Milí mladí přátelé, účastníci stávek za klima i další ekologičtí aktivisté teenagerovského a adolescentního věku. Rád bych vám napsal. A slibuji, že dopis bude jiný, než se obáváte. Nebudu vám vyčítat, že strkáte nos do věcí, kterým nerozumíte, a že jste zbytečně radikální. Myslím si totiž, že opak je pravdou. Že ekologii rozumíte výborně, ale že jste naopak - příliš pohodlní.

GLOBÁLNÍ EMOČNÍ OTEPLOVÁNÍ V POSTFAKTICKÉ DOBĚ

"Tisíce mladých lidí apelují na politiky: "Snažte se více"", čteme z titulků novin o středoškolské stávce za klima. "Vzali jste mi moje dětství a sny," spílá Greta Thunbergová na summitu v New Yorku. Chápu váš protest a podporuji vás. Nechápu ovšem směr, kterým ho vedete. Směrujete ho psychologicky bezpečnou, historicky osvědčenou, z hlediska účinnosti ovšem nejhorší cestou - hledáním viníka, ukazováním prstem na druhé a vyvoláváním emocí.

Začněme od konce. Emoce jsou v postfaktické době hlavní hodnotou našich životů. Sdílíme je na sociálních sítích. Sledujeme to, v čem se sami ohledně sebe dobře cítíme. Udělujeme lajky a mračítka, dehonestujeme se, zesměšňujeme druhého - to vše jsou emoce. Neptáme se v průzkumech, jaký politik prosazuje jaký program, ale jak mu občané "důvěřují" - tedy opět na emoci.

Emoce nás baví a přitahují. Nemůžeme je opustit. Postfaktické technologie na nich vydělávají miliardy - dobře vybrané emoce strhnou pozornost, která zaručí, že na webu / v aplikaci zůstaneme co nejdéle (a zkonzumujeme reklamu nebo další produkty, na kterých vydělává). Tak dlouho se rozhodujeme, na co kliknout, až vyčerpáme naši kapacitu sebekontroly, což nám následně neumožní překonat se, odložit mobil a jít žít reálný život. Jedině tam ale můžeme zažít skutečně hodnotné emoce a jedině tam můžeme něco (včetně sebe a světa) reálně změnit. Protože to - díky výše uvedené závislosti - nedokážeme, snažíme se pozitivní prožitky množit jediným způsobem, který nám pak zbývá: dále je posilovat prostřednictvím technologií, které máme nejlépe k dispozici - sociálních sítí, internetu, mediální zábavy. Jsou-li nastalé emoce negativní, začínáme se pak rozhlížet - kdo za ně vlastně může a koho označíme za viníka: Je to afghánský uprchlík nebo politik, který "se snaží příliš málo"?

Emoce měla evolučně vždy důležitou funkci v přežití. Říkala nám: "Toto dělej, toto je dobré" (ležet v teple ohně jeskyně) nebo naopak "Utíkej" (když se blížil šavlozubý tygr). Moderními technologiemi a v moderní společnosti jsme tyto základní emoce dávno odpojili od jejich evolučního významu přežití. Ale jejich hluboký efekt na prožívání chceme vnímat dále. Ovšem už bez zásadních aktivit, ke kterým každá emoce volá. Není to už fyzický "útok, nebo útěk", není to změna chování, kterou vyvolá. Je to jen virtuální útok nebo útěk (dehonestujeme status nebo jdeme na jiný Youtube kanál). Vnímáme své emoce jen jako pozorovatelé. Spouštíme si je jako zábavu: v podobě hororů, "adrenalinových zážitků", večerních zpráv, sledování sociálních sítí. Přináší to celou řadu nebezpečí.

