Internet může znamenat mnoho věcí, prvořadě to je ovšem komunikační médium – za tímto účelem vznikl, za tímto účelem pak je dnes především používán. Jako komunikační prostředek a komunikační prostředí přinesl celou řadu změn, nad kterými se v tomto článku zamyslíme.

Z historické perspektivy lze na vývoj komunikace pohlížet jako na několik epoch (Rodman & Fry, 2009) – lidstvo již přešlo epochou primární orality, kdy nebylo písmo, později vymyslelo abecedu a začalo psát. (Pro charakterizaci těchto dvou epoch doporučujeme knihu Walter J. Ong: Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč.) Třetí podstatnou změnou pak byla typografická revoluce (která stojí na počátku humanismu – osvícenství, racionality - a kterou McLuhan paradoxně označil jako počátek dehumanizace, neboť radikálně klesla nezbytnost kontaktu tváří v tvář).

Zde budeme mluvit o čtvrté epoše, tedy elektronické, či spíše digitální komunikace. Každá z těchto epoch měla svůj ne nepodstatný vliv na prožívání a myšlení lidí. Pro porozumění internetu jako fenoménu je nezbytné si připomenout specifika internetové komunikace. Je patrné, že internet, ostatně jako každá jiná technologie, odráží myšlení lidí v dané epoše. Revoluce v komunikaci na dálku začala již před více než stoletím – viz telegraf, rádio, telefon apod. Proměna a organizace společnosti za posledních sto let je tak nutně v dobrém i zlém (a nechám na čtenáři, ať si připomene a ohodnotí všechny změny ve společnosti dle svého naturelu) spojena s vývojem komunikačních prostředků a komunikačního prostředí. Jaký je tedy internet? Co komunikaci přináší, či o co nás dle jiného úhlu pohledu ochuzuje? V následujícím textu se zaměříme na textovou komunikaci, která je ještě stále (a zřejmě nějakou dobu zůstane) zcela dominantní.

Každá komunikace má v sobě několik modalit (Vybíral, 2005). Je ovlivněna prostorem a časem, kde se odehrává, účastníci komunikační výměny jí připisují určitý význam na základě svých interpretací, svou roli hrají emoce (např. neverbální komunikace) a rovněž kontext – něco výměně předcházelo, něco bude následovat.

Charakteristickým znakem elektronických komunikací (Šmahel, 2003a; 2003b)je fakt, že zcela změnila vnímání prostoru. Komunikující již tak zpravidla nesdílejí stejný prostor. Chybí zde fyzický kontakt a možnosti neverbální komunikace jdou stranou. Monology jsou spíše vzácností - I ti, co se jinak rádi poslouchají se např. v chatech, v diskusních fórech či na IM chovají mnohem disciplinovaněji. Při běžném hovoru poznáme, např. podle přikyvování či jiných drobných sociálních rituálů, že jsme stále posloucháni. To ale samozřejmě na internetu nejde a nemůžeme si tak být ani jistí, zda dotyčná osoba na druhé straně je. Padají otázky „Je ještě online? Čte to, co píši? Proč mě ignoruje? Odskočil/a si? Jediný způsob jak se to dozvědět, je dát prostor i komunikačnímu partnerovi. Ale z toho vyplývá důležitá charakteristika online komunikace - lze ji snadno zahájit, ale též ji snadno a rychle ukončit. „Když mě to nebaví, prostě odejdu“. Je třeba vzít v potaz, že odejít od klávesnice nebo někomu zavěsit sluchátko není zdaleka jedna a ta samá věc. V této souvislosti je zajímavé poukázat na jeden paradox - používání internetu vede ke zvýraznění prostorových vzdáleností mezi lidmi (nejsou v přímém kontaktu a z toho plyne nesdílení situačního kontextu), částečně proto se ve virtuálním prostředí setkáváme s „rovnostářským principem“ – skladník ve šroubárně se s vysokoškolským profesorem obyčejně setkají jen zřídka (ačkoliv v hospodě taktéž nezřídka). Ale na internetu, v diskusích o čemkoliv či přímo pod tímto článkem, si mohou zadebatovat, popřípadě zanadávat na autora i sobě navzájem a to i opakovaně a ve větších časových odstupech.

