Ve Strategii vzdělávací politiky České republiky do roku 2030 je uvedeno, že „čeští žáci nemají ke škole dobrý vztah a ze všech zemí OECD do ní chodí nejméně rádi“. Současní studenti učitelství se v následujícím textu zamýšlejí nad možnými důvody tohoto stavu. Jejich vzpomínky na léta strávená na základní škole nejsou zas tak dávné, aby se nemohly týkat i nynějších žáků.

Čeští žáci prý nemají dobrý vztah ke škole. Myslíme si, že jedním z důvodů může být přístup a způsob komunikace, se kterým se setkávají ze strany některých učitelů. V tomto článku se chceme podělit o naše zkušenosti s nepříjemnými situacemi, které náš vztah ke škole narušovaly. Doplnili jsme je typickými výroky některých učitelů, které jsme na základní škole slýchávali, a tak nějak tušíme, že dnešní školáci je pravděpodobně od některých učitelů slýchají také.

Tak a dost! Vezměte si všichni papíry

Nejprve se chceme zmínit o nečekaném zkoušení a neohlášených testech. Pamatujeme si, jaký stres to pro nás byl: od rána do odpoledne ve škole, pak honem domů a učit se. Často bylo v našich silách naučit se pouze na ohlášený test a očekávané zkoušení. Pokud přišlo nějaké nečekané zkoušení nebo test, tak jsme se cítili ztraceně, až skoro bezmocně. Navíc jsme nikdy nevěděli, na základě čeho se učitel pro nečekaný test či zkoušení rozhodne. Důvody bývaly různé. Ta velmi nepříjemná věta “Tak si všichni vezměte papíry” se objevila například v situaci, kdy se učitel rozzlobil, že vyvolaný žák nic neví. Někdy se také stávalo, že celá třída psala test, když někdo v hodině vyrušoval. Rada od učitele, že si to s dotyčným, nebo s dotyčnými, kvůli kterým píšeme test za trest, máme vyřídit po hodině, pomohla vždy jedině ke zhoršení klimatu ve třídě. Občas se „přepadovky“ psaly prostě proto, že učitel tolikrát odložil slibovanou písemku, až na ni zapomněl. Když zjistil, že nemá dost známek, psali jsme nečekaný test. Většinou tyto situace končily nejen zhoršeným prospěchem, ale hlavně pocitem úzkosti, sníženým sebevědomím a nechutí cokoliv dalšího na předmět dělat. Jako studenti vysoké školy se s žádnými “přepadovkami” nesetkáváme a vnímáme to jako velkou úlevu.

Zvoní pro učitele, ne pro vás

Dalším znepříjemněním vzdělávání ve škole pro nás bylo nedodržování našeho práva na přestávku. Nic nám neutkvělo v paměti tolik, jako věta „Zvoní pro učitele, ne pro žáky.“. Tato věta často ve třídě zazněla, když jsme se během výkladu začali balit, protože již zazvonilo na konec hodiny. I když chápeme, že pro učitele, který chtěl dokončit svůj výklad, to mohlo být nepříjemné, pro nás žáky to mělo rovněž své dopady. V hlavách nám v těchto situacích běžely například otázky: Jak máme stihnout dojít na druhou stranu školy, kde máme další hodinu?, Stihneme si dát svačinu? nebo Stihneme si vůbec dojít na záchod, když během hodiny nikam nesmíme? Myslíme si, že věta “Zvoní pro učitele, a ne pro žáky.” by měla navždy vymizet ze školních tříd, protože působí pouze jako spouštěč nervozity, naštvání a frustrace. I žák má potřebu si odpočinout, dojít si na záchod nebo se v klidu najíst. Pokud si nemůže tyto základní potřeby naplnit, nemůže se kvalitně učit.