MORÁLNÍ LICENCOVÁNÍ VE SVĚTĚ EKOLOGICKÉ KRIZE

Jedním z těch, které je významné pro současnou ekologickou krizi, je fakt, že se domníváme, že když na téma ochrany planety nastolujeme časté emoce, něco tím měníme a něco konáme. Žijeme v iluzorním přesvědčení, že přidat se k ekologické iniciativě, být fanouškem - stačí. Protože zažijeme emoci, spoustu myšlenek, které lajkujeme a sdílíme.

Ve skutečnosti však takovou pozicí neměníme nic - jsme stále stejní: Jsme jen účastníci nekonečných virtuálních diskuzí a konzumenti mediálního obsahu - byť s ekologickou tématikou. Jsme dále závislí na svých emocích (nebo utlumování těch negativních), ale naše reálná aktivita ve smyslu společenské nebo osobní změny je nulová.

Ve světě produktivity tomu pak říkáme prokrastinace. Zasahuje však všechny další oblasti našeho zájmu: V politice se domníváme, že něco podstatně pozitivního činíme, když sledujeme zprávy, naštváváme se a lajkujeme statusy na sociálních sítích (říkáme tomu honosně "sledovat politiku") nebo vyjdeme na demošku, kde se nafotíme a tři dny neděláme nic jiného, než že sdílíme selfie této události na sociálních sítích a pečlivě monitorujeme všechny reakce a komentáře. Máme pocit, že tím magicky vytváříme kvalitnější politiky.

V oblasti ekologie se domníváme, že něco zásadního měníme, když vyjdeme do ulic, nafotíme se na Instagram, vynadáme politikům a honosně to nazveme "stávkou za klima". Klimatu, milí přátelé, jsou vaše stávky (a příjemné emoce morální oprávněnosti, které přinášejí) putna. Jediné, co hraje roli, je to, co skutečně pro ochranu planety uděláme: Jak se (ne)chováme, co (ne)konzumujeme, jaké jsou naše nákupní, životní volby a preference a jak o tom přesvědčíme své okolí. Nejedná se o to, co lajkujete a vyfotíte. Ale to, kam jedete - nebo spíše nejedete - na dovolenou. Čím jezdíte do školy. Co jíte na svačinu. A to se špatně slyší, chápu, když všichni mladí chtějí přirozeně procestovat svět a všechno okusit.

V sociální psychologii je dlouho znám efekt morálního licencování: Pokud usoudíte, že už jste pro danou kauzu vykonali dostatek, nechcete už udělat nic více. Problém je ten, že na tento "dostatek" neusuzujeme z našich reálných činů, ale i z intenzity našich fantazií, diskuzí, myšlenek. Fenomén morálního licencování pěkně demonstruje experiment, ve kterém účastníci diskutovali o pomoci chudým. Když experiment skončil, odcházeli z domu kolem žebráka (který byl spolupracovníkem experimentátorů). Tomuto žebrákovi dali tito diskutující mnohem menší almužnu, než když - za naprosto stejných podmínek - zde diskutovali jiní lidé například o dopravě nebo o jídle. Proč? Protože lidé z první skupiny měli pocit, že pro boj z chudobou už udělali dost - právě svou diskuzí. Cítili se morálně licencovaní pomoc žebrákovi neposkytnout.

Fenomén morálního licencování je nebezpečný především v dnešní době mediálního přehlcení, postfaktických technologií a emoční inflace. Myslíme si totiž, že jsme vyřešili problémy světa tím, že jsme sesbírali dostatečný počet lajků a natočili virální video. Ve skutečnosti jsme žebrákovi naší planety nedali - vůbec nic.

HLEDÁNÍM VINÍKA SI ULEVÍME, ALE SVĚTU NEPOMŮŽEME

Greta T. nadává na summitu OSN lídrům, že jí zničili dětství. Oni jsou ti špatní, oni za všechno můžou, jejich opatření jsou laxní a pomalá. To je infantilizující pohled na realitu, který snad můžeme aktivistce díky jejímu mladému věku odpustit, ale musíme ho mít na paměti, protože se vyskytuje stále znova - v nejrozmanitějších kulisách. Už výše zmiňovaný mediální odraz středoškolské stávky "Tisíce mladých lidí apelují na politiky: "Snažte se více"" je jen jedním příkladem.