Abstraktní písmena jsou v zásadě velmi rovnostářská. To si lze ukázat na telefonu, kde na opačném konci slyšíme druhou osobu, respektive její pevný/ustrašený/šišlavý/unuděný hlas. V rozhovoru tváří tvář zase vnímáme socio-ekonomický status druhé osoby, výšku, atraktivitu, barvu pleti atd. a to vše na nás působí. Dokonce ani neznamená totéž psát a psát - zatímco na papíře po sobě zanecháme v textu mnoho stop (čtenáři detektivek jistě vědí), klávesnice za nás vykouzlí stejně úhledná a typizovaná písmena vždy (jakkoliv virtuální stopy po nás také zůstanou). Zkrátka, ty charakteristiky, které na internetu nejsou na první pohled patrné, jako pohlaví, věk, rasa atd., hrají menší roli. A to dokonce i tehdy, pokud tyto informace již máme – v daný okamžik je nevnímáme, tak je jejich působení menší. Vztah mezi lidmi je vůbec v digitálním prostředí pozměněn – všimněte si například implicitního používání tykání na chatech. Jinou ukázkou tohoto vypozorovaného jevu je, že lidé se (patrně) cítí méně úzkostní, mají-li napsat email než klasický dopis. E-mail je pocitově jen virtuálním záznamem, který se smaže zmáčknutím jedné klávesy, zatímco dopis si můžeme osahat, přivonět k němu, zašustit a jeho „váha“ je pocitově i snad jen díky vnímání více smysly, mnohdy větší.

Modalita času přináší sama o sobě rovněž změnu – na internetu máme mnohem delší čas na promýšlení odpovědí. Větší časová prodleva je dokonce tolerována i u tzv. synchronní komunikace, tedy takové, která probíhá v relativně shodnou dobu (např. chaty, IM). Oproti tomu asynchronní komunikace probíhá s větším zpožděním – např. e-mail, diskusní fórum).

Internetová komunikace ale i něco ztrácí – kontinuita komunikace je poměrně omezená, takže je spíše fragmentovaná. Snadněji začneme, snadněji ji ukončíme, snadněji odbíháme od tématu. Největší ztrátou je ovšem absence neverbální komunikace – krom (velmi křehké) berličky v podobě emotikonů nám již k pochopení významů sdělovaného mnoho nezbývá. A tak nastupuje jev v psychologii nazývaný projekce. Jedná se o situaci, kdy si promítáme obsah své mysli, svých vlastních potřeb a fantazií, myšlenek, motivace (atd.) do komunikačního partnera. Skutečně si myslíte, že lze z těch několika desítek písmen přesně vědět, kdo je ten druhý u klávesnice? Co si myslí, jaké jsou jeho/její motivace, jak žije atd.? Či byť jen jednodušeji – jak přesně myslel/a tu kterou zprávu? Jak se u toho tvářil/a atd.? Jak již bylo několikrát zmíněno, textová komunikace na internetu přenáší ve skutečnosti velmi omezené množství informací a tento nedostatek si doplňujeme my sami v našich hlavách. A tak často druhé na internetu vnímáme tak, jak si sami spíše přejeme, aby druzí byli a vypadali. Viz fenomén online zamilování se, ale o tom někdy jindy.

Pozornost psychologů přitáhl ještě jeden zajímavý jev charakteristický pro online komunikaci – tzv. disinhibice, či „odbržděné chování“. Jistě to sami znáte – je snadné se na někoho naštvat a pěkně mu/jí vynadat (až se od klávesnice práší) a to i způsobem, který byste při osobním kontaktu, v dopise nebo v telefonu nikdy nepoužili. Nebo obráceně, je snadné získat pocit, že ten druhý je vám sympatický (obvykle zafunguje zmíněný princip projekce), že vám rozumí – a tak na sebe napíšete úplně vše, i intimní detaily ze svého života. Tento jev se nazývá sebeodhalení (self-disclosure) a je jinak ve fyzickém světě typický pro partnery nebo velmi dobré přátele. Na internetu to ale funguje spíše obráceně – čím méně máte informací o tom druhém, tím snadněji se svěříte. Obdobou je tzv. „the stranger-on-a-train phenomenon“, intimní konverzace například mezi dvěma náhodnými spolucestujícími, o tom ale v některém z dalších článků.

Na vysvětlení disinhibice na internetu se značnou mírou podílel psycholog John Suler, který je průkopníkem kyberpsychologie (doporučuji k nahlédnutí jeho online knihu “The Psychology of Cyberspace“ a blog s podobným názvem - http://psycyber.blogspot.com, jedná se o velmi inspirativní čtení). Co tedy podle Sulera odbržděnost chování na internetu způsobuje (Suler, 2004)?

