Krasohled. Jedna z nejoblíbenějších hraček, které jsem jako dítě měla. Ty skleněné úlomky mě fascinovaly. Spojovala jsem si je s různými událostmi ze svého života a s pocity, které z nich ve mně později zůstaly.

Barevná sklíčka rozmanitých tvarů přelévající se v překvapivé obrazce. Přemýšlela jsem o tom, zda je jich stejně jako sněhových vloček, které se třpytily na slunci v prvním poprašku sněhu.

Ty žluté placaté mi připomínaly listy stromů, které jsme na podzim lisovali a psali na ně z rubu svá přání. A ten velký zaoblený, který měl temně červenou barvu, představoval dozajista pusu, kterou mi dal ve školce Kája na tvář. Byly nám tehdy asi čtyři, seděli jsme na prolejzačce a plánovali, kolik budeme mít dětí a jak se budou jmenovat. Dnes by ho za to možná vyloučili, ale nám to naše štěstí tehdy přáli – postavili nás vedle sebe i na společné fotce.

Krasohled se musel otáčet opatrně a bylo třeba dávat pozor, kam se přesouvají tmavomodré a černé střípky. Nebylo jich moc, přesto byly zneklidňující. Už tehdy jsem věděla, že mezi ty ostatní také patří, vytvářely spolu s nimi pestrou mozaiku. Události, které jsem v jednotlivých tmavých úlomcích viděla, jsem si ale do slov raději nedávala. Naštěstí je vždycky včas zastínily ty světlé, zářivé.

Dnes už svůj krasohled z dětství nemám, byl papírový a nejspíš se samým používáním rozpadl. V létě mi ale tuhle hračku připomínají odlesky slunce na hladině azurového moře. Škála barev je sice užší – od bílé po světležlutou –, je jich ale zase mnohem víc, než bylo sklíček v kaleidoskopu.

S přeléváním vln se pomyslná sklíčka rozsvěcejí a zase zhášejí, jako vzpomínky, které člověku čas od času vytanou na mysli a po chvíli se zase schovají. Není to tak vzrušující jako přelévající se barevné obrazce, přinášejí naopak spíš příjemný klid. Barva toho, co člověk jednou zpracuje, časem bledne, rovnováha ale zůstává křehká.