„Vona mi napsala normálně ‚já jsem tam debile‘, chápeš to? Jako kde myslí, jako? Já se jen ptal, jestli byl můj brácha v práci. Tak jsem jí ani nevodepsal. A vona po chvíli, že prej chtěla napsat ‚nebyla‘, jen se jí přepla francouzská klávesnice!“

„No, třeba jo…“

„Takový kecy! To mohla rovnou napsat portugalská, ne?“

„Nebyla to automatická oprava? Mně taky někdy přijde dost velká hovadina.“

„To byla taková červená krabička, a třicet tam těch mon chéri bylo, třicet! To jsem ještě neviděla!“

„Mami, mají prezidenti taky kanadskou noc?“

„Co?“

„No, jako jsme měli my na táboře! Ríša dal na kliku pastu na zuby, ale ona tam nedržela, a Zdenda pak na tom uklouz a málem mu vypadlo voko. Vopravdu! Má prezident taky kliku?“

„Co tě to napadlo?“

„No, já už ji teď umim, tak bych mu ji udělal! Ale dal bych pozor, aby ta pasta nestekla dolů na zem.“

„Tak jsem ji dala vystydnout do mrazáku!“

„Do mrazáku? Když něco strčíš do mrazáku, tak to nevystydne, ale zmrzne!“

„To je blbost! Jako myslíš, že to zmrzne, aniž by to vystydlo, jo? Viděls už někdy mrazák?“

„No a já se při zápočtovym testu řízla papírem do prstu, až mi tekla krev, a ten pitomec mě nepustil na záchod, abych si to umyla, tak mám vod tý krve všechno vopatlaný! Že prej mám nedřív vodevzdat ten test. … Jo, přesně ten! Napíšu mu to ale do evaluace. No, co kdyby někomu bylo něco horšího, žejo? … Jo, klidně by tam chudáka nechal umřít! … Tak jo, ve dvě, v poho. Zatím páčko.“

„Mami, když je podkoní, je taky nadkoní? A je i něco mezi tím? Nákoní? Já jsem vymyslel básničku, mami! Podkoní podkoní, ten teda nevoní.“

„Máte tam volno, můžu se k vám protáhnout?“

„Určitě, pojďte, já vás pustím. Zůstanu na kraji, už budu vystupovat.“

„To já jedu až na konečnou, to je pohoda, ta trojka. A takovej klid je tu dneska, viďte?“