Středoškolské stávky za klima vyvolávají nebezpečný alibismus typu my-a-oni, což je koneckonců další podstatný rys myšlenkové schematizace, ke které vedou postfaktické technologie. My, kteří máme právo na bezstarostné šťastné dětství a kteří to myslíme s přírodou dobře, a oni - zlí politici, kapitalisté a vládcové světa, kteří nám to neumožní. Alibismus "za vše mohou ti druzí" má dvě psychologické funkce: cítíme se dobře (určili jsme viníka) a nemusíme nic dělat - to je pohodlné, proto příjemné. Emoce jsou uspokojeny, v protestech se jede dál.

DEMOKRATICKÝ LÍDR NENÍ VLÁDCE, KTERÝ VYDÁNÍM DEKRETU MĚNÍ SVĚT

Otevřete oči realitě, milí přátelé: Současní lídři změny klimatu nevyvolali. I oni by mohli podobně ukazovat - na své předchůdce, na předchůdce jejich předchůdců, na parní stroj, na vynález automobilu, nebo třeba na knihtisk. Současní světoví lídři Gretu - šestnáctileté děvče - pozvali na tento summit, aby ji posadili na pódium a s ní diskutovali. Kdy se to prosím dělo naposledy?

Hněv schytávají trochu nespravedlivě. Jsou to totiž demokraticky zvolení zástupci. Naši zástupci. A jako takoví vždy odrážejí pouze společnost, která je zvolila, a její preference.

Současní lídři - na jakékoli úrovni - jsou také - stejně jako vy nebo já - vystaveni nepřízni internetových drben, emocím postfaktické doby, a především diktátu voličských preferencí. Nejsou to neomezení vládci, kteří mohou vypnout globální oteplování podpisem několika dokumentů, jež pak jejich poddaní prostě dodrží. Jsou to pouze volení politici, kteří - pokud přijmou ekologické reformy bez širokého pochopení jejich voličské základny - budou za 4 roky vyměněni jinými: těmi, kteří nabulíkují lidem, že globální oteplování je mýtus, že nejlepší je stejně topit uhlím a jíst hromady vepřového. Protože na ty naštvaný volič uslyší. Jak je to možné?

Pokud by totiž politici dneska zavedli 100% daň na hovězí nebo na benzín, ze které se budou platit obnovitelné zdroje, bude to právě váš taťka a mamka, kdo je v příštích volbách nezvolí. Budou to vaši sousedé, kteří při prvních známkách nepohodlí (představte si jen: zdraží maso, nebudou smět koupit uhlí, auta budou dražší, cestování bude dražší...) dají hlas extrémistům, kteří všechna opatření zvrátí. Proti tomu se nedá stávkovat, s těmito lidmi lze pouze pracovat.

Změnu není možno budovat jen seshora. Politici v ní mají daleko menší roli (i když samozřejmě důležitou), než se domníváte. Změna se musí budovat zespodu, protože jsme demokraciemi a jakýkoli sentiment voličů se do 4-5 let promítne do jejich politické reprezentace...

Aktivismus je proto potřeba nasměrovat také jinam, než k pohodlnému tepání politiků. Je úplně jedno, co politici na summitu OSN v New Yorku přijmou za deklarace. Jsme v tom všichni stejně a pokud se změna nestane v chování každého z nás, žádný systém daní, dokumentů a opatření nebude dost rychlý na zastavení drancování této planety. Se změnou musíme začít tady dole, u nás.

NEPODCEŇUJTE MOC, KTEROU MÁTE V RUKOU

Toto neuvědomění vlastní zodpovědnosti za svět je možná u teenagerů pochopitelné, je ale nebezpečné. Jste to úplně stejně také vy, jako kdokoli jiný, kdo spotřebovává zdroje této planety a produkuje odpad. Jste to také vy, kdo má ohromnou moc tento svět měnit - ovlivňováním a vynucováním této změny. Máte v rukou daleko větší moc, než si myslíte.

