Na dnešek se mi zdálo, že sedím na obrubníku a skartuju svá stará vysvědčení. S gustem jsem si každý list odškrtla a pak jsem ho vsunula mezi mřížoví kanálu. Konečně se zavře voda nad nezvratným důkazem, že jsem na konci prvního ročníku gymnázia měla dvojku z chování!

Zlaté stránky z dnes již neexistující telefonní budky mi při tom tleskaly. Taky asi věděly své. Zadívala jsem se na jejich poněkud zašlé, dávno už ne žluté listy, a mimoděk jsem se začetla do titulků:

„Pondělní ochlazení se odkládá.“ „Za svitu měsíce je nejhorší šarlatová!“ „Nakresli Orientalistu! Nová soutěž ke 100. výročí Orientálního ústavu Akademie věd!“ „Umělá inteligence překládá jazyk vorvaňů!“ „Koupili za 2000 Kč past na lišku a chytili kočku!“

Zrovna když jsem začala přemýšlet o tom, že dřív ve Zlatých stránkách místo novinových titulků bývala telefonní čísla, ozvalo se mi těsně za zády: „Víš, že když fotíš, máš dát zároveň pokyn zastrč břicho!“

Trhla jsem sebou a hned jsem sklopila mobil, jenže to, co jsem držela v ruce, nebyl mobil, ale čtečka. Dost mě to znejistělo, protože jsem si moc dobře pamatovala, že čtečkou jsem si doma založila knížku. Moc dlouho jsem o tom ale nepřemýšlela, protože jsem si musela honem chytit čepici, aby mi ji z hlavy neodfoukl proud vzduchu, který najednou zavanul, když kolem mě projel kamion s nápisem LICHOŘEŘIŠNICE.

Vtom jsem si uvědomila, že jsem si dnes ještě nezacvičila, a chtěla jsem se aspoň protáhnout, ale najednou bylo kolem mě plno lidí a já se nemohla ani hnout.

„Rozpočet není ani oblečená ryba ani obutý rak, takže místo včelínů budou letos čmelíny!“ vyštěkla dáma s červenou kabelkou. „Barvené vlasy vyžadují specifickou péči!“ oponoval jí malý prošedivělý muž. „A co tu vlastně dělají ta média?“

„Nepadej!“ zaječel vysoký brunet na chlapečka, kterému se nedařilo udržet rovnováhu na chůdách, a vzápětí pokračoval ke své dívce: „On už jenom chodí po lesích a snad tam i spí. Prostě takovej ten mučednickej ten, víš co.“

„Představ si, že von jedl olivy a plival mandle!“ štěkl na mě trpaslík, který mi najednou vylezl z kapsy. „Příští stanice Hradčanská. A pozor, klouže to!“ dodal ještě.

Měl pravdu. Najednou jsem cítila, jak se řítím dolů, až jsem z té rychlosti měla divný pocit v žaludku. Když se se probudila, měla jsem obličej přikrytý otevřenou knížkou, zatímco čtečka ležela vedle polštáře. To mě znejistělo, ale radši jsem oba předměty odložila na poličku, zhasla lampičku a zase usnula.