Podpora rodin s dětmi je v Česku politicky populární. Její navýšení se slibuje v každých volbách. Když potom dojde na lámání chleba, redukuje se podpora na další zvýšení přímé finanční podpory. I proto dnes patří míra přímé finanční podpory rodin s dětmi k z nejvyšším v Evropě. Lepší by však bylo rodinám a rodičovství napomáhat dostatečnou nabídkou předškolních zařízení a dalších služeb pro rodiny s dětmi.

* LN Myslíte, že máme v Česku ucelenou a smysluplnou rodinnou politiku?
V evropském kontextu nejsme až na pár aspektů vyhraněni. Vybočujeme velmi vysokým podílem přímé finanční podpory rodin s dětmi. Buď dostávají peníze přímo v dávkách, jako je rodičovský příspěvek, nebo mají daňové úlevy. Pokud poskládáte dohromady mateřskou, rodičovskou, dětské přídavky, porodné, daňové úlevy na děti a nově i úlevy za výdaje na předškolní zařízení, dáváme v mezinárodním srovnání hodně (viz. graf 1 ve studii IDEA). Zároveň tato pomoc není dostatečně zacílena na nejchudší rodiny. Ty například nemají dostatečné výdělky, neplatí tedy daň z příjmů, takže jim další daňová úleva za dítě nebo výdaj na školku už nepomáhá.

* LN Co by semělo v rodinné politice změnit?
Příjmová podpora pomáhá všem rodinám a málo těm nejchudším. A nemyslím si, že právě tato forma podpory dokáže lidi silněji motivovat, aby si pořídili jedno či další dítě. Důležitější je možnost sladit moderní život s výchovou dětí. To se u nás stále týká především žen. Systém daní a dávek drží ženy s dětmi doma. Jejich návrat do práce je potom komplikovaný, trvá dlouho a často nevede ke kariérnímu růstu. To je zabudováno i do očekávání zaměstnavatelů a promítá se částečně i do volby vzdělávání. Ženy bez dětí nebo ty, co je už vychovaly, přitom vykazují na evropské poměry nadprůměrně vysokoumíru zaměstnanosti. Většina českých žen s dětmi prostě chce pracovat, a ne být doma (čísla v jiné studii IDEA).

* LN Z dlouhé rodičovské nakonec vyplývají i nižší příjmy ve stáří, ne?
Opakovaně říkám, že penzijní reforma se má odehrávat i v jiných oblastech, než jsou známé tři pilíře. Mám na mysli zvýšení zaměstnanosti, obzvlášť těch, kteří chtějí pracovat. Pak je důležité nesnižovat ochotu mít děti u rodičů, kteří dítě či více dětí mít chtějí, ale neskloubí je s kariérou. Spočítali jsme například, že kdyby se podařilo zvýšit zaměstnanost matek s dětmi na běžnou západoevropskou úroveň, znatelně by poklesl implicitní dluh penzijního systému. Kdyby se jim povedlo vrátit se na vzestupnou kariéru, mohl by být efekt ještě větší. Ještě více by pak důchodovému systému svědčilo, pokud by se rozhodly mít dětí více.

* LN Nyní je to začarovaný kruh. Do tří let není kam dítě dát...
To je přesně ono. Penzijní reforma číslo jedna je nabídnout dostatek kvalitních předškolních zařízení. A zajistit je i pro děti mladší tří let. Aby je mohli využít rodiče, kteří si to přejí a jejichž dětem to vyhovuje. Zkušenosti ze světa ukazují, že národy kvůli tomu žádné psychické šrámy neutrpěly. Na druhé straně zaměstnavatelé nejsou ani matkám, které si i nyní najdou hlídání pro své malé děti, ochotni vycházet vstříc a nabídnout jim různé flexibilní formy úvazků. Nejsou ochotní přijímat ženy s malými dětmi, protože se obávají, že budou často nemocné. To je neoddělitelnou součástí problému. Z mezinárodních srovnání vychází, že Česká republika i ostatní postkomunistické země mají extrémně nízký podíl zkrácených úvazků žen. Asi je to částečně dáno zažitým způsobem myšlení. Nedostatek jiných typů úvazků asi souvisí i s odvětvovou strukturou hospodářství. Máme extrémně vysoký podíl zaměstnanosti v průmyslu a velmi nízkou zaměstnanost ve službách, kde je flexibilita vyšší. Stěžovat si na firmy a radit jim, co mají dělat, je ale k ničemu. Stejně budou postupovat podle svého. Je ale možné začít ve státní správě a institucích dominantně financovaných z veřejných prostředků. Veřejný sektor, v němž mimochodem pracuje větší podíl žen, je obrovský. Patří sem úřady, školství, zdravotnictví. Před časem jsme zpracovávali srovnávací analýzu, z níž vyšlo, že ani ve veřejném sektoru nejsou částečné úvazky rozšířené. Přitom by na změnu přístupu ani nebylo třeba měnit zákony.