A kdo bude první, tak…

Ve školách jsme zažili mnoho soutěží, a to nejen v tělocviku, kde bylo nejvíce ponižující vybírání do družstev na vybíjenou či jiné týmové hry. I v dalších předmětech jsme byli vlastně nuceni soutěžit, protože jinou možnost jsme nedostali. Častý byl matematický nebo anglický král, ale také různé soutěže v týmech či skupinách, které byly převážně zaměřené na rychlost odpovědí. Také jsme někdy byli hodnoceni za nejhezčí obrázky, přičemž estetickou hodnotu určoval subjektivně buď sám učitel nebo i spolužáci. Nebudeme zastírat, že některé soutěže nás bavily, a dokonce z nich pro nás plynuly třeba i nějaké výhody například v podobě malých jedniček. Co je ale důležité - bavilo nás soutěžit jen v tom, v čem jsme byli dobří. Pokud nám naopak něco nešlo, soutěže přinášely jen pocit ponížení, neschopnosti a neúspěchu.

Na místo podporující atmosféry, kde je chyba vnímána jako přirozená součást procesu učení, soutěže vytváří stresové prostředí, kde je chyba špatně. Nemůžeme se pak divit, že za takových okolností se žáci budou snažit své chyby skrývat a maskovat, neboť jejich cílem nebude se zlepšit, nýbrž neprohrát a umístit se lépe než ostatní. Celkové klima třídy a vzájemné vztahy mezi žáky mohou být soutěžením poškozeny a deformovány, neboť v každé takové soutěži musí někdo skončit první a někdo poslední. Je přirozené, že v takto nastaveném prostředí vzniká rivalita, nevraživost či dokonce základ šikany. Učitelé by proto měli žáky podporovat ve vzájemné kooperaci, respektu, porozumění a v hledání věcí, které je spojují, a nikoliv je soutěžemi doslova štvát proti sobě.

Kdybys nebyl lajdák...

“Jsi šikulka, je vidět, že si ty jedničky zasloužíš.”, „Ty tak krásně maluješ, z tebe bude jednou malířka! či “Trojka je pro tebe přeci dobrá známka.” nebo “Ty snad radši ani nezpívej!”. Na vlastních zkušenostech chceme ukázat, co mohou tyto hodnotící soudy vyvolávat v těch, kterým jsou určené, a co to v důsledku znamená pro jejich učení.

Někteří učitelé nás těmito a podobnými výroky rozdělovali do generalizujících kategorií typu “ti šikovní”, “ti pomalejší” a “ti lajdáci”, nebo jednoduše “škatulkovali” podle klasifikačních stupňů na “jedničkáře”, “dvojkaře”, a tak dále. Ti z nás, které učení a sbírání známek bavilo, dostávali jedničky nebo dvojky. Po čase si toho učitelé i spolužáci začali všímat a my slýchávali věty typu: „No jo, ti mají vždycky jedničku.” nebo „To ani nejde, abyste neměli jedničku!” Nejprve jsme to vnímali jako pochvalu, cítili jsme se hodnotní a ocenění, možná i lepší než „ti ostatní”. Po velmi krátké době na nás ale začaly útočit destruktivní myšlenky typu: „Musíme mít jedničku ze všech testů.”, „Co když nedostaneme jedničku?” a v hlavě se nám začal vytvářet obrovský tlak, strach z neúspěchu a stres ze školy. Potřebovali jsme dobré známky, abychom byli v klidu. Na učení už tolik nezáleželo, hlavně šlo o to, abychom dostali tu jedničku. Tlak na výkon byl tak obrovský, že se začal podepisovat na naší psychice, vnímali jsme také fyzické projevy. Bylo to velmi nepříjemné, zažívali jsme úzkost a svírající pocity v žaludku a bez „dobré” známky jsme se cítili naprosto bezcenní. Tento stav v některých z nás probouzel perfekcionismus, který se projevoval ve škole, ale i mimo školní prostředí. Připadali jsme si neustále nedokonalí a hnali jsme se za iluzí dokonalosti. A tak se stalo, že místo toho, abychom ve škole objevovali sami sebe a dokázali zhodnotit svůj vlastní potenciál, vytvořili jsme si přesvědčení, že naše vlastní hodnota závisí na hodnotících soudech od ostatních.