Předně to je tzv. disociativní anonymita. Na internetu máme identitu často skrytou (ačkoliv na Facebooku to tak není a mnoho lidí je i tak „disinhibovaných“). Její vystopování je technologicky náročné (ne však nemožné!). Vlivem dojmu anonymity (a zde bychom podtrhli, že se jedná skutečně jen o dojem) oddělujeme své virtuální „já“ od své reálné identity. Či jednodušeji – své chování online oddělujeme od možných důsledků offline. Jak by to pravděpodobně viděli psychoanalytici, tento pocit online, že „to v zásadě nejsem já“ vede k menšímu tlaku superega (tlaku společností, konvencí atd.) na ego. Ego tak více splývá s pudovou složkou naší osobnosti, tzv. id. Na internetu se tedy více chováme podle principů slasti – podobně, jako když sami doma či v jinak bezpečném prostředí dáme větší prostor společností jinak nerado viděnému chování. Dalším prvkem je „neviděnost“, absence očního kontaktu. Jak už bylo zmíněno výše, jinak vlivné prvky – vzhled, tón hlasu atd. ztrácejí svůj význam. A opět příklad podobného principu z psychoanalýzy, kde analytik sedí za hlavou pacienta - absence očního kontaktu pomáhá k právě odbrždění asociací. Solipsistická introjekce (zde prosím, aby sveřepí stoupenci Cimrmanovy teorie externismu raději přeskočili několik řádků) je jev, při kterém textové zprávy komunikačního partnera můžeme vnímat, jakoby v naší mysli skutečně zněly hlasem té konkrétní osoby. Nebo se domníváme, že druhý vypadá (přímo jej před očima vidíme) tak, jak, si myslíme. Prostě si z několika písmen v naší mysli vytvoříme danou osobu. Zde hraje zásadní roli opět hlubinně psychologický fenomém tzv. přenosu – daná osoba se stává součástí našeho psychického světa. Její vlastnosti jsou částečně ovlivněny tím, jak se prezentuje, částečně pak našimi zkušenostmi, vzpomínkami (které s tou osobou původně nemusí vůbec souviset), očekáváními (což je analogické s principem přenosu). Podobně si můžeme dokonce vytvořit vztah i s neexistující osobou, např. avatarem v počítačové hře. Svou roli dále hraje disociativní imaginace čili princip „je to jen jako“. Uživatelé internetu často předpokládají, že jejich virtuální persona, kterou si vytvořili (tedy to, jak se na internetu projevují), je oddělená od světa offline. V praxi tedy hodí za hlavu vše v okamžiku, kdy od počítače odejdou – „co se stalo online, stalo se jen tam a ne tady“, „byla to jen hra“ atd. Poslední dva faktory byly více zmíněny o několik odstavců výše, jedná se o minimalizaci autority (viditelných a vnímatelných statusů jako např. bohatství, rasa, pohlaví, vzhled atd.) a převažující asynchronicita, čili jakási nutná prodleva v komunikaci.

Jak již bylo napsáno, efekt odbržděné komunikace vede často ke dvěma extrémním situacím - jednak k větší otevřenosti (self-disclosure, spadá tu i prezentování osobních údajů, potenciálně velmi riziková aktivita), ale i častější agresivitě (osočovaní atd. - tzv. flaming). Tyto ale souvisí s něčím, co přesahuje možnosti tohoto článku – s tzv. maskulinními a feminními módy komunikace, na které se zaměříme v dalších článcích.

-------------------------------------------
Autorem tohoto článku je psycholog Lukáš Blinka, který působí na Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a na Institute of Journalism and Communication na Tartu University (Estonsko). Výzkumně se zabývá psychologickými aspekty blogování; počítačových her; závislostí na internetu a jinými aspekty používání nových technologií zejména u mladých lidí.
--------------------------------------------

Literatura použitá a doporučená:
Ong, W. (2006) Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč. Praha: Karolinum
Rodman, G., Fry, K. (2009). Communication technology and psychological well-being: Yin, Yang, and the golden mean of media effects. In Y. Amichai-Hamburger (Ed.), Technology and Psychological Well-Being (pp 9-33). New York, Cambridge University Press
Šmahel, D. (2003a). Psychologie a internet: děti dospělými, dospělí dětmi. Praha: Triton
Šmahel, D. (2003b) Komunikace adolescentů v prostředí internetu. Československá psychologie, Praha, 144-156.
Suler, J.R. (2004). The online disinhibition effect. CyberPsychology & Behavior, 7, 321-326.
Vybíral, Z. (2005) Psychologie komunikace. Praha, Portál