Je zajímavé, že to, co je pro někoho trapné, může zároveň potěšit, i když ne nutně téhož člověka.

Na obě otázky v názvu najdeme odpověď (či dokonce odpovědi) už v textu Sei Šónagon, japonské dvorní dámy, která žila na přelomu 10. a 11. století. Trapné podle ní je, když vyje pes. Nebo zimní verše na jaře. Šarlatový oděv v jarních měsících a také honák, kterému pošel buvol. Potěší naopak psát dopis na krásný tlustý papír z Mičinoku a nemuset ho psát příliš pečlivé. Nebo šňůrka spletená z krásných zkroucených nití či hodit hodně očí při hře v kostky. Ale také vstát v noci a napít se vody.

Pocit trapnosti známe asi všichni. Určitě ale nevzniká u všech ze stejných příčin. Každý je citlivý na něco jiného. Co se jednoho dotkne, až zčervená, druhého naopak pobaví. Přecitlivělým či méně sebevědomým lidem může pocit trapnosti dokonce způsobit i nespavost. Měli by to přitom mnohem snazší, kdyby se dokázali potěšit tím, že se jim podařilo někoho rozesmát.

S časovým odstupem se ovšem zážitek, původně vnímaný jako příšerný a provázený touhou se v tu chvíli zmačkat a zahodit, často překlopí ve vtipnou historku i pro jeho hlavního protagonistu. Může se tedy – byť někdy až po letech – stát příhodou, která rozesměje či přímo potěší. Příkladem může být osmiletá holčička, která si během školní hodiny plavání zapomene po osprchování před příchodem k bazénu obléct plavky a na její omyl ji upozorní až vytřeštěný pohled paní učitelky a hurónský smích spolužáků.

Je skvělé, když se člověk dopracuje k tomu, že se dokáže své zjevné chybě i své neohrabanosti zasmát hned. To je ale dost vzácné, i když to Sei Šónagon ve svých výčtech neuvádí. Podle ní je vzácný zeť, kterého tchán chválí, snacha, kterou má tchyně ráda, stříbrná pinzeta, která dobře trhá brvy nebo sluha, který nepomlouvá svého pána.

(Texty Sei Šónagon viz Zápisky z volných chvil. Praha: Odeon 1984)