Na účet těch, kteří měli špatné známky a učení jim moc nešlo, někteří učitelé pro změnu říkávali věty typu „Opět jsi nezklamal, zase pětka.“ nebo „No jo, zase špatně, jako vždycky. Od tebe jsem ani nic jiného nečekala.” Jak se asi žák neustále označovaný za neúspěšného může cítit? Naši takto neúspěšní spolužáci se například začali vyhýbat testům nebo podváděli, projevovali buď totální nezájem nebo se naopak uchylovali k agresivnímu a útočnému jednání, případně chodili jen na hodiny, ve kterých jim nic nehrozilo, anebo nepřišli do školy vůbec. Lehce se pak dostali do začarovaného kruhu neúspěchů, který prorůstal i do ostatních předmětů a dalších sfér jejich života.
Pokládáme za důležité říci, že v různých současných životních situacích v nás vzpomínky na hodnotící výroky některých učitelů stále evokují stres, tlak, bezmoc a napětí. Vnímáme, že “nálepky”, které na nás byly ve škole nalepeny, je dost těžké ze sebe odlepit, ačkoliv jsme již dospělí.

Tvůj bratr byl výborný matikář, tomu to šlo

S nálepkováním velmi úzce souvisí i porovnávání žáků mezi sebou. Ve škole jsme nejednou zažili situaci, kdy učitel srovnával nás nebo nějakého spolužáka se staršími sourozenci. Mladší sourozenec tak doslova zdědil pozitivní či negativní nálepku toho staršího a této nálepky se jen těžko zbavoval za celých devět let na základní škole. Buď na něj celou tuto dobu byly kladeny přehnané nároky, aby byl v učitelových očích minimálně stejně dobrý jako jeho starší sourozenec, nebo s ním pedagog naopak zacházel jako s někým, kdo si lepší známku nezaslouží, protože jeho sourozenec byl přeci také “čtyřkař”. Myslíme si, že tento přístup nerespektující individualitu jednotlivých žáků je jedním ze závažných problémů školství. Učitelé, kteří si neodpustí poznámky typu: „Tvoje sestra byla tedy pečlivější a pilnější.”, “Tvůj bratr byl jedničkář, tak nechápu, proč také nemůžeš mít jedničky.” nebo “No jo, na jazyky nemáš buňky stejně jako tvůj bratr.”, nevytvářejí ve třídě bezpečné prostředí a přispívají k demotivaci a nechuti k učení. I když nás možná učitelé chtěli svými slovy motivovat či humorně pronášenými komentáři na náš účet odlehčit atmosféru ve třídě, přehlíželi fakt, že nás vlastně srovnáváním s našimi sourozenci ponižovali a vyvolávali v nás spíše lítost, pocity méněcennosti nebo i vztek.

Jste ta nejhorší třída na škole!

Kromě sourozeneckého srovnávání také někteří učitelé porovnávali kvalitu jednotlivých tříd ve škole. Zejména na druhém stupni jsme slýchávali, že patříme do té nejhorší třídy na škole, a ať se sebou něco děláme. Výtky učitelů se týkaly nejen známek z testů a celkového prospěchu třídy, ale především našeho chování. Výroky typu “Máte o stupeň horší průměr než vedlejší třída.” nebo “Jste ta nejhorší třída na škole.” v nás byl záměrně vyvoláván pocit, že ve vedlejších třídách jsou spolupracující, chytřejší a aktivnější žáci, a my bychom se tím pádem měli více snažit, abychom dosáhli podobných kvalit. Někteří z nás si tyto poznámky učitelů moc k srdci nebrali, zatímco pro některé byly tyto frekventované poznámky o tom, že jsme ti nejhorší, velmi nepříjemné. Na některých školách bylo dokonce nepsaným pravidlem, že v “céčku” jsou ti nejslabší žáci, a učitelé to ve svých výrocích ani nijak neskrývali: “To v “áčku” by se mi tohle nikdy nestalo, tam jsou vzorní.” Žáci tak byli učiteli otevřeně shazováni a demotivováni k jakémukoliv dalšímu učení.

No, moc si toho neřekl, takže za čtyři

Za další velkou kapitolu, která zásadně ovlivňuje vztah dětí ke škole, považujeme známkování. Z vlastních zkušeností víme, že na známky je kladen až nezdravě velký důraz jak některými učiteli, tak rodiči, a v důsledku toho i samotnými dětmi. Ale o čem známky vlastně vypovídají a podle čeho se učitelé rozhodují, jaká známka žákovi náleží?

