Ráno na mě skrze síťovanou záclonu kuchyňského okna svítí z modré oblohy sluníčko, tak se ještě předtím, než se zaberu do práce, jdu ven projít. Je ještě chladno a park je až na pár lidí skoro prázdný, ale celý prostor jako by dýchal nějakou zvláštní energií.

Svatý Valentýn je pro mě novodobý svátek, jemuž obvykle nevěnuju žádnou zvláštní pozornost, i když jeho původ sahá podle některých teorií až do starověkého Říma. Jenže už platan u vstupu do parku má větve nějak propletenější než obvykle a jeho ježaté kuličky se v mírném větru pohupují v bocích, jako by chtěly flirtovat se zbylými uschlými listy.

Povrch jezírka je ještě zamrzlý. Pod vrstvičkou ledu svítí napadané listí i žabinec, zatímco cedule nadepsaná Životní cyklus žab teprve čeká, až ji někdo přeleští. Je trochu zaprášená, jak naproti Invalidovně staví nový obytný komplex. Ležícího vojáka, kterého mají nové domy představovat, zatím ještě celého nevidím, ale nad hlavou se mu sklánějí dva žluté jeřáby s nápisem POTAIN, které spolu láskyplně rozprávějí, a z okna ve 2. patře nastavuje sluníčku obličej muž v montérkách a modré helmě posunuté do týla.

Sluníčko pomalu začíná hřát a zelené lucerny vypadají v jeho světle menší než za tmy. Dětské hřiště je ještě prázdné, ale na pískovišti se k sobě s úsměvem tulí krab s mušlí i další sdílené bábovičky.

Holé kaštany mají rozverně rozcuchané konce větví a naleštily si pupeny. Pod nimi u lavičky očuchává Bohoušek Aninu. Paničky stojí o kousek dál a radostně se usmívají. „Bohouškovi dávám do masa rýži, má po ní takovou pěknou srst! A Aninka je prostě miláček!“ zaslechnu kousek rozhovoru, když procházím kolem.

I zpěv ptáků zní nějak svátečně. “Ťudí, ťudí!” ozývá se shora dychtivě. A nadšená odpověď na sebe nenechá dlouho čekat: “Pudí, pudí, pudí!” To už ale vycházím z parku a zastavuju se u přechodu. Červená vypadá smutně. Asi by taky chtěla v tom krásném ránu s někým prohodit pár milých slov, ale se zelenou se zatím míjí.

Na stanovišti bibliobusu stojí dodávka s nápisem ZEDNICKÉ STAVEBNÍ PRÁCE a telefonním číslem. Na knížky si ale bude muset počkat až do odpoledne. To na parkovišti u přilehlé řady domů se už auta seřadila do dvojic a trojic a schovala se mezi ně i dvě rekola, která se něžně dotýkají řidítky.

Procházím kolem Sluncové. Dvě branky přilehlé školky jako by si dnes byly blíž a bílé golfové míčky na protějším hřišti Čechie se také zkoušejí řadit do dvojic. U plotu se k sobě tisknou dvě oranžové popelnice na textil.

Cestou zpátky procházím sídlištěm. Na balkóně v přízemí se drží za ruce dvě červené kostkované košile. Jedna z nich volnou rukou zamávala dokonce i mně. Taky jí mávám a pokračuju směrem ke dvěma odběrovým budkám, které se už stály nedílnou součástí komplexu kancelářských budov. Zatím jsou zavřené. Okno té levé je přelepené nápisem PCR ZE SLIN HLASTE PŘEDEM a obě mají decentně spuštěné žaluzie.

Zahýbám k domovu zrovna ve chvíli, kdy kolem mě oběma směry projíždějí tramvaje. Osmička při tom mrká na trojku, taky už si asi smlouvají schůzku. Já mrkám na hodinky a přidávám do kroku, musím se už pustit do práce. A přemýšlím o tom, že je vlastně prima. že člověku může přidat na náladě i importovaný svátek.