* LN Prosazoval jste tyto myšlenky na půdě různých poradních orgánů, v nichž jste působil nebo působíte?
Ano. Většina kývá, že jde o velký problém. Ale implementace pokulhává. Když se má připravit a prosadit koncepční řešení, z ministerské mašinerie zpravidla nic funkčního nevypadne. Teď zde máme slib ministra školství, že se konečně po deseti, patnácti letech vypořádá s nedostatkem školek. Obce, které jsou za ně zodpovědné, totiž nemají peníze, takže mají dostat finance od státu. Jde to ale ztěžka. Zdá se, že ještě několik ročníků dětí a jejich rodičů bude mít smůlu. Mnohem užitečnější než dávat tolik peněz lidem na dávkách a daňových úlevách by bylo vynaložit je na dostatek kvalitních školek a zájmových činností po škole, včetně rozvoje amatérského sportu. Pro mnoho škol je dnes těžké udržet i družinu. Přitom program zde může být kreativní a děti dále rozvíjet. Řešilo by to i problém rodičů, kteří pracují na plný úvazek a nemohou jít v poledne domů. A také dětí, jejichž rodiče na tyto aktivity nemají nebo nedají peníze.

* LN Podle vás by stačilo zavést flexibilní úvazky a rozšířit nabídku institucí pro děti, aby se podpořila chuť mladých zakládat rodiny?
Určitě nestačí. Je třeba upravit i daňový systém. Většinou v rodině vydělává více otec a dodatečné příjmy vydělané matkou jsou silně zdaněné. Náš daňový systém je pro ně demotivační. Bude-li pro ženy výhodnější pracovat, budou pokračovat ve svých kariérách, takže případný výpadek daní se dožene jinde.

* LN Tato opatření znějí velmi jednoduše, a jak říkáte, možná by byla i rozpočtově neutrální. Stejně se je ale nedaří prosadit. Čím si to vysvětlujete?
Všechny politické subjekty proklamují podporu rodinám. Jenže věc často skončí pouze jednoduchým rychlým opatřením na mediální efekt, jako bylo nedávné zvýšení úlev na dani za dítě nebo zvýšení porodného. Zavést opatření, která nemají efekt hned, ale dlouhodobě fungují, se nám moc nedaří. Ke zvýšení porodného vám stačí změnit pár parametrů či slov v zákoně. Strukturovanější změny se administrativně politickému soustrojí zavádět moc nedaří.

* LN Silná poválečná generace jde do důchodu, její potomci - „Husákovy děti“ - již dorodili. Žádný další porodní boom se nečeká. To asi nedává příliš příznivý výhled pro státní rozpočet?
Česká populace je zvláštní v tom, že je sice stále relativně mladá, ale bude stárnout rychleji než většina ostatních zemí Evropy. Vysoké tempo stárnutí bude přinášet permanentní nároky na státní rozpočty ze strany důchodů a ze zdravotnictví. Přitom už nyní se každoročně nedokáží politici vypořádat se skutečností, jak bez dalšího zadlužování najít peníze na podfinancované školství, obranu, vědu a řadu dalších oblastí. A to se jedná o drobné částky v řádu jednotek miliard. Požadavky důchodů a zdravotnictví porostou rychlejším tempem. Už dnes má ale státní rozpočet nezdravý deficit sto miliard. Lepší situace pro ministry financí už byla. K dispozici je jen několik zdrojů: vyšší porodnost, vyšší zaměstnanost žen a starších lidí, lepší výběr daní, kvalitnější vzdělání a výzkum. Především v těchto pilířích by se měla odehrávat penzijní reforma.

