Nedá se nic dělat, už je po Vánocích. I když ještě nepřišli tři králové. Ani koledy, které stále ještě zní z poloprázdných vánočních trhů na Staroměstském náměstí, na tom nic nezmění.

Začátek ledna obvykle vnímám jako vystydlou polívku. Letos ale byly na přelomu roku zaznamenány mimořádně vysoké teploty, tak tenhle čas připomíná spíš zvětralé pivo. Je to unavená doba, která jako by si nevšimla, že už je na řadě. Možná si zapomněla nastavit budík.

V tramvajích je nezvyklé ticho. Jako by lidé jezdili jen do práce a z práce. Už není nejdůležitější, jak připravit kapra a kde sehnat sekyrku, aby se stromeček dal dát do stojanu a nemusel zůstat opřený o zeď. Ani velikost cukroví a péče o vánoční hvězdu už nejsou v kurzu.

Někde jsem si přečetla, že k udržení duševního zdraví je dobré na konci roku zbilancovat ten minulý. Jenže to já dělám spíš v létě, během zimní tmy mi to moc nejde. Tak místo toho přemýšlím o tom, kam až jsou Rusové schopni zajít a zda v prezidentských volbách konečně zvítězí demokrat (já už svého favorita mám). A taky o tom, zda knížkami, jejichž psaní teď věnuju veškerý svůj volný čas, dokážu aspoň někomu vnést do života trochu radosti.

Jenže takovéhle úvahy člověku moc energie nedodají, žejo. Chtělo by to nějakou dobrou nabíječku, když už je prázdná i powerbanka. Tuhle někdo říkal, že na tyhle nálady je nejlepší sport. Došla jsem si proto včera zacvičit, jenže jsem si při tom namohla všechny svaly a teď sotva chodím. Aspoň už ale vím, jak se ten začátek ledna cítí!