Vyhlížím špinavým okýnkem z autobusu a pozoruju, jak se venku stmívá. Cítím trochu tlak v břiše, asi jak myslím na to, že se toho teď stmívá nějak víc, a přitom se bojím, že nebude snadné znovu rozsvítit.

Chvílemi poklimbávám, čehož hned využívají mé myšlenky. Konečně nejsou pod kontrolou, tak si s chutí samy vybírají, kterým směrem se vydají. Hlava je kulatá, aby myšlenky mohly měnit směr, říká citát, jehož autorem je podle různých zdrojů buď Francis Picabia, anebo Allen Ginsberg. Každopádně moje myšlenky to vědí.

To už si asi nesmím koupit ani ruské vejce, když se i ruská zmrzlina přejmenovala na ukrajinskou? A existuje vůbec ještě chléb Moskva? Prý jsou už zase prázdné naše potravinové banky. Dá se tam pořád něco poslat přes rohlík.cz?

Dopoledne jsem cestou na tramvaj předešla telefonujícího muže s chlapečkem na tříkolce. „No hele, já tu mašinu, kterou voni potřebujou, zrovna mám, v tom problém není. Ale víš co, jak mám toho malýho kluka, přece jenom trošku váhám vydat se s tím sám přímo na Ukrajinu…“

Oknem už není nic vidět, tak zavírám oči. Prostor přede mnou se nečekaně barví do zelena a já najednou vidím jako zpomalený film spoustu temných děr, z nichž vylézají červi, štíři, housenky a hadi. Všichni jsou přibližně stejně velcí a všichni jsou zelení. Nemůžu přijít na to, co to znamená, ale cítím, že mi někde uvnitř tečou slzy.

„Takhle drahej benzín nikdy nebyl!“ „Ale byl, jen si to nepamatuješ!“ Otevírám oči. Stojíme u benzínky. Vousatý chlapík u vedlejšího stojanu tankuje naftu do plastových kanystrů. Má jich na vozíku za autem třiadvacet a k tomu dvě krabice od banánů.

„On zešílel!“ „Ne, nezešílel. Vždycky byl šílený.“ „Já už jim na tu ambasádu taky něco poslal, ale pak jsem se teprve kouknul na ceny zbraní a poslal jsem ještě deset tisíc.“ „Nojo, byl to asi vždycky šílenec. Ale nikdo to nechtěl vidět.“

Já to teď asi nechci ani slyšet. Nasazuju si sluchátka a poslouchám nejprve podcast Radkina Honzáka o psychopatech a pak ještě povídání Františka Koukolíka o mocenské posedlosti, jenže myšlenky mi pořád utíkají někam jinam.

Svitlana má dceru v Chersonu. Nemůže pochopit, proč tam z Ruska nedovezou humanitární pomoc. Dcera má sedmiletou holčičku a dvouměsíční dvojčata. Pořád se schovávají. Buď v krytu, nebo aspoň pod stolem. Nejde se odtamtud dostat, je to moc blízko Krymu. Není jídlo. Všichni si pomáhají a dělí se o to, co mají.

„Není tu někdo z Ukrajiny?“ ozve se najednou italsky. Aha, už jsme na hranicích, asi jsem z toho nakonec usnula. Nojo, oni teď vlastně prohlížejí pasy – ode dneška ovšem už ne ty covidové, nýbrž cestovní.