Nezaměstnanost léčíme nevyzkoušenými léky

Jen málokdo by dobrovolně užíval lék s neověřenými účinky. Lékař, který by takové léky předepisoval by se pacienti vyhýbali obloukem. Neověřené léky by se ani nesměly do lékáren a nehradila by je žádná zdravotní pojišťovna. Pečlivému testování léků, nejdříve na zvířatech a potom opatrně pod drobnohledem na malém vzorku lidí, věnují farmaceutické firmy velké úsilí a nemalé prostředky. Zcela jiná je však praxe v léčení společensko-ekonomických problémů jako je například nezaměstnanost. Když vlády vyhlašují svatou válku nezaměstnanosti, zpravidla vymyslí nějaké dobře míněné dotační programy na podporu vzniku pracovních míst. Dělají to však od úředního stolu a nejenže si vysněné pozitivní účinky programů předem pilotně neověřují, ony to nedělají ani zpětně.

Typickým lékem předepisovaným na nezaměstnanost jsou programy takzvané aktivní politiky zaměstnanosti (APZ). Většinou jde o různě cílené formy dotací mající stimulovat vznik pracovních míst pro nezaměstnané. Programy APZ se liší země od země, ale jedno mají společné – většinou nikdo pořádně neví nakolik a zda jsou tyto programy vůbec přínosné. Česká republika zatím není výjimkou. Ale nemusíme se moc stydět.V sousedním Německu se tímto problémem začali zabývat teprve nedávno. Vysoká nezaměstnanost a přetrvávající a napjatý státní rozpočet dotlačily němce k rozhodnutí podrobit je věrohodnému vyhodnocení efektnosti. Není divu, vždyť Německo na tyto programy jen v loňském roce utratilo téměř 15 miliard Euro. Vyhodnocení si však nepleťme s účetní kontrolou jakou u nás dělá NKÚ. Jde o metodologicky náročnou analýzu skutečných ekonomicko-sociálních přínosů těchto programů. Zatím němci zhodnotily necelou třetinu programů a zjištění prezentovaná výzkumným institutem IZA v Bonnu jsou poměrně tristní: pouze 28 procent výdajů na APZ mělo přesvědčivě pozitivní dopad. Jak dopadne hodnocení zbylých dvou třetiny programů se ještě neví.

Problém hodnocení spočívá v tom, že programy APZ mají celou řadu obtížně pozorovatelných efektů. Za prvé jde o to, že některá dotovaná pracovní místa by vznikla i bez dotací. V praxi lze najít i konkrétní případy, kdy zaměstnavatel formálně zrušil pracovní místo jenom proto, aby ho posléze jako dotované opět vytvořil. Paradoxně tak může existence některých programu nezaměstnanost i zvyšovat. Za druhé, administrátoři dotačních programů přirozeně chtějí vykazovat co nejlepší výsledky. To je svádí k tomu, aby do programů vybírali z nezaměstnaných ty schopnější, kteří by si možná pomohli i bez dotace. Zatřetí, dotací podpořené místa u zaměstnavatele A mohou skrze konkurenční tlak vést k propouštění v konkurenční firmě B. Začtvrté, skutečnost, že dotace dala vzniknout pracovnímu místu zdaleka ještě neznamená, že pracovní místo záhy tiše nezanikne. Jak dlouho dotacemi podpořená místa vydrží se však systematicky nesleduje. Za páté, administrativa i přímé náklady dotačních programů se hradí z daní. Zatímco tedy stát dotacemi náklady práce na jednom místě snižuje, na jiném místě je vysokými daněmi zvyšuje. Čistý dopad na zaměstnanost zůstává ve hvězdách.

Přínos českých programů APZ zůstává stále velkou neznámou. Žádné hodnocení jako se začalo provádět v Německu se nedělá. Hodnocení na základě objemu utracených peněz nebo počtu podpořených pracovních míst se sice dělají od vzniku APZ na počátku 90. let, ale ty o dopadech těchto programů nic neříkají. Je to stejné, jakoby jsme účinnost léků odvozovali od nákladů na ně vyložených nebo od počtu pacientů, kterým byly léky předepsány.

U nás zatím existuje pouze jedna solidnější studie VÚPSV, ale ta spíše popisuje zacílení APZ na skupiny nezaměstnaných a pokud jde o čisté efekty těchto programů je ve svých závěrech velice opatrná. V loňském roce šlo u nás na programy APZ více než 5 miliard korun. K tomu je však třeba připočítat ještě několik miliard rozptýlených v řadě dalších programů, které do APZ formálně nespadají a samozřejmě náklady na jejich administrativu. Příkladem mohou být investiční pobídky zaměstnavatelům v regionech s vysokou nezaměstnaností. I tak je podíl těchto výdajů na HDP (cca 0,5%) na poměry EU poměrně nízký. Až se jednou do Česka vrátí ekonomický útlum a nezaměstnanost opět vystrčí růžky, mohlo by výraznější navýšení prostředků na APZ pomoci. Dokud se však neprovede podrobná a věrohodná analýza jejich skutečných efektů, bude lepší se i nadále držet při zdi.

Stejně jako u léku před jeho plošným zavedením by se i v případě programů APZ měla provádět náročná a průkazná analýza jejich účinnosti. Změřit skutečný čistý efekt těchto programů sice není snadné, ale metodologické postupy jsou dobře známé a ve světě vyzkoušené. Náklady na takové ověřování by byly zanedbatelné ve srovnání s tím, kolik peněz na APZ každoročně možná vyletí komínem. Překážkou hodnocení číslo jedna je však rozšířené mylné přesvědčení, že zhodnotit programy je v podstatě snadné a stačí na to dosavadní trojčlenkově účetní metody. Překážkou číslo dvě je nepodložené přesvědčení, že ověřovat programy APZ (na lidech) je neetické. Pokud by tomu tak bylo, nesměly by se na lidech ověřovat ani léky a lidstvo dosud neznalo antibiotika. Jestli je něco neetické, tak je to bezmyšlenkovité utrácení peněz daňových poplatníků. A to již platí nejen o APZ, ale o bezpočtu dalších dobře míněných programů, které se na ministerstvech a v parlamentě vymýšlejí jak na běžícím páse.