Stále více mě fascinuje, jak se velmi samozřejmé a jednoduše sdělitelné věci mění na prahu státní správy v "mission impossible". Nejhorší je, že Vám na ministerstvech skoro všichni říkají, že ví, že to je zoufalé, ale že s tím prostě nelze nic dělat.

Počet nezaměstnaných registrovaných úřady práce sice klesá, ale jde to ztuha. Podobně vysoká nezaměstnanost, jakou zde máme dnes, tu byla i na přelomu let 2010/2011. Tehdy ovšem vrcholily důsledky ekonomické krize. Únorových 548 117 nezaměstnaných registrovaných na úřadech práce je na české poměry vysoké číslo. Za současný klesající trend můžeme děkovat hlavně hospodářskému růstu v Německu a většině zemí Evropské unie. A kdyby dnes nebylo kolem 80 tisíc lidí umístěno na pracovních místech dotovaných nástroji aktivní politiky zaměstnanosti, mimochodem také z peněz EU, byl by údaj o počtu nezaměstnaných ještě hrozivější. Nezaměstnaných déle než jeden rok máme dnes dokonce nejvíce v historii, necelého čtvrt milionu.

A právě problémy, spojenými s dlouhodobou nezaměstnaností, by se měl stát rukou svých úřadů práce zabývat především. Tento článek je o tom, že o tomto problému toho stát ví příliš na to, aby ho byl schopen efektivně řešit.

Kdo je vlastně bez práce?
Na začátek je třeba připomenout obrovskou ránu, kterou politice zaměstnanosti zasadil rozvrat informačních systémů a dezorganizace úřadů práce před několika lety. Kromě občasných odhodlaných výzev k boji s nezaměstnaností a sepisování dalších strategií zaměstnanosti ke zlepšení na úrovni praktické politiky zaměstnanosti dochází od té doby příliš pomalu a ministrům práce od té doby není co závidět. Dodnes na webové stránce správy služeb zaměstnanosti visí pozůstatek ve formě varování: "Z důvodu integrace informačních systémů MPSV bude po omezenou dobu redukováno množství statistických informací poskytované v této částí Integrovaného portálu. U informací, které nejsou aktuálně k dispozici, bude dočasně uvedena informace „Data za uvedené období nejsou k dispozici“. Přitom základní tři úkoly jsou dlouhodobě známé a není je až tak obtížné splnit.

První úkol
Úkol číslo jedna je začít bedlivě sledovat, kdo vlastně jsou dlouhodobě nezaměstnaní. Dnes to paradoxně nevíme. Nevyčteme to ani s publikovaných statistik, ani z pravidelných půlročních zpráv o situaci na trhu práce. Jde o mladé lidi nedávno po škole, nebo jde o lidi spíše starší? Nakolik se dlouhodobá nezaměstnanost vyskytuje mezi zdravotně či jinak znevýhodněnými či například mezi matkami s menšími dětmi? Jak souvisí výskyt dlouhodobé nezaměstnanosti s nízkou vzdělaností? Do jaké míry riziko dlouhodobé nezaměstnanosti ovlivňuje poslední vykonávaná profese? Tyto a mnohé další otázky volají po odpovědích. Fragmentované a místně specifické informace možná mají analytici některých okresních úřadů práce. Ale nemají je tam, kde vznikají strategie a zásady politiky zaměstnanosti.

Druhý úkol
Druhým úkolem je průběžně ověřovat, na které skupiny nezaměstnaných jsou zaměřeny programy aktivní politiky zaměstnanosti realizované úřady práce. Důležitá je odpověď na otázku, nakolik jsou tyto většinou nákladné dotační nástroje zaměřeny na dlouhodobě nezaměstnané nebo na osoby nezaměstnaností ohrožené. Nejsou náhodou zaměřeny spíše na nezaměstnané, kteří by si pravděpodobně dokázali pomoci sami a dlouhodobá nezaměstnanost jim nehrozí? Naposledy se o tomto fenoménu mohl člověk něco málo dozvědět z jediného grafu pravidelné zprávy ministerstva práce za rok 2011 (graf 16, str. 56).



Vědět bychom to ale měli, už jen proto, že na aktivní politiku zaměstnanosti se ročně vydá kolem 5 miliard korun.

Třetí úkol
Třetím úkolem je pečlivě analyzovat, zda programy aktivní politiky zaměstnanosti skutečně pomáhají zlepšit dlouhodobé pracovní vyhlídky nezaměstnaných, a tedy dlouhodobě snižovat nezaměstnanost, tu dlouhodobou především. Není náhodou výsledkem dotování pracovních míst spíše to, že lidé bez práce na čas „nestraší“ ve statistikách o počtech nezaměstnaných? Nakolik programy zaměstnanosti napomáhají snižovat pravděpodobnost opakované nezaměstnanosti a snižovat výskyt nezaměstnanosti dlouhodobé? Zvyšují nákladné rekvalifikace a masové dovzdělávání dospělých jejich budoucí produktivitu a zaměstnatelnost? A které nástroje politiky zaměstnanosti v tomto smyslu fungují lépe, které hůř a které vůbec ne? Pro které nezaměstnané se hodí jaké nástroje?

Nedostatek informací
Asi není třeba vysvětlovat, jak důležité je vše toto vědět. Nějakou intuici asi opět mají někteří praktici na úřadech práce. Ale tam, kde se rozhoduje o miliardách na boj s nezaměstnaností, o tomto bohužel informace nejsou. Na západ od našich hranic se analýzám a výzkumu založeném na podrobných individuálních datech o vývoji nezaměstnanosti pečlivě věnují. Přístup k podrobným informacím mají nejen tvůrci veřejných politik, ale i výzkumná akademická sféra, která má potřebnou metodologickou a další odbornost, které se naší státní správě stále nedostává. Stačí se podívat, čím vším se zabývá německý IAB institut. Ke splnění uvedených tří úkolů popsaných zde na několika řádcích není třeba čekat na sepsání další strategie zaměstnanosti. Je prostě třeba je splnit.

***
Text ve zkrácené podobě vyšel v Hospodářských novinách | 10.3.2015 | Rubrika: Názory | Strana: 8 |