Naše zkušenost je taková, že pokud učitel chtěl, “vykouzlil” žákovi libovolnou známku podle svého uvážení, a to i v případě, že měl nějaká kritéria hodnocení. Pokud se totiž nejednalo o test s předem danými možnostmi a-b-c či vědomostní test typu “kdy se narodil a kdy zemřel”, záleželo z velké míry na subjektivním vnímání každého učitele. Mohlo se lehce stát, že ze stejného testu bychom dostali odlišné známky od různých učitelů. Pamatujeme si, jak nám někteří učitelé snižovali známky za výpočet příkladu v matematice jiným způsobem, než vyžadovali; za použití slovíčka z americké angličtiny namísto té britské; nebo za výkres ve výtvarné výchově, který jsme nestihli dodělat. Navíc, kritéria hodnocení byla velmi obecná, netransparentní a těžko měřitelná. Setkali jsme se například s kritériem “gramatické chyby nesmí bránit porozumění” nebo “problematika musí být dostatečně logicky vysvětlena”. Podle čeho se však pozná, která chyba již porozumění brání, nebo jaké vysvětlení je dostatečně logické na jedničku a jaké na dvojku, to už jsme nevěděli.

Při ústním zkoušení jsme často vůbec netušili, co vlastně učitelé hodnotí. Většinou jsme museli zpaměti odříkat přesně to, co bylo v učebnici nebo co nám učitelé nadiktovali do sešitů. Kritériem hodnocení byla pak neměřitelná míra shody a výsledná známka byla zcela subjektivní. Někteří učitelé ji někdy doprovázeli nicneříkajícími výroky typu: “Dnes za tři, a to můžeš být ráda.”, “Tak to máme za pět. Kdyby ses radši učil, než koukal do mobilu.” či “No vidíš, jak to jde, když se učíš. Dám ti jedničku.” Vnímali jsme také, že známky byly mnohdy odrazem učitelových emocí. Do známky se tak promítala nejen učitelem subjektivně hodnocená úroveň našich znalostí a dovedností, ale také jeho nálada. Když měl učitel dobrou náladu, byl při zkoušení a hodnocení mírnější, a naopak, když byl naštvaný, otázky u zkoušení byly složitější a známky horší. Bylo nám jasné, že pokud bude učitel chtít, u zkoušení nás tzv. potopí a my s tím nic nenaděláme, i kdybychom uměli celou učebnici zpaměti. V souvislosti se známkami si tak vybavujeme silné pocity úzkosti, nespravedlnosti a bezmoci.

Vy dva spolu teda sedět nebudete!

Naši učitelé měli ve třídě vždy hlavní slovo a někteří vyžadovali poslušnost, a to i ve věcech, které mají být, podle našeho názoru, svobodnou volbou každého. Například na začátku roku jsme si vybrali, kde a s kým chceme sedět, ale učitelé náš výběr často ignorovali a jednoduše nás přesadili. Museli jsme si přesednout buď bez udání důvodu, prostě proto, že to učitel řekl, nebo jeho svévolné rozhodnutí doprovázely věty typu “Moc tam vzadu kecáte.” či “Spolu vám to v jedné lavici nesvědčí.” Učitelem stanovený zasedací pořádek byl pevný, museli jsme sedět na určených místech a nemohli se volně po třídě pohybovat, pokud nám to učiteli nebylo nařízeno nebo naopak povoleno.

Kromě neuspokojené potřeby volného pohybu jsme při vyučovacích hodinách nemohli naplňovat ani další základní potřeby. Od chvíle, kdy přišel do třídy učitel, jsme nesměli mít vytaženou svačinu ani pití nebo odcházet na záchod. Ještě dnes nám v hlavě zní výroky učitelů, že „člověk přeci vydrží 45 minut bez jídla a pití,“ anebo „na záchod jste si měli dojít o přestávce.“

Mezi další požadavky některých učitelů, za jejichž nesplnění již většinou následovala poznámka nebo někdy i pětka, patřilo povinné obalování a linkování sešitů, zápisky psané přesně podle toho, jak řekl učitel, či nepřinesené nebo od rodičů nepodepsané domácí úkoly.

Ještě jednou a půjdeš do ředitelny!

