Mše není privátní VIP večírek. Ani ta Gottova.
Od první smutné nepřiměřenosti, související s úmrtím Karla Gotta, jsme - zdá se - ochráněni. Nebudeme dávat dělovou ránu při státním pohřbu. Místo toho se chystá veřejné rozloučení na Žofíně a zádušní mše pouze pro zvané v Katedrále. A právě s touto druhou událostí bychom měli mít ještě větší problém, než s populistickým nápadem uspořádat zpěvákovi státní pohřeb.
Důvodem jistě není diskuze o Gottově normalizační minulosti - každý katolík má právo na církevní pohřeb. Důvodem je privátnost této události. Mše pouze pro zvané. Je to možné?
Pokud by se jednalo o pohřeb v krematoriu nebo rozloučení v soukromé rezidenci, bylo by to v pořádku. Gottova rodina by si samozřejmě mohla vybrat, koho na takovou událost pozve. Ne tak, pokud se slaví mše. Mše není událostí pouze pro pozvané, alespoň nikoli mše, jak ji chápe katolická církev. Mše je zde pro všechny věřící (i nevěřící) bez rozdílu.
Ze mše si nelze dělat "privátní" setkání jen pro vyvolené. Není možné, aby to byl večírek, na kterém budou jen ti, co "něco znamenají" a "co nám nevadí". V tom případě je velkou otázkou, zda bude přítomen i Pán.
Nejsem znalec kánonu katolické církve, ale pokud se orientuji v jeho základech, o privátní mši se hovoří pouze ve smyslu bohoslužby, kterou slouží sám kněz, protože nemá k dispozici žádné další věřící. Nikoli tak, že by v účasti někomu zabránil. Dokonce i v přísných uzavřených (klauzurních) klášterech bývá mše veřejná.
Jistě, vnější okolnosti, související s lokalitou konání, mohou zabránit účasti na bohoslužbě - například ve vězení asi nemůžeme očekávat možnost vstupu cizích lidí. Ale zde hovoříme o veřejném prostoru, dokonce o prostoru, který patří nám všem par excellence. Zakázat někomu účast na bohoslužbě, protože se to někomu jinému "nehodí", je tak nejen problém lidský, etický, ale především teologický.
MŠE JEN PRO TY, CO SE NÁM HODÍ?
Podobným rozhodnutím vytváříme nebezpečný precedens: Pojďme pořádat mše jen pro vyvolené. Jen pro určité skupiny, které se nebudou vzájemně rušit! Tady smějí chodit jen zvaní příznivci pana Piťhy, tady bohatí s průkazkou, tady liberálové. Bezdomovci půjdou na mši tam, umytí mohou jinam. Kostely budou jako systémy privátních škol nebo jako sauna: muži v pondělí, ženy v úterý.
Věřím, že i některým věřícím by se to líbilo - tady by nekřičely děti, tady by bloudící oko zbožného mládence nerušila atraktivní slečna, tady by nepáchl bezdomovec. Kněz by mohl přizpůsobit kázání právě přítomné skupině. Nebylo by to bezva? Nebylo. Protože s jakýmkoli prvním krokem v tomto směru jsme právě zrušili základní podstatu toho, co je mše, co je eucharistie, co je katolicita, co je křesťanství, co je Bůh. Lze tolerovat, pokud to plně nechápe prostý věřící nebo zarmoucený rodinný příslušník zesnulého. Nelze ale tolerovat, pokud to nechápe církevní představený.
Důvodem jistě není diskuze o Gottově normalizační minulosti - každý katolík má právo na církevní pohřeb. Důvodem je privátnost této události. Mše pouze pro zvané. Je to možné?
Pokud by se jednalo o pohřeb v krematoriu nebo rozloučení v soukromé rezidenci, bylo by to v pořádku. Gottova rodina by si samozřejmě mohla vybrat, koho na takovou událost pozve. Ne tak, pokud se slaví mše. Mše není událostí pouze pro pozvané, alespoň nikoli mše, jak ji chápe katolická církev. Mše je zde pro všechny věřící (i nevěřící) bez rozdílu.
Ze mše si nelze dělat "privátní" setkání jen pro vyvolené. Není možné, aby to byl večírek, na kterém budou jen ti, co "něco znamenají" a "co nám nevadí". V tom případě je velkou otázkou, zda bude přítomen i Pán.
Nejsem znalec kánonu katolické církve, ale pokud se orientuji v jeho základech, o privátní mši se hovoří pouze ve smyslu bohoslužby, kterou slouží sám kněz, protože nemá k dispozici žádné další věřící. Nikoli tak, že by v účasti někomu zabránil. Dokonce i v přísných uzavřených (klauzurních) klášterech bývá mše veřejná.
Jistě, vnější okolnosti, související s lokalitou konání, mohou zabránit účasti na bohoslužbě - například ve vězení asi nemůžeme očekávat možnost vstupu cizích lidí. Ale zde hovoříme o veřejném prostoru, dokonce o prostoru, který patří nám všem par excellence. Zakázat někomu účast na bohoslužbě, protože se to někomu jinému "nehodí", je tak nejen problém lidský, etický, ale především teologický.
MŠE JEN PRO TY, CO SE NÁM HODÍ?
Podobným rozhodnutím vytváříme nebezpečný precedens: Pojďme pořádat mše jen pro vyvolené. Jen pro určité skupiny, které se nebudou vzájemně rušit! Tady smějí chodit jen zvaní příznivci pana Piťhy, tady bohatí s průkazkou, tady liberálové. Bezdomovci půjdou na mši tam, umytí mohou jinam. Kostely budou jako systémy privátních škol nebo jako sauna: muži v pondělí, ženy v úterý.
Věřím, že i některým věřícím by se to líbilo - tady by nekřičely děti, tady by bloudící oko zbožného mládence nerušila atraktivní slečna, tady by nepáchl bezdomovec. Kněz by mohl přizpůsobit kázání právě přítomné skupině. Nebylo by to bezva? Nebylo. Protože s jakýmkoli prvním krokem v tomto směru jsme právě zrušili základní podstatu toho, co je mše, co je eucharistie, co je katolicita, co je křesťanství, co je Bůh. Lze tolerovat, pokud to plně nechápe prostý věřící nebo zarmoucený rodinný příslušník zesnulého. Nelze ale tolerovat, pokud to nechápe církevní představený.