* LN Myslíte, že by trh práce absorboval dodatečnou pracovní sílu?
Určitě, v ekonomice něco jako zákon o fixním počtu pracovních míst neplatí. Není zde žádný zákon o zachování energie. Máme třetí nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropě. A mohla by být ještě nižší, kdyby byla lepší naše politika zaměstnanosti. Máme rezervy v ženách, které chtějí pracovat, ale nemohou, protože mají děti a nemají školku. Je i mnoho žen, které by měly děti a měly jich víc, kdyby mohly mateřství lépe skloubit s pracovní kariérou. Starší lidi z trhu práce spíše vytlačujeme, než abychom se je v zaměstnání snažili udržet. Místo abychom zlevnili cenu práce důchodců poklesem jejich daní a odvodů, jsme jim naopak před pár lety daně zvýšili, aby se jim teď s velkou slávou vrátily na původní, stále vysokou úroveň.

* LN Jak se díváte na návrh současné penzijní komise, která chce řešit rodinnou politiku tím, že by se rodičům přidávalo na důchodech podle počtu vychovaných dětí?
Zrovna k tomuto návrhu jsem skeptický, jak z ekonomického pohledu, tak osobního. Obsahuje hodně implementačních komplikací. Také nevěřím, že lidé budou mít více dětí nebo více pracovat, když jim nabídneme výhled, že za čtyřicet let dostanou za odměnu vyšší důchod. V takovém horizontu lidé neuvažují. Stačí se podívat na živnostníky, kteří odvádějí co nejnižší sociální pojistné a na důchod si nenaspoří. Tito lidé buď budou ve stáří třít opravdu bídu, anebo - pokud se na to společnost nebude ochotná dívat, dostanou nějaké dávky od státu. A ty půjdou již z toho mála, co ve státním rozpočtu máme. Je to časovaná bomba. A z osobního pohledu: pokud si snad někdo pořizuje děti kvůli zajištění na stáří, může od nich dostávat peníze či jinou pomoc přímo a nepotřebuje k tomu stát. Tedy pokud potomka dobře vychoval.

* LN Zaujal vás ještě nějaký další dosavadní výstup penzijní komise?
Zamlouvá se mi návrh snížit rodičům odvody na sociální pojištění. Efekt by lidé pocítili hned. Snížila by se cena práce matek s dětmi, a ty by tak byly zajímavější pro zaměstnavatele. Ale zároveň doporučuji toto opatření zavádět pouze pro nízkovýdělkové rodiny. Jinak by vyšlo příliš draho s malým efektem. Česko má velmi vysoké celkové daňové zatížení práce. Nejde o daň z příjmů, ale o vysoké pojistné odvody. V celkovém zdanění je malá progrese a nízkopříjmovým lidem už na dani z příjmů ulevovat není jak, protože žádnou daň stejně neplatí. Platí ale vysokou sazbu pojistných odvodů. Slevu na pojistném navíc není tak těžké zavést a konstruovat ji rozpočtově neutrální.

* LN Část důchodců, především důchodkyň, které žijí ve velkých městech v nájemních bytech, žije na hranici chudoby. Mohl by jí předcházet další návrh z dílny penzijní komise, totiž společné důchodové pojištění manželů?
Před rokem jsme v think tanku IDEA při CERGE-EI zpracovali studii, která na toto téma upozornila. Myslím, že smysl rozhodně má společné důchodové pojištění. Nikomu nepřijde nic divného na bezpodílovém vlastnictví majetku manželů. Když se vypořádává rozvod, dělí si manželé majetek, úspory, domlouvají se o dětech. Ale úspory na stará kolena ve formě nároků na důchod se nevypořádávají. Jeden z rodičů se soustředil na pracovní kariéru, odváděl vysoké sociální pojistné, druhý se staral o děti a rodinu. Když manželství najednou přestane fungovat, jeden si odnáší příslib důchodu, druhý příslib chudoby. Sdílení nároku na důchod by navíc posílilo slábnoucí roli manželství. Myšlenka je to dobrá. Když se někdo nebude chtít o důchod dělit, může si to dopředu vymínit v předmanželské smlouvě. Překvapuje mě ale, jaké u nás panuje v této věci konzervativní myšlení bez ohledu na politickou orientaci. Proti návrhu je i řada političek.

Rozhovor vyšel pod titulkem editora Podpora rodinám se scvrkává na gesta
Lidové noviny | 1.12.2014 | Strana: 12 | Autor: MARCELA ALFÖLDI ŠPERKOVÁ |