První lednový týden proběhla v americkém San Francisku každoroční konference Americké ekonomické asociace. Každoročně jde o obrovskou akci s mnoha tisíci účastníky, takže se v USA najde jen několik velkých měst, která disponují dostatečnou kapacitu hotelů soustředěnou na jednom místě. Není asi náhodou, že se akce koná hned první, turisticky jalové dny po novém roce. Během konferenčních přednášek a řady doprovodných akcí probíhá pro evropského pozorovatele druhá fáze unikátního trh práce s novými absolventy ekonomie s titulem Ph.D.. Jde o obrovský, na jedno místě koncentrovaný a na vlastní oči viditelný akademický trh práce. Před několika lety jsem na těchto trzích v New Yorku, Chicagu, San Diegu a Washingtonu DC pomáhal vybírat mladé a nadějné akademické ekonomy pro CERGE-EI v Praze. Můj současný kolega Libor Dušek z CERGE-EI před léty takovým trhem jako absolvent University of Chicago na vlastní kůži prošel. Českým čtenářům teď vše od A do Z můžeme přiblížit.


Začíná to v listopadu
Konec listopadu je každým rokem velmi nervózním obdobím pro končící doktorandy, kteří by rádi získali dobrou práci v USA, ale někteří i v západní Evropě. Pročítají inzeráty, pilují disertaci, rozesílají desítky obálek s přihláškami o pracovní místa na školách. Začíná akademický trh práce tzv. job market. Jde o velmi pozoruhodný trh s dost netradiční „komoditou" - čerstvými absolventy Ph.D. programů. Poptávajícími jsou zejména univerzity, a dále soukromé či nadnárodní firmy, které do svých pozic vysloveně vyžadují znalosti na úrovni „amerického" titulu Ph.D.1) To, co zde popisujeme, se týká ekonomické profese. Právníci, historici či genetici mají svůj vlastní trh se svými specifiky, nicméně fungují na stejném principu.

Inzeráty JOE
Během podzimu zaměstnavatelé dají inzeráty na webovou stránku zvanou JOE - Job Openings for Economists. Doktorand na vybraná místa zašle svůj balíček-přihlášku, která kromě obligátního životopisu (CV) obsahuje zejména disertaci či jiný článek, se kterým jde doslova s kůží na trh. V zalepených obálkách jdou dále doporučující dopisy od jeho školitelů. Inzerátů je samozřejmě spousta a nelze obeslat všechny. Výběr doktoranda formují do jisté míry jeho preference (například místo profesora na univerzitě v Bahrainu běžného středoevropana nezaujme), částečně realistická očekávání, na jak dobré místo má reálnou šanci se dostat. Školitelé jsou v tomto většinou upřímní a na rovinu člověku řeknou „…při troše štěstí se můžete dostat na univerzitu v top 30, ale spíš to vidím na 40-70…" a to samé studentovi nemilosrdně napíšou do doporučujícího dopisu. Takto ocejchovaný doktorand potom samozřejmě přihláškou neobtěžuje špičkové školy typu MIT, ani skoro neznámé školy lokální.

Tváří v tvář
Univerzity si došlé přihlášky pečlivě pročtou a sestaví seznam uchazečů, se kterými chtějí udělat interview. V té chvíli trh vstupuje do hektické fáze interview tváří v tvář během výroční konference, jak již bylo uvedeno v úvodu. Interview probíhá tak, že dva až tři profesoři z univerzity sedí buď ve svém hotelovém pokoji nebo v obrovském sále u jednoho ze stovky kulatých stolů a přichází jeden uchazeč o práci za druhým. Interview jedou podle šablony: řekněte nám nejprve něco o vaší disertaci a uchazeč se rozpovídá, načež vždy následují otázky a připomínky; jaký výzkum hodláte dělat v budoucnu, jaké kursy můžete učit, a máte již vůbec nějakou zkušenost s učením, a uchazeč se opět rozpovídá a potí se; a teď vám řekneme něco my o naší univerzitě a katedře; následují poslední dotazy na cokoli z jedné či z druhé strany a za půl hodiny je hotovo, těšilo nás, možná od nás ještě uslyšíte, na shledanou, další prosím. Uchazeči se střídají jako apoštolové na orloji. Ke konci konference už jsou viditelně unavení z pobíhání mezi interview.

Po interview zůstávají ve hře pouze finalisté, které univerzita pozve na návštěvu, v naší hantýrce tzv. fly-out. Uchazeč finalista prostě přiletí na univerzitu, během dne absolvuje neformální schůzky s potenciálními kolegy, prezentuje svůj výzkum na semináři a je pozván na dobrou večeři, kde se dále intenzivně neformálně diskutuje. Druhý den letí domů. Vše proběhne na náklady zvoucí univerzity. Při semináři již jde o všechno. Výkon na semináři je zkrátka rozhodující. Když se seminář nepovede je konec a na vysněné místo na univerzitě může uchazeč zapomenout. Stačí, když publikum zahrne uchazeče natolik kritickými komentáři, že nad průběhem semináře ztratí kontrolu.

