„Dnes už výluka skončila, ano. Pojede to jako obyčejně ze druhého nástupiště.“ „No aspoň něco je dneska jako jindy, že? I nohy mě bolí jako vždycky, dobré to je!“

„Taky jsme pěkně šlapali! Pěkný výlet to byl, a aspoň jsme se nemuseli dívat na zprávy!“ „No ba, to si ještě užijeme. Kam si sedneme? Jaruška má něco napečené!“ „Tady u paní je ještě místo – je tu místo, že? No vidíš, a děvčata si sednou naproti a je to!“

„To v televizi ten dokument viděls? A kdy, prosím tě? To dávali přece pozdě, že?“ „Nojo, já se vždycky večír vyspím a pak se v noci dívám! Tak jdeme na to, máte kalíšky? Naleju vám slivovicu... Ale ty to máš úplně prasklé tuhle, dívej, to ti vyteče!“ „No jo, vidíš to, ale třeba to není až dolů.“ „Dám ti radši nový, tady! Opatrně, ať to trefím.“ „Mně jenom trošku, já držím ten suchý únor.“

„No podívejte, jak je to pěkně na tenko nakrájené! To je perník, že? To moje babička říkala, ten je takový tenký ten chleba, že je skrz něj vidět Bezděz! To už se dneska asi neříká, že?“ „To je pěkné, a mně babička říkala – holka, ty jsi tak hubená, že bys mohla kozu mezi rohy líbat! Tak na zdraví!“

„To bylo holubů, před nádražím, to jsem neviděla! Viděli jste to? Františku, že?“ „No on tam stál nějaký bezdomovec a chudák si myslel, že to jsou mince tam na zemi. Když pak zjistil, že jsou to rozsypané sušenky, zlostí je rozšlapal. Ukaž, půjdu nalít ještě děvčatům.“

„No že jdeš! Dívej, jaký mám pěkný koflík, nerezový! Tady Ivuška zrovna vykládá o tom výletu do Vídně!“ „No jo, představ si, černou vanu tam měli, úplně! Bylo to takové divné, měla jsem takový zvláštní pocit, když jsem do ní lezla.“

„Už tam pomalu budeme, že? Já myslím hlavně na vnoučata, jak to asi všecko berou. Válka, to není k pochopení, že?“ „Jak byla ve třiapadesátém měna, pamatuješ? To bylo hrozné, já byla děcko a moc jsem se bála. Měna! Co to asi je, že? Všichni o tom mluvili a tvářili se stále vážně. Měna – takové zaklínadlo! Ono to s tou válkou bude podobné, že?“