Některé výroky učitelů přecházeli až do sféry zastrašování a vyhrožování. “Ještě jednou a půjdeš k tabuli!”, “Ještě uslyším slovo a budete psát všichni test!” nebo “Takhle se mnou teda mluvit nebudeš! To bude maminka koukat, až jí to řeknu.” byly například věty, které nás měly přimět k ukázněnosti. Mezi další zastrašující praktiky učitelů patřilo zvyšování hlasu, křik, bouchání pěstí či učebnicí do lavice, nebo házení klíčů po žácích, kteří vyrušovali. Při posledních vyučovacích hodinách zněl někdy třídou naštvaný učitelův hlas se slovy “Dokud to nedoděláte, tak vás domů nepustím.” Těmito podle nás nepřístupnými praktikami v nás učitelé vytvářeli pocity podřízenosti a strachu a znechucovali nám náš pohled na školu a vzdělávání.

Za trest 30x opíšeš…

Na základní škole jsme se setkávali i s různými tresty. Asi jedním z nejčastějších byla poznámka nebo “koule” za nekázeň a neuposlechnutí příkazu učitele. Někteří učitelé dávali za nežádoucí chování pětku buď rovnou, jiní (asi aby to nevypadalo nefér) vyrušujícího žáka okamžitě vyzkoušeli z nově studované nebo dosud neprobrané látky, což jim zaručilo pádný důvod k zapsání nedostatečné do žákovské knížky. Pokud učitelé naznali, že vyrušujeme až příliš, buď nás přesadili, poslali za dveře nebo nechali tzv. po škole. Po škole jsme také někdy museli dodělávat domácí úkoly, které jsme ten den nedonesli. Velmi často jsme také domácí úkoly, referáty nebo práci navíc dostávali za trest. Dalším z trestů bylo také několikanásobné opisování textu s nějakým morálním ponaučením typu “Ve škole nebudu mluvit sprostě.” Dostávali jsme také fyzické tresty ve smyslu nucené fyzické aktivity, jako například dřepy nebo kliky. Možná to někteří z nás brali “sportovně”, ale zpětně si uvědomujeme, že to bylo velmi ponižující, degradující a pro některé i traumatizující. Ovšem jeden z nejvíce ponižujících trestů byl sólo zpěv před celou třídou, a to nejen v hodinách hudební výchovy. Někteří učitelé zasahovali i do našich majetkových práv. Někdy nám zabavovali naše osobní věci, pro které jsme si pak museli s omluvou přijít na konci hodiny. Někteří učitelé byli dokonce schopni vzít nám sešit a roztrhnout ho se slovy, že vše musíme do následujícího dne přepsat.

Zažili jsme nebo jsme byli přímými svědky i trestů zasahujících do tělesné integrity žáka, mezi které patřilo například plácnutí přes ruku, pevné stisknutí ramene či předloktí, ale také tahání za vlasy u uší, kroucení uší, “burák” nebo dokonce pohlavek. Jeden příklad za všechny: “Dodnes si živě pamatuji, jak mne jeden z učitelů na základní škole přede všemi odtáhl silou z fronty v jídelně a zašeptal mi do ucha, jaký jsem malý smrad“.

Co k tomu říci? Ve škole jsme byli vystaveni permanentnímu stresu a strachu z toho, kdy zase přijde nějaký trest. Možná se nás učitelé pomocí trestů snažili motivovat k vyšší aktivitě, lepším výsledkům či k žádoucímu chování, avšak jediné, k čemu toto jejich počínání vedlo, byl jen pocit ponížení, úzkosti a nenávisti.

Zopakuj to ještě jednou, ať se zasměje celá třída

Další z věcí, která ovlivňovala náš vztah ke škole, bylo ponižování a ironické zesměšňování ze strany některých učitelů. Zejména na druhém stupni jsme slýchávali různé narážky na naši vizáž či tělesné schopnosti typu “Kdyby ses raději víc učila, než líčila.”, “Ty neumíš udělat ani jeden klik? Podívej se na ostatní! Vždyť i holky to zvládají!” nebo “To se nedivím, že jsi poslední, když jsi tak tlustá. Měla bys se sebou něco dělat.” Ani naše intelektové schopnosti nebyly ušetřeny ponižující kritice od učitelů. Pamatujeme si výroky typu “To máš dávno umět. Zvládlo by to i dítě v první třídě.” nebo “No nemysli si, že ti půjde angličtina, když ani neumíš pořádně česky.” V posledních ročnících z úst některých učitelů také čím dál častěji zněly poznámky týkající se přechodu na střední školu: “S takovým prospěchem se chceš hlásit na gymnázium?” nebo “Ty se na žádnou střední školu ani nehlas.”, případně “Ty se na střední školu v žádném případě nedostaneš.” Místo podpory a pomoci se nám tak od učitelů dostávalo demotivace, kritiky a ponížení.

