O tom, že stát určuje i neurčuje počet vysokoškolských studentů.

Vysokoškoláků máme údajně příliš mnoho proto, že stát školy dotuje podle počtu studentů a školy se jich proto snaží přijmout co nejvíce. Pravda je však poněkud jiná. Stát sice školy dotuje podle počtu studentů, ale přitom vždy existovaly kvóty počtu financovaných studentů. Škola dotaci dostává jen na studenty do výše kvóty. Stát tedy v minulosti mohl poměrně snadno počty studentů kvótami regulovat. Problém je, že to pod tlaky vnějších okolností dělal velmi nedokonale nebo nedělal vůbec.

Kvóty jsou ošklivé slovo
Oficiálně se u nás termín kvóty nepoužívá. Lidé to slovo totiž nemají moc rádi. Asi zní příliš regulatorně. Nejde o nic jiného než latinský název numerus clausus. Raději se u nás používá termín počty financovaných studentů. Ale zde se držme krátkého a výstižného pojmu kvóty.

Školy tedy sice dostávají od státu dotace podle počtu studentů, ale zároveň má každá škola kvótu počtu studentů, které jí stát financuje. V takovém systému se škola dostane k více penězům pouze tehdy, pokud se jí nějak podaří dosáhnout navýšení kvóty. Toho se dalo donedávna dosáhnout různými, více či méně chvályhodnými postupy. Ale to se již blížíme k jádru věci.

Stát vždy stojí před problémem, jak kvóty počtu studentů mezi školy spravedlivě a efektivně rozdělit. To je obzvlášť obtížné, pokud stát nemá věrohodné informace ani o kvalitě škol ani o poptávce po nich. V takovém případě, jako je tomu u nás, se nejčastěji používá pravidlo každému kvótu jako loni a případně plošné procentní navýšení všem. Kromě plošného navyšování kvót se jednotlivé školy dostávaly k vyšším kvótám různými cestami. Jak je systém dotace na žáka přehledný, tak je nepřehledná historie navyšování kvót u nás. I proto jsou následující příklady poněkud zjednodušené.

Kdo výš
Oblíbeným trikem bylo, že škola přijala do prvního ročníku hodně studentů nad kvótu. První rok sice škola od státu na tyto studenty peníze nedostala, ale další roky již stát považoval tyto studenty (ve druhém a dalším ročníku) za financované a kvótu škole adekvátně zvýšil. Školy které takto zariskovaly mohly dosáhnout výrazného zvýšení kvóty a to na věčné časy.

V posledních deseti letech se také rozvíjely regionální vysoké školy. To vytvářelo obrovský politický tlak regionů, aby stát těmto školám kvóty ad hoc zvyšoval nad rámce plošného nárůstu a ty tak mohly expandovat. Do velké míry byly tyto jejich snahy úspěšné. Školy se snažily za každou cenu stát formálně univerzitami se spoustou oborů a nabídkou vzdělání ve všech stupních vzdělání včetně magisterského a doktorského. A protože stát neměl k ruce žádná měřítka kvality, školám plošně zvyšoval kvóty ve všech programech. V případě doktorandů dokonce nebyly kvóty stanoveny vůbec.

Systém vytvářel i další nezdravé motivace. Čím déle studenti na škole studovali, tím více peněz škola od státu dostala. Školy proto nijak netrápilo přetahování studia jejich studenty, kdy student již do školy pořádně nechodil, pracoval si doma pomalu na diplomové práci, ale škola na něj stále dostávala dotaci. Stejně tak se stalo populárním vyhazovat neprospívající studenty až v novém školním roce po termínu, kdy se ještě stihli započítat do nároku na dotaci. A bakalářské programy tak často zůstaly přípravkou ke studiu v navazujícím magisterském studiu, kam se školy snažily své studenty dotáhnout a těm při nepraktičnosti pouhé bakalářského vydělání ani nic jiného než pokračovat ve studiu nezbylo.

Pro počty doktorandů dokonce kvóty neexistovaly vůbec, takže školy si jich mohly přijmou kolik chtěly. Výsledek nepřekvapí: míra úspěšného dokončování doktorandského studia byla velice nízká, doba studia dlouhá a spousta doktorandů i na katedrách, kde aby člověk kvalitní výzkum hledal špendlíkem. O co více pochybných doktorandů bylo o to menší dotace na jednoho z nich připadla.

Je samozřejmé, že individuální snažení škol o vyšší kvóty do systému žádné peníze navíc nepřineslo. Šlo o hru s nulovým součtem. Čím vyšší kvóty počtu studentů se školy dobraly, tím nutně nižší dotace na studenta připadla. Každý parciální zisk jedné školy ve formě zvýšené kvóty dopadl zpětně na všechny školy ve formě nižší dotace. Šlo o závod ve kterém nemohl nikdo vyhrát. Prohrála však škola nebo fakulta, která se tohoto absurdního závodu odmítla účastnit, třeba proto, že nechtěla přijímat uchazeče bez dostatečných dispozic a zájmu o studium.

Na závěr
O velikosti balíku peněz pro vysoké školy každý rok rozhoduje údaj ve státním rozpočtu. Teprve od něj se odvíjí výše dotace na hlavu a kvóty počtu studentů a nebo to celé naopak. Dopočítat se lze více méně trojčlenkou. Čím vyšší kvóta, tím nižší dotace (normativ) na studenta. To znamená, že čím déle studenti studují, tím více jich ve školách setrvává, tím vyšší jejich počet a tím nižší dotace na studenta. Čím více studentů studuje paralelně více škol nebo čím více jich studuje opakovaně, tím více studentů a tím nižší dotace na studenta. Určitě mělo být výrazně méně magisterských studentů a doktorandů o ty, kteří dnes studují na fakultách, kde se nedělá kvalitní výzkum. Kdyby stát přísněji reguloval výši kvót, bylo by dnes o něco méně studentů a mohla bývala být vyšší dotace na studenta.

Existence kvót ještě nedávno, v situaci všeobecného převisu poptávky nad nabídkou, také znamenala, že nemohla fungovat žádoucí konkurence mezi školami. K přetahování studentů totiž nebyl důvod, pokud se škole nějakým trikem nepodařilo od státu zvýšit kvótu.

Vysokoškoláků dnes tedy nemáme příliš mnoho proto, že by jejich počet stát nereguloval. Stát se o regulaci snažil, ale nějak mu ty kvótu unikaly mezi prsty. Od příštího roku začnou platit nové zásady financování, kde byla snaha některé díry v regulaci zalepit. Bude zajímavé sledovat, jak to dopadne v praxi.