Vyběhnout před školu a mávat transparentem je v tomto kontextu prostě zoufale málo. Je to pouze obdoba povedeného statusu na sociální síti. Je to stejný líbivý claim, jen vytvořený fyzickými prostředky. Je to bezpečné a trendy, všichni to tak dělají, podobně jako dříve četli Harryho Pottera. To není stávka, to je její parodie. Stávkovat se, milí přátelé, pokud chcete skutečnou změnu, musí úplně jinak.

PARODIE STÁVKY NENÍ STÁVKA

Stávkovat znamená vyžadovat změny v rozhodování a chování - především na lokální úrovni - které budou proměňovat tento svět, smýšlení lidí okolo vás a ve vaší komunitě. Znamená to vynutit si:
- že autobus, který vás vozí do školy, bude na bioplyn
- že jídlo, které vám vaří ve školní jídelně, bude z poloviny z bioluštěnin a bioobilovin a maso vám uvaří jednou nebo dvakrát týdně. A neuvěřit tomu, že "to nejde" nebo "to je drahé" - kilo biofazolí je stále pětkrát levnější než kilo nekvalitního masa z velkochovu.
- že škola bude zateplená, že se v ní bude v zimě topit přiměřeně, že se v ní budou používat pouze ekologické materiály nebo školní pomůcky
- že se odstraní automaty na neekologické pamlsky, limonády, bagety
- že budete mít možnost si o každé přestávce zasportovat, zatancovat nebo zacvičit, abyste pak nemuseli přetápět ve třídách
- že se budete zajímat, od koho škola bere elektřinu a zda je to obnovitelná elektřina
- že donutíte školu, aby vyšla vstříc cyklistům a studentům, kteří do školy dojdou pěšky nebo doběhnou - třeba šatnami na kola a sprchami k dispozici.
- že budete trvat na tom, že se budou k úklidu a hygieně používat pouze ekologické prostředky
- že donutíte školu, ať prodává svačiny z produkce místních farmářů a pěstitelů

Toto jsou reálné požadavky, které mají - budou-li tisíckrát násobeny a opakovány - reálnou šanci změnit planetu. Bezpečná nespokojenost "k těm úplně nahoře" nezmění nic.

Stávkuje se ne tím, že se občas vyjde spořádaně na demonstraci - když je to schváleno paní ředitelkou a když je zaručeno, že to tak udělají i ostatní. Stávkovat se začíná právě tehdy, když tomu tak není: reálných změn nedosáhnete tím, že budete ustrašeně škemrat, ale že budete vytvářet tlak, že vyhlásíte skutečnou stávkovou pohotovost. Že dáte najevo, že si neděláte legraci. Že budete jednat s představiteli místní samosprávy, řediteli a zřizovateli škol. Stávkujte tak, že pokud vás budou ignorovat, do školy prostě nepřijdete. Nebo se v nich odmítněte učit.

Toto znamená stávkovat. Že narazíte na odpor paní ředitelky, vašich spolužáků, rodičů? Že vám budou říkat - nepřehánějte to, ještě si uškodíte? Garantuji vám, že na něj narazíte a násobně více, než si dokážete představit. A jsme u jádra problému: Toto je totiž rozdíl mezi aktivismem vedoucím k sociální změně a bezpečným věšením fotek z demonstrací na Instagram. Být aktivista znamená přijmout zásadní riziko a překonávat strach: že vás vyhodí ze školy, že si zničíte kariéru, že vás nebudou mít rádi vaši kamarádi, že budete nepopulární, že budete vláčeni médii a sociálními sítěmi, že budete očerňováni, že někdo pošle na sociálku udání vašich rodičů. Ano, to všechno je velký risk. Schopnost ho nést a zároveň prakticky jednat ve směru změny definuje rozdíl mezi emoční inkontinencí a reálným aktivismem.

