„Ta tramvaj jede nějak divně dneska, nemyslíš? Navíc mám pocit, že některý z těch lidí tady znám.“

„Myslíš třeba Nerudovou? No, voni ty letáky ještě nevodstranili asi. I když dnešek je celej trochu divnej...“

„To jo! Jak jsem šla ráno do kastlíku pro poštu, tak na mě odtud vykoukla kočka Micka! Jsem z toho na prášky, už aby bylo po všem!“

Nerozlamuj tu koblihu, Píďo! Ještě někoho zaprasíš! V tramvaji bys ji vůbec neměl jíst!“

„Tati! Já mám přece právo vidět svůj džem. Ty zas můžeš volit.“

„Tak si stoupni aspoň tady stranou. Půjdeš dneska se mnou, jo? Ať vidíš, jak se to dělá. Ale nejdřív si musíš umýt ruce.“

„Dneska je sedmadvacátýho, žejo? Nojo, sedmadvacátýho. Tak to není divu, že už mně docházej peníze.“

„Kam ti docházej peníze?“

„Asi k volbám, vole. Protože jsem si vsadil.“

„Fakt, jo?“

„No hele, nějak to dopadnout musí, ne?“

„No, asi jo. Jenže víš co. Jednou vyhraje někdo a podruhý zas někdo jinej.“

„Tak to vim taky. Jenže ne všechno, co je nemožný, je možný. Takže buď budu spokojenej, nebo budu mít aspoň prachy."

„K ranní kávě sněd jsem právě jogurt bílý. Pole sílí.“

„Co? Je ti něco, Jiřko?“

„Ty jseš snad klidnej? Ještě přece není vyhráno! Hlavně aby šli k volbám lidi! Na našem dvorku je spousta korku.“

„Ty si snad nech někam vytetovat Po lžičce medu vždycky se sjedu!“

„Mně to pomáhá na ten neklid! Svíjím se v panice na břehu Blanice.“

„Z mé milé zlatnice čouhá jen zadnice. Ty jsi případ!“

„Už aby to skončilo! Jsem z toho na palici!“

Přistupuje muž v rozepnuté bundě s naditou igelitkou. Rozhlédne se a usazuje se na volné sedadlo. Z tašky začne postupně vytahovat krabičky s léky a z každé rozvážně oddělí jednu tabletku. Tabletky odkládá do kapsy flanelové košile. Tramvaj ztichne. Všichni se trochu bojí, ale lze už vycítit jemné náznaky víry, že to snad dobře dopadne.