Jak je těžké dát ruku do rukávu
Když se univerzita rozhodne někoho z finalistou přijmout, dá mu závaznou nabídku zaměstnání, tzv. offer. Když ten do určité lhůty kývne, je ruka v rukávě. Dát nabídku a kývnout na ni ale není vůbec snadné. Uchazeč má totiž většinou nabídek více. Musí si tedy vybrat. Může konkurenční nabídku využít jako tlak na vyšší plat či výhodnější pracovní podmínky. Někdy se však musí rozhodnout dříve, než bude vědět o nabídce jiné školy, kde by pracoval raději.

Univerzita to také nemá snadné. Může dávat finalistům nabídky jednu po druhé. Tím ale riskuje, že někteří z uchazečů kývnou jiné škole než na ně přijde řada. Rozdat víc nabídek najednou je ale pro univerzitu také riskantní – kdyby kývli všichni uchazeči, neměla by na ně škola peníze a pro ně práci. Ve finále je prostě hodně strategie a žonglování.

Ilustrativní je oblíbená historka Jana Švejnara o tom, jak mu kdysi Cornell University nabídla nižší plat než konkurence, protože lidé na Cornellu správně odhadli, že Švejnar přijme i horší nabídku, protože na Cornellu již působí jeho (tehdy ještě budoucí) žena.

Výsledek stojí za to
Nakonec skoro každá univerzita i uchazeč najdou druhu stranu. Cesta k tomu má svou neúprosnou ekonomickou logiku: každý uchazeč by chtěl pracovat na Harvardu a každá univerzita by ráda ulovila budoucího nositele Nobelovy ceny.

Top-10 univerzity mají výhodu prvního tahu. Na tzv. fly-outy zvou okamžitě po interview a nabídky rozdávají taktéž velmi rychle. Ostatní školy vyčkávají, až se trh „tam nahoře" vyčistí, a pak si začnou rozebírat uchazeče, kteří na špičkových školách neuspěli. Opačně by to nefungovalo - univerzity z druhé ligy by totiž nebyly s to získat souhlas od uchazečů, kteří mají šance otevřené jak v první, tak ve druhé lize. Takto trh postupuje směrem dolů k méně atraktivním zaměstnáním (a k méně atraktivním uchazečům), až koncem března je v podstatě hotovo.

V každé fázi projde sítem trhu zhruba jedna třetina: typický uchazeč rozešle 60-90 žádostí-přihlášek, absolvuje 20-30 interview, dostane pozvání na 7-10 fly-outů, nakonec dostane nabídky od 2-3 škol. A platí jedna důležitá věc: nepěstuje se „inbreeding". Žádná univerzita z principu nenajímá vlastní absolventy. A pokud se to stane, tak velice výjimečně. Brání to protekcím a především nová krev odjinud školy navzájem intelektuálně obohacuje a žene kupředu. Naopak v Česku je najímání vlastních absolventů univerzitami poměrně běžný úkaz.

Americký trh s čerstvými doktory ekonomie je úžasnou ukázkou toho, jak dobře trhy fungují. Obchodují se velmi nestandardizované „komodity“ – absolventi a pracovní pozice na školách. Obchoduje se na centralizovaném, strukturovaném trhu s jasnými pravidly. Trh funguje efektivně - ti nejlepší absolventi z nejlepších univerzit končí zase na nejlepších univerzitách. Ti, kterým jde víc o peníze, končí v pozicích, kde se více platí. Kdo chce z osobních důvodů pracovat v Itálii, skončí v Itálii, přestože všichni rozesílali žádosti-přihlášky po celém světě.

Střední a východní Evropa není Amerika
V postkomunistických zemích je jen velmi málo institucí, které zaměstnávají absolventy Ph.D. najímané na popsaném mezinárodním trhu. Dokonce i pobočky nadnárodních konzultačních firem najímají ve střední Evropě lokálními kanálky, zatímco jejich sesterské pobočky v USA či Anglii jdou přes tento mezinárodní trh. Na mezinárodním akademickém trhu v USA hledá akademické ekonomy jen několik málo škol založených po roce 1989 podle „západního" vzoru. Jde o CERGE-EI v Praze, Sorosovu Central European University (CEU) v Budapešti, New Economic School v Moskvě, Kiev School of Economics (KSE) a International School of Economics (ISET) v Tbilisi. Mezi právnickými fakultami takto v našem regionu funguje asi jen CEU. Rádi se od čtenářů Aktuálně.cz dozvíme, jak to chodí a vypadá v dalších oborech společenských věd.

Libor Dušek a Daniel Münich, CERGE-EI

Poznámky
1] jsou to např. Světová banka či právnické firmy, které poskytují tzv. litigation consulting)