V TÉTO ZEMI "DĚTI" MĚNILY REŽIMY. A MNOHO TAKÉ ODJELO ZA SUKNĚ K MAMINCE.

Je to přesně to, co dokázali nést vaši jen o pár let starší kolegové, kteří na sebe vzali riziko nesrovnatelně větší, než si asi dokážete představit - riziko zničení celé životní a kariérní dráhy, riziko pronásledování a možná trestního stíhání celých rodin a v neposlední řadě riziko zmlácení, fyzické bolesti - když vyšli demonstrovat v Listopadu 1989 (nebo v roce 1939). A nemyslete si: nic ty první dny nebylo jasné - nevědělo se, zda se komunistická moc ještě na nějakou dobu nepostaví na odpor a tyto "děti" (jak je nazývali komunističtí pohlaváři) krutě neztrestá. Tito mladí lidé se nechali bít policajty, kteří byli ve velké míře složení - z lidí naprosto stejné generace. Tomu, přátelé, říkáme odvaha, ze které se rodí změna.

Nebylo to také tak, že by všichni vysokoškolští studenti šli odvážně stávkovat. Velká část jich opatrně (neodvážně, zbaběle - doplňte si sami) prostě odjela domů a do školy přijela zpět, až když bylo po všem. Nechtěli si zadat. Nevěděli. Cítili se příliš mladí na to, aby mohli cokoli změnit.

A víte, co tito stávkující studenti nikdy neříkali? Neříkali "my jsme v tom zataženi vaší generací, je to na vás" nebo "zničili jste nám dětství". Říkali a dobře věděli, že je to především na nich. A svým odhodláním nakazili i ostatní, opatrnější, starší, lépe situované, méně radikání segmenty společnosti. Bylo to odhodlání, za které dokonce mnozí (v roce 1939) bohužel zaplatili cenu nejvyšší.

Jistě, je jiná doba, nežijeme v totalitním režimu a síla protestu proto nemusí být totální. Ale přesto nám i dnes rozhodnost těchto studentů odhaluje něco o podstatě odvahy a rizika, nerozlučné dvojky každé hlubší sociální změny. Pokud je nejste ochotni nést, nepovídejte mi prosím o tom, že stávkujete. V tom případě tento pojem pouze vyprazdňujete, a to si nezaslouží.

Abychom si rozuměli, není vaší povinností být radikální. Můžete se dle svého svědomí chovat zcela jinak; tak, jak poznáváte, že je prospěšné. Ale pokud sami hovoříte o tom, že stávkujete a bojujete za klima, pak si prosím nelžete.

A toto je pouze začátek. Tento svět patří vám mladším i nám starším. Nejste za něj zodpovědní o nic méně. Vaše nové chápání a nové postoje pro jeho proměnu mohou být stejně důležité jako názory zkušených expertů, politických matadorů a duchovních vůdců. Není to tak, že nic nezmůžete. Můžete mnohem více, než si myslíte. Benedikt z Nursie už před patnácti stoletími ve svých dodnes platných pravidlech klášterního života ne nadarmo zavedl zásadu, že v důležitých rozhodnutích kláštera je potřeba naslouchat všem, včetně těch nejmladších, protože "Pán často odhaluje to, co je nejlepší, těm nejmladším". To není z vašeho pohledu jen prima. To je obrovská zodpovědnost.

PLANETÁRNÍ KLIMA ZMĚNÍTE JEN ZMĚNOU KLIMATU SPOLEČENSKÉHO. NIKOLI DEMONSTRACÍ ZA TO, AŤ TO UDĚLAJÍ JINÍ.

