V článku Rodič jako problém českého školství se píše, že progresivních pedagogů přibývá rychleji než progresivních rodičů. Je to možné, nicméně ti progresivní pedagogové stále nejsou ve většinovém školství nějak vidět.

Bohužel ale progresivní rodiče také ne. V uvedeném článku se dále zmiňuje, že progresivní rodič je ve třídě většinou jeden. Myslím si, že by se mohli najít i dva až tři. Nicméně pokud dojde na lámání chleba v situaci, kdy je dobré se ozvat a bránit práva svého dítěte, i tito rodiče si to raději dvakrát rozmyslí. Důvody k tomu mohou mít různé, ať už je to například to, že se chtějí vyhnout konfliktu s učitelem, nebo nechtějí být vnímáni jako problémový rodič, nebo se jednoduše snaží ochránit své dítě před nepříjemnou reakcí “dotčeného” učitele.

V naší společnosti je bohužel dlouhodobě zažité, že učitel je formální autoritou, která se musí poslouchat a která má jakousi neomezenou moc, kterou může v rámci vyučování uplatňovat. Někteří se dokonce domnívají, že učitelé mohou ovlivňovat rodiče a děti i v jejich volném čase mimo vyučování. Tak to ale není.(Škola je veřejnou službou a podle školského zákona má učitel povinnost vytvářet pozitivní a bezpečné klima ve školním prostředí, chránit a respektovat práva žáků a svou činnost vykonávat v souladu se zásadami a cíli vzdělávání (školský zákon, § 22b), tedy například na základě vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání za co nejširšího uplatňování účinných moderních pedagogických přístupů a metod (školský zákon, § 2). O neomezené moci učitele se v těchto dokumentech, ani v moderních pedagogických směrech nehovoří.) Zdá se však, že většina rodičů s domnělou neomezenou mocí učitele nemá problém. Nejspíš mají pocit, že je v pořádku “poslouchat” učitele i teď, když jsou dospělými, protože na to byli několik let zvyklí, když sami chodili do školy. A zvyk je, jak známo, železná košile. Takže to pak vypadá tak, že učitel nařídí pořídit to či ono, a rodiče jdou a koupí to. Učitel řekne, že dítě musí mít na každý předmět několik obalených sešitů, i když je žáci za celý rok nemohou všechny popsat, a rodiče zase poslechnou, jdou a nakoupí. Učitel nařídí rodičům povinnost podepisovat domácí úkoly, a rodiče podepisují, protože tak je to přeci správné. Ani je nenapadne, že na to možná učitel nemá právo. A tak by se dalo pokračovat v dalším výčtu zdánlivých drobností, které zatím vůbec nesouvisí s učením dítěte.

A co teprve, když přijde na výukové metody a s nimi související hodnocení? To je až frustrující zážitek pro progresivního rodiče ve společnosti neprogresivních rodičů a učitelů.

Je vám smutno, když vidíte sešity svého dítěte plné zápisků, které jsou přepisované buď z učebnice, z tabule, nebo z “moderní” powerpointové prezentace učitele (často obsahově stejné, jako jste znali z vlastních školních let). A pak je vám ještě hůř, když vidíte, jak se tyto zápisky vaše dítě učí nazpaměť, protože tak to učitel chce a vyžaduje. No, a když pak k tomu doma od svého dítěte slyšíte, že se ve škole od učitele dozvědělo, že žáci musí být ve třídě zticha, že žák, který neposlouchá učitele, se nic nenaučí, a pokud se v hodinách nebude chovat tak, jak učitel vyžaduje, dostane za trest přes víkend vypočítat 60 příkladů nebo půjde okamžitě k tabuli na vyzkoušení, nechce se vám věřit tomu, co slyšíte.

Ale i když učitel používá jiné, dejme tomu i moderní a inovativní metody výuky, není ještě vyhráno. Srdce progresivního rodiče zaplesá, když od svého dítěte například slyší, že ve škole při hodině češtiny tvořili v rámci skupinové práce vlastní komiks. Ve víru vyprávění o tomto zážitku ze školy se od svého dítěte dozvíte, že každá skupina zpracovala jednu vybranou pověst ze Starých pověstí českých, že spolupráce se spolužáky byla prima a že ho to moc bavilo a možná se k vám dostane i pár informací z konkrétních pověstí, které už jste dávno zapomněli, nebo ani nevěděli. V tu chvíli si řeknete, že není vše v našem školství ztraceno a plujete si na obláčku své příjemné představy. Říkáte si, že je skvělé, jak inovativně, motivačně a zábavně byl učitelem uchopen očekávaný výstup z Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání pro druhé období prvního stupně, který zní takto: žák “volně reprodukuje text podle svých schopností, tvoří vlastní literární text na dané téma” (MŠMT, 2021, s. 21). No a pak vás vrátí zpátky na tvrdou zem zjištění, že hodnocení tohoto očekávaného výstupu probíhalo formou testu o 36 otázkách, ve kterých se očekává pamětná faktická znalost zejména jmen a míst.



A je vám zase smutno a ptáte se proč. Proč má dítě vědět zpaměti všechna ta jména, místa a důvody činů? Proč učitel zvolil tento typ otázek na tento typ znalostí, když o ničem takovém není v očekávaných výstupech RVP ZV ani zmínka? Proč má učitel vůbec potřebu zapamatování si těchto faktů u žáků zjišťovat a poté míru zapamatování oznámkovat? To vědí jedině učitelé, a proto s nimi jako rodiče komunikujme a ptejme se jich, protože jedině oni znají odpověď. A dost možná to dělají také jen proto, že na to byli a jsou zvyklí, a nikdo tento jejich zvyk dosud nezpochybnil.

Mgr. Helena Zitková, Ph.D.