Za ponižující, netaktní a nevhodné považujeme také oznamování známek před celou třídou, často doprovázené sarkastickými a ponižujícími poznámkami typu “To jsi teda moc nezazářila, dnes za čtyři.” nebo “Z tvého testu je vidět, že holky vážně fyzice nerozumí. Máš pětku.” Někteří učitelé veřejné zahanbování při oznamování známek dotáhli až do takové míry, že jsme se museli všichni postavit a postupně si sedali ti, kteří měli z testu jedničku, dvojku a trojku. Se slovy “A kdopak nám to tady zbyl? museli zůstat stát ti, kteří dostali čtyřku nebo pětku. Tito žáci pak museli své odpovědi v testu číst nahlas. Neméně zahanbující byl pocit, když nás učitel vyzval k zopakování naší chybné odpovědi se slovy: “No jen to řekni znovu nahlas, ať se všichni zasmějeme.”

Chtěli bychom upozornit na to, že ponižováním a zesměšňováním dává učitel žákům model škodlivé komunikace a agresivního jednání, a vytváří tak doslova podhoubí pro nezdravé vztahy ve třídě. V nezdravém prostředí pak může být terčem posměchu vlastně kdokoliv - ten, kdo má dobré známky, ten kdo má špatné známky, ten, kdo nosí brýle, má nadváhu nebo je naopak moc hubený. Jednoduše ten, kdo je něčím “jiný”. Takový člověk se pak může cítit nedostatečně, bezmocně a vyčleněný z kolektivu. A ideální podmínky pro vznik šikany ve třídě jsou na světě! Učitelé tak svým jednáním mohou třeba i nevědomě napomáhat k jejímu zrodu. Někteří z nás si prošli ponižováním a zesměšňováním nejen ze strany učitelů, ale také od spolužáků, a šrámy na duši v podobě nízkého sebevědomí a vlastní nedostatečnosti si léčí dodnes.

Pokud shrneme všechny naše popsané zkušenosti, zážitky a s nimi související pocity, můžeme usoudit, že mezi důležité faktory přispívající k negativnímu vztahu dětí ke škole může patřit nepředvídatelné chování učitelů, nerespektování potřeb žáků, netransparentní hodnocení, porovnávání žáků mezi sebou a jejich “nálepkování”, soutěžení, příkazy, vyhrožování a nátlak, tresty, ponižování a zesměšňování. Tímto textem jsme rozhodně nechtěli říci, že všichni učitelé, se kterými jsme se na základní škole potkali, jednali tak, jak jsme uvedli. Setkali jsme se i s učiteli, kteří se k nám chovali s respektem, nevyhrožovali, nikoho neponižovali, nezesměšňovali ani netrestali. Nicméně učitelů, kteří používali praktiky, které jsme popsali, se našlo na každé škole hned několik. A i kdyby byl jen jeden takový, může negativně ovlivnit vztah dítěte ke škole a celkově ke vzdělávání, a my chceme upozornit na to, že je to špatně. Myslíme si, že tyto praktiky nemají v dnešní moderní škole co dělat. Škola má být bezpečným místem, kde mají mít děti příležitost beze strachu objevovat, chybovat, zkoumat, tvoři, spolupracovat, učit se a být u toho sami sebou. A učitelé mají být těmi, kteří jim takové prostředí zajistí.


Mgr. Helena Zitková, Ph.D. a studenti učitelství na Univerzitě Pardubice
(Vanessa Godárová, Magdaléna Hrubešová, Stanislav Janovský, Lucie Kápičková, Nikola Kozderová, Hana Navrátilová, Jan Nosek, Michael Novotný, Josephine Gabriela Saňáková, Adéla Skalická a Kateřina Urbánková)