Pokud chcete změnit planetární klima, musíte změnit společenské klima. Změna klimatu je důsledkem chování každého z nás: mě, Franty Vomáčky, paní Novotné. Každý z nich musí na své úrovni pochopit, že se musí chovat jinak, ohleduplně: A doufám, že je jasné, že nehovořím o tom, že máme třídit odpad. Skutečná změna společenského klimatu znamená radikální změnu našeho chování a postojů - směrem k dobrovolné skromnosti, omezení nákupního chování, preferování kvalitních věcí s dlouhou použitelností (slow fashion, kvalitního nábytku, upcyklací), omezení cestování přes půl světa za plytkou zábavou "poznání", zásadní změny jídelních preferencí.

A teď pojďme k meritu věci: Za prvé, vzpomenete si na to ve svých životech, až si budete kupovat příští trendy tričko, šťavnatý hamburger, poznávací zájezd po světě? Vzpomenete si, až vám je bude kupovat vaše maminka? Budete to jíst? Budete to nosit? Pojedete s rodiči? Co řeknete, až si taťka koupí super nové SUV, se zbytečně trojnásobnou spotřebou oproti malému vozu? Budete se cítit jako lidé na úrovni, nebo mu vysvětlíte, proč se za něj stydíte? Co řeknete, až vám svůj starý vůz bude chtít zdarma věnovat?

A za druhé - jedná se opět o změny, na kterých se můžete podílet nejen příkladem, ale také tlakem ve svých rodinách a okolí. Vzděláváním komunity, dialogem, pořádáním osvětových kampaní, happeningů, lokálních trhů. Přípravou programů, které budou mít šanci měnit postoj lidí okolo vás - ve vašem městě, ve vaší vesnici:

Ovlivněním postoje zemědělců, pro které je jediná představitelná forma hospodaření lití round-upu na rostliny a proměna krajiny ve stohektarové pouště monokultur. Změnou myšlení myslivců, kteří dávno zaměnili péči o zvěř se snadnou dostupností srnčího na guláš. Tam se, milí mladí přátelé, bude lámat chléb. V těchto diskuzích, v tomto tlaku, v tomto (jistě také) neporozumění. Za to nemůže Andrej Babiš a jeho Agrofert. Za stav krajiny a smýšlení lidí ve společnosti - může každý z nás. Vy, váš taťka, váš děda a jeho prababička.

NEMÍT STRACH NEŽÁDAT OD SEBE PŘÍLIŠ MÁLO

V Evropě představují mladí lidé mezi 13-25 lety skoro deset procent populace. Uvědomujete si, jak obrovská je to ekonomická síla? Jste zásadním spotřebitelským segmentem, konzumenty, na které jsou zaměřeny marketingové kampaně největších nadnárodních firem. Jak zásadní změnu by mladí lidé dokázali vyvolat, kdyby oni sami změnili své nákupní preference? Vyžadujte v McDonaldu čerstvý cizrnový humus a lokální salát. Tlačte k tomu své vrstevníky. Odmítněte nákup přírodu (a zdraví) devastujících limonád v jednorázových obalech. Veďte proti těmto firmám kampaně. Ptejte se jich, jak se vyrovnávají s ekologickou stopou svých aktivit. Buďte vytrvalí. A nemyslete si, že tuto změnu za vás provede někdo jiný. Vy ji držíte ve svých rukou - protože v nich držíte své peněženky, své nákupní, jídelní a životní volby.

Nejsou to ti druzí, kteří tuto změnu provedou. Každá generace se musí zapojit. Ale díky svému chápání a své motivaci jste to - možná podstatně - také vy. Stejně jako to byla v roce 1989 generace "dětí", studentů, která zahájila revoluci. Pokud chcete jednat, tak skutečně jednejte. Nehrejte si na stávku, stávkujte. Nehledejte bezpečné cesty, ale účinné cesty. Setkáte se s tím, že změnit společnost je řádově těží, než získat tisíc shlédnutí na Youtube. Ale je to to jediné, co nám dnes možná může pomoci. Nepodceňujte se, nemějte strach se postavit na odpor, nebojte se být nepopulární a hlavně - nechtějte od sebe příliš málo. Věřím vám - pojďme do toho všichni společně.

Váš
Dalibor Špok