„Ty kolobky jsou vážně dobré! V Ostravě je máme též. Prvních dvacet minut zdarma, pak připlatíš dalších dvacet, a to už máš skoro hodinu, že?“

„Cože?“

„No za čas už do Prahy taky nebudou smět ty… emise! Tak to je dopravní prostředek budoucnosti!“

„Jo aha, ty myslíš koloběžky!? S dědou musíš mluvit lidsky!“

„Ty vole, myslíš, že to půjde vrátit? … Nojo, je malej a ještě k tomu zelenej! … No ty vole!“

„Huberte, vystupujem! Tak vstávej! No neboj se, ten košík ti už sundám.“

„Já ty chlebíčky nechala schválně venku do druhýho dne. Jako na volezení.“

„Na co?“

„No já mám ty volezlý druhej den nejradši!“

„Mně se ten Krakonoš ale moc nelíbil, byl málo zarostlej. Takovej jako civilní, nemyslíš?“

„Nojo, ty máš ráda toho od Trautenberka, co?“

„Mně se náhodou líbil!“

„V předvánočním týdnu prej šly nejlíp na odbyt pelechy! Se nedivim, čéče, já bych taky v týdle době nejradši někam zalez.“

„Já dělala domácí nugetu!“

„Jako fakt?“

„Jako dárek, samozřejmě. Pro švagrovou. Asi čtyři hodiny jsem strávila škrábáním lískáčů, tou škrabkou to vůbec nešlo!“

„To nestačí dát na chvíli do trouby? Pak se to odrolí samo, ne?“

„Nojo, to teď vim taky! Jenže to mi předtím nikdo neřek!“

„Ježiši, já mám v kapse nůžky, no chápeš to? To asi jak jsem dávala ty větve do vázy.“

„Hele radši je tam nech, nebo tu ještě někoho vyděsíš!“

„Sám sebe předběhnout nejde, že ne? … Že ne, tati!?“

„Co to děláš s tím rohlíkem, Píďo?

„Já nic! Ten rohlík se začal jíst z druhý strany sám!“

„Já se z tebe taky asi začnu jíst z druhý strany sám…“