitele a psaní zápisu - co jsme nestihli, doděláte doma

Snaha být dobrým učitelem, který všechno stihne, ho nutí, aby nutil žáky se učit, čímž přebírá veškerou zodpovědnost za jejich učení na sebe. Z toho vyplývá potřeba mít vše pod kontrolou, žákům jejich učení organizovat a řídit. To pro učitele může být velmi vyčerpávající, protože není v jeho silách, aby každý žák splnil jeho nároky a vše se naučil. Tím učitel sám sebe dostává do stresových situací, ve kterých na žáky křičí, vyhrožuje jim, ponižuje a ironicky se o nich vyjadřuje (“To se teda pěkně připravuješ na přijímačky. Pokračuj. Na tebe tam zrovna čekají.”)

Když se pak smísí dohromady potřeba úspěšnosti, strach z toho, zda se všechno stihne a donucovací prostředky, aby se žák učil, vznikne pěkný “galimatyáš”. Motivuje to učitele a žáky ke společnému vytváření bezpečného prostředí? Naopak tento “školní koktejl” vytváří tlak na žáka, který mu může způsobit stres a vyvolat strach. Čí je to ale strach? Dítěte? Rodičů? Učitelů? Vedení školy?…. Vnímáme to jako pomyslnou zacyklenou štafetu bez začátku a konce, ve které se předává strach. Kdyby ale učitelé přestali mít strach, zacyklená štafeta by se přerušila a otevřel by se tak prostor pro vytváření pozitivního a bezpečného prostředí pro učení.

Na závěr k tomuto zamyšlení o strachu nás oslovil citát od Doreen Virtue: “Zbavte se potřeby zalíbit se všem. Záleží pouze na tom, být šťastný sám se sebou. Názory druhých lidí s vámi totiž vůbec nesouvisí. Oni vás totiž hodnotí podle sebe, ne podle toho jací opravdu jste.”

Poznámka pod čarou:
! Všechny příklady výroků jsou ze současné praxe. Nejsou smyšlené. Bohužel...

Mgr. Martina Hezká
Mgr. Helena Zitková, Ph.D.