Na náměstí stojí obří klec plná plastových lahví a plechovek od nealkoholických nápojů. Názorně demonstruje odpad od průměrné rodiny, která rok konzumovala kupované nealkoholické nápoje namísto toho, aby si je levněji připravila doma. Takový pohled se vám mohl naskytnout na jednom z největších letišť v Jižní Africe, na Times Square v New Yorku i na náměstí Míru v Praze. Své přístroje na domácí přípravu nápojů z kohoutkové vody takto propaguje firma Sodastream. Po jedné z prezentací se ohradila společnost CocaCola a rovnou pohrozila soudem. Mezi obaly posbíranými na skládce jsou totiž také „její“ lahve a firma takové nakládání s vlastním majetkem považuje za nepřípustné. O kuriózní kauze jako první informoval prestižní ekonomický magazín FORBES.



Pro každou firmu je přirozeně výhodnější veřejně představovat své výrobky v nablýskané podobě před zakoupením, než jejich zbytky po spotřebování. Pomačkaný odpad ze skládky se stále ještě zřetelně čitelnou etiketou není dobrou reklamou. Ze zveřejněných důvodů ale vyplývá, že za tak ostrým útokem stojí spíše něco jiného. Velké firmy se rády chlubí svým pozitivním vztahem k životnímu prostředí. Názorná informace o skutečných hromadách odpadu přímo souvisejících s jejich podnikáním, do tohoto obrazu příliš nezapadá. Hrozba právními kroky s odkazem na vlastnická práva k vyhozeným obalům, je ovšem poněkud riskantní reakcí.

České zákony upravují odpovědnost za odpad v souladu s evropskou legislativou. Jednoduše řečeno – odpad na skládce patří jejímu majiteli a průmysl (včetně nápojového) přispívá jen na část nákladů spojených se sběrem, svozem a recyklací, spalováním či skládkováním svých odpadů. V případě plastových obalů musí výrobci podle zákona zajistit materiálové využití necelé třetiny svého odpadu – činí tak prostřednictvím finančního příspěvku státem autorizované společnosti, která se o splnění povinnosti postará ve spolupráci s obcemi a dobrovolně třídícími občany. Přestože recyklace PET lahví je mnohem výhodnější než například plastových sáčků, odpovědnost stanoví obalový zákon v obou případech stejnou.

Zvýšit ji má novela obalového zákona. Podle Legislativního plánu vlády ji mělo Ministerstvo životního prostředí předložit v březnu. Její obsah neznáme dodnes, jako jeden ze zamýšlených hlavních cílů ale ministerstvo uvádí „zvýšení počtu subjektů, na které se nebudou vtahovat povinnosti zákona“. Omezovat odpovědnost průmyslu bývá mnohem jednodušší než prosazovat její zvýšení. V mnoha evropských zemích od Chorvatska po Estonsko se to přesto podařilo. Zavedení zálohování jednorázových nápojových obalů tam zvýšilo recyklaci nápojových obalů až nad 95%. V Česku podobné snahy prozatím pohřbila povolební výměna ministrů životního prostředí. Proti zvýšení odpovědnosti za nápojové obaly se nejvíce stavěly právě svazy výrobců nápojů. To nás vrací zpět ke sporu o to, komu vlastně patří vyhozené lahve.

Přinejmenším jedna velká firma má jasno: Odpovědnost za zakoupené obaly nesou spotřebitelé a ti se o ně také musí postarat, pokud se ovšem zrovna nerozhodneme, že to v konkrétním případě bude opačně. Soud ovšem na takové chytračení přistoupit nemůže. Jeho rozhodnutí musí být trvale platné a nezpochybnitelné. Přiznání vlastnictví za vyhozené obaly od nápojů přitom nelze oddělit od plné odpovědnosti za jejich využití. Jinými slovy, pokud by lahve pohozené v lese či v příkopu u silnice měly patřit firmě uvedené na etiketě, správce lesa by hned věděl, komu má naúčtovat náklady na jejich vysbírání a likvidaci.

Lze tedy přepokládat, že armáda právníků se nakonec soudního sporu ekonomického Goliáše s Davidem nedočká. Zastavení jedné názorné výstavy o plýtvání surovinami by totiž nutně vedlo k přijetí plné odpovědnosti za „vlastní“ lahve a plechovky až do hořkého konce. Obce a správci komunikací, lesů či řek by jen u nás ušetřili desítky milionů ročně. Příslušná firma by z těchto peněz zaplatila nemalý díl. Takové vítězství by ji přišlo hodně draho. S největší pravděpodobností se tedy ani nápojové firmy ke svým odpadům dále hlásit nebudou. A rozhodnutí o tom, zda plýtvat či ne, zůstane na nás – spotřebitelích.

Daniel Vondrouš
Poradce pro ekologickou politiku