Skončilo hemžení spojené s posledními dny školního roku a najednou je klid. Představa dlouhých líných červencových dní mě kdovíproč vždycky vrací do dětství.

Rok 1973. Prázdniny po první třídě. A lehké mrazení při představě, že mám na dlouhé tři týdny odjet na pionýrský tábor. Prý mám být ráda, že mě tam vzali, i když jsem nechodila do jiskřiček. To mi aspoň řekla paní učitelka. Jenže já jí už moc nevěřím, protože mi před Vánocemi tvrdila, že Ježíšek neexistuje a že dárky kupují rodiče. Což je ovšem čirý nesmysl, protože jsem dostala kolo – kde by na něj asi rodiče vzali, když někdy neměli ani na zaplacení mlíka ke školní svačině?

Ve škole se mi moc líbilo, i když jsem nechápala, proč když paní učitelka něco říká, musíme sedět s rukama za zády. Mnohem radši bych si přitom byla něco kreslila. Z předmětů jsem měla nejradši experimentální matematiku, kterou jsme měli místo počtů. Dostávali jsme na ni jednotlivé listy s úkoly a malovali na ně množiny. Řekli nám, že zkoušíme novou metodu výuky, a já si připadala (poprvé a asi i naposled) strašně důležitá.

Taky si vzpomínám, jak jsem byla pyšná, když mi paní učitelka napsala do notýsku Připravit pero Žák. Strašně moc jsem se na plnicí pero těšila, psaní mě ohromně bavilo! Jen jsem tehdy nemohla pochopit, proč mi tam paní učitelka napsala „žák“ a ještě k tomu s velkým Ž, když jsem žákyně. A pak jsem ještě dostala vynadáno, že mám jiné pero, než bylo uvedeno v notýsku.

Ve třídě vedle mě seděla Věrka. Byla hrozně hubená a paní učitelka se jí ptala, zda ji doma živí cvrčkama. Dost mi to vrtalo hlavou. Věrka chodila do jiskřiček, a když jsem si někdy o přestávce vsunula sešity do lavice, vždycky mě hned upozornila, že tak se to nedělá, že lavice musí zůstat prázdné.

Na táboře se mi nelíbilo. Ve stanu bylo vlhko, skoro pořád mi byla zima a při noční stezce odvahy se mi strachy dělalo špatně. Doteď vlastně nevím, proč jsem do toho lesa v noci musela chodit, když jsem se hned na začátku přiznala